Čeští zdravotníci pomáhají záchrance v bosenském Mostaru. Chtějí zajistit nový defibrilátor

Tým mostarské záchranné služby.

Omezené lékové možnosti i zásoby materiálu, pouze tři sanitní vozy na stotisícové město, ale také obrovské odhodlání lékařů a zdravotníků, kteří nemocným a zraněným pomáhají s tím, co mají k dispozici. Tak vypadá zdravotnická záchranná služba v bosenském Mostaru, které se rozhodli pomáhat i dva čeští dobrovolníci. Nyní chtějí pro své bosenské přátele získat šetrnější bifazický defibrilátor.

 

Ondřej Baumgartner na první pohled vypadá jako většina mediků a tráví spoustu času nad učebnicemi a skripty. Jako student 1. ročníku všeobecného lékařství na 3. Lékařské fakultě UK v Praze má ale až překvapivě hodně praktických zkušeností. Zvládne i intubaci pacienta při resuscitaci. Naučil se to během své praxe u mostarské záchranné služby. Do Bosny a Hercegoviny, země, která si v sobě stále nese stopy války, se vrací opakovaně a je rozhodnutý zdejším lékařům a záchranářům pomoci s tím, aby pro svou práci měli lepší podmínky. Proto pro mostarskou záchranku chce získat jeden bifazický defibrilátor, který je pro české záchranné služby součástí běžného vybavení. Pro mostarské kolegy je však nedostupný.

„Záchranná služba v Mostaru používá monofázické defibrilátory, ale dnes je snahou mít záchranné služby vybavené bifazickými defibrilátory, protože jsou účinnější a více šetří myokard. Nevyžadují tak vysoké dávky energie. Pokud v Mostaru chtějí snímat srdeční akci na EKG, musejí to dělat na externím zařízení. Proto je naším cílem záchranné službě sehnat defibrilátor spolu s monitorací EKG, SpO2 a kapnografií,“ vysvětluje Baumgartner, který se už obrátil na české ministerstvo zdravotnictví, velvyslanectví v Sarajevu i Českou rozvojovou agenturu. Vždy se ale dozvěděl, že „zdravotnictví už není klíčovou oblastí podpory České republiky v Bosně a Hercegovině,“ a byl odmítnut. „Jedinou naší šancí asi teď bude nějaká nezisková organizace nebo případně sehnat starší vyřazený kus,“ přemítá. Je odhodlaný, že potřebný bifazický defibrilátor pro mostarskou záchranku získá, a proto se nyní snaží najít partnery, kteří mu s tímto úkolem pomohou.

Sám Ondřej Baumgartner se jako dobrovolník do mostarské záchranky dostal tak, že přímo oslovil Dom Zdravlja, tedy instituci spojující pohotovost a záchrannou službu. „Jezdil jsem s rodiči do Bosny a Hercegoviny na dovolenou a vždycky se mi tato země líbila. Hlavně místní lidé, navíc mi tamní kultura přišla proti zbytku Evropy tak trochu „exotická“. Asi proto jsem napsal do mostarského Domu Zdravlja, zda bych nemohl přijet se podívat na tamní záchrannou službu. Vyšli mi vstříc,“ usmívá se. Do Mostaru se vrací opakovaně. V Česku působil u vodní záchranné služby a také zažil stáž u záchranné služby v Plzni.

„Praxe v Mostaru mi dává opravdu hodně. Nechávají mi dělat prakticky všechno. O každém pacientovi se bavíme a všechno mi ochotně vysvětlují. Přes jednoho lékaře, který jezdí na záchrance a zároveň je ortopedem, jsem se dostal do mostarské nemocnice na oddělení anesteziologie, kde je to také skvělé a přínosné. Také jsem mohl asistovat při ortopedických operacích, ale víc mě baví anesteziologie,“ vypráví s tím, že tamní chorvatská mostarská nemocnice je svým vybavením i péčí srovnatelná s jinými evropskými zdravotnickými zařízeními.

K dispozici jsou jen základní léčiva, přesto záchranka funguje

Mostar se svými sto tisíci obyvateli patří mezi největší města v Bosně a Hercegovině a před válkou, která začala v roce 1992, byl obýván Bosňáky, Chorvaty, Srby a dalšími etniky. Po skončení ozbrojeného konfliktu, který si jen zde vyžádal dva tisíce životů obyvatel, další tisíce donutil k odchodu a také vedl ke zničení zdejší dominanty, mostu přes řeku Neretvy, zůstal Mostar rozdělený na chorvatskou a bosenskou část. Rozdělený je i systém zdejší zdravotní péče. Ve stotisícovém městě tak fungují dvě záchranné služby, každá v jiné části města. Větší, chorvatská, má k dispozici dva sanitní vozy, a menší, bosenská, pouze jeden vůz. Obě záchranné služby spolu v rámci možností spolupracují, ale naráží přitom na řadu překážek. „Stává se, že je telefonní hovor z bosenské části města přesměrován na chorvatskou záchranku. To prakticky znamená, že ten, kdo slouží jako dispečer, ukončí hovor, položí telefon a zavolá na bosenskou záchranku, kde sdělí, co se stalo a kam mají vyjet,“ dodává. Teprve letos do vozů začíná zavádět sledování pomocí GPS. „Řidiči znají město i blízké hory perfektně. Ale protože chybí GPS sledování vozů, není možné zjistit, kde se přesně nachází, což může prodlužovat dobu dojezdu k pacientovi,“ popisuje Baumgartner.

Mostarská záchranná služba tak musí fungovat v horších podmínkách, než jaké mají české záchranné služby „U nás máme mnohem lepší vybavení a více léků. Také úkony, které se provádí v terénu, jsou odlišné. V Mostaru se většina pacientů nechává doma. Pokud se nejedná o vážný stav, lékař ho zaléčí a odjíždí. Záchranná služba se snaží tamní nemocnice nezahlcovat pacienty, neboť kapacita urgentního příjmu v Mostaru je omezená, a navíc je to spádová nemocnice pro dalších pět měst,“ dodává. Řada pacientů je tak oproti Česku léčena jen omezeně. Rozdíly jsou i v urgentní péči, což přiznává také Lenka Čechurová, která jako lékařka pracuje pro Zdravotnickou záchrannou službu Plzeňského kraje a do Mostaru odjela na dobrovolnickou stáž letos v létě. Pro Ondřeje Baumgartnera je lékařským i osobním vzorem. „Chci jí poděkovat za to, že je ochotná mě všechno učit i za to, že jezdí se mnou do Mostaru,“ říká.

Zdejší zázemí ale zrovna ideální. „Ordinace na pohotovosti byly vybavené celkem standardně, ale vozy na tom byly hůř. Přirovnala bych je k našim převozovým sanitkám. Veškeré zdravotnické vybavení se tak vešlo do jednoho zdravotnického batohu. Neměli funkční ventilátor, monitor pouze s defibrilačními pádly, tedy bez doporučovaných nalepovacích elektrod, na znehybnění nepoužívají vakuovou matraci, ale scoop rám nebo spine board s popruhy, což není na transport úplně bezpečné ani pohodlné, a na znehybnění končetin Kramerovy dlahy,“ popisuje. Do vozu se nevešel schodolez ani podobný typ transportního prostředku. Chybí i funkční ventilátor, a tak jsou pacienti odkázáni na ventilaci skrze ambuvak.

Omezené jsou zásoby léků. K dispozici jsou základní jako adrenalin, amiodaron, atropin nebo naloxon. Mají analgetika ze skupin nesteroidních antiflogistik, z opiátů morfin, spasmolytika, několik druhů antibiotik, benzodiazepiny a některé vitaminy. Chybí ale nitrožilní antihypertenziva, kromě amiodaronu nemají ani žádná antiarytmika. Lékaři si tak musí poradit bez nich. Na záchrance nejsou ani anestetika. „Během mé stáže jsme se nedostali k závažnějším výjezdům, a tak jsme si poradili bez problémů. Ale nechtěla bych se dostat do situace, kdy musím počkat, až pacient upadne do kómatu, abych mu mohla zajistit dýchací cesty, nebo si u polytraumatu vystačit s jednou ampulí morfinu k analgezii,“ dodává lékařka. Podle ní to ale neznamená, že by tamní záchranná služba neposkytovala dostatečnou zdravotní léčí. „S tím, co mají, dělají maximum a možná, že umí lépe klinickou propedeutiku a více ovládají vyšetřování vlastními smysly,“ shrnuje.

Vděčnost pacientů i ochota pomáhat

Ondřej Baumgartner a Lenka Čechurová.

Ondřej Baumgartner a Lenka Čechurová letos v létě do Mostaru přivezli díky plzeňskému spolku mediků a záchranářů Life Saving Support zdravotnický materiál a dostali se i do místních novin.

„Děkujeme našim kolegům za jejich dobrovolnictví, vybavení a pozitivní energii, kterou nám přinesli,“ děkoval jim tým Domu Zdravlja Mostar v magazínu Bljesak. Oba se do Bosny chtějí vrátit znovu. „Pro mě jsou tyto stáže opravdu moc přínosné. Stali se z nás opravdu dobří přátelé, a proto se jim s Lenkou snažíme pomoci, jak je to jen možné,“ dodává mladý medik, který se díky stážím také naučil chorvatsky. „Lidé jsou v Bosně přátelští. S kolegy jsme lámaně diskutovali několika jazyky a já si rozšířila nejen medicínské, ale i jazykové, kulturní a gastronomické obzory,“ vzpomíná lékařka.

Zkušenosti získané v Mostaru u obou vedly k tomu, že se pozitivněji dívají na český systém zdravotnictví. „Naše zdravotnictví má své přednosti a nedostatky jako všude jinde, ale systém přednemocniční péče a obecně integrovaného záchranného systému je u nás vskutku efektivní, sanitky s nadsázkou můžeme považovat za JIP na kolech. Jsem ráda, že mám v práci celý arzenál vybavení,“ uzavírá Lenka Čechurová.

V Bosně navíc oba zažili něco, co u nás až tak obvyklé není. Tamní záchranná služba prakticky neřeší problém v podobě agresivních nebo opakovaně si stěžujících pacientů. Výjezd záchranářů v Mostaru není pro místní vůbec samozřejmost, o které si myslí, že na ni mají automaticky nárok.

Ludmila Hamplová