Ludmila Hamplová: Když stát mlčí, lži o očkování se šíří lehce

    Epidemie infekčních chorob jsou daní z blahobytu, na kterou si budeme muset zvykat. Máme se až příliš dobře, a tak si řada lidí může dovolit luxus v podobě odmítání očkování. Vézt se jako černý pasažér na zodpovědnosti ostatních je snadné i díky tomu, že český stát na edukaci ohledně očkování zcela rezignoval.

     

    Praha zažívá epidemii spalniček, kvůli které musel být uzavřen urgentní příjem Fakultní nemocnice Motol. Chod největší nemocnice v Česku je tak omezen. V loňském roce proběhla epidemie spalniček na Ostravsku, která znamenala nutnost hospitalizace pro 95 osob. Podrobněji o současné situaci Zdravotnický deník informoval zde. Velmi pravděpodobně se jedná o začátek epidemií, na jejichž přítomnost si budeme muset zvykat. Řada infekčních chorob, které byly v Evropě považovány za takřka vymýcené, se vrací. Je tak jen otázkou času, kdy se opět objeví i v Česku. Přitom tyto epidemie jsou zbytečné a bylo možné jim předejít.

    Česko bylo po mnoho let zemí, která se mohla ještě nedávno spolehnout na dostatečnou kolektivní imunitu díky systému povinného očkování. I to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč se epidemie spalniček Česku, na rozdíl od řady jiných evropských států, vyhýbaly. Jenže proočkovanost populace klesá a pomyslný deštník kolektivní imunity chránící ty nejslabší, kteří očkováni být nemohou, dostává pořádné trhliny. Lidí, kteří nechávají očkovat své děti, ubývá, a naopak roste počet černých pasažérů, kteří se vezou na zodpovědnosti ostatní. Přitom žijeme v otevřeném světě, snadno a rychle cestují nejen lidé, ale i viry a bakterie. Ani není nutné cestovat za exotikou.

    O to překvapivější je reakce českého státu. Stále spoléhá na to, že očkování dětí je v Česku povinné a vysvětlování toho, proč má smysl děti chránit očkováním nechává plně na bedrech očkujících dětských lékařů. Jenže to v době fake news, kdy má každý „právo na svůj názor“ nestačí. Veřejný prostor si pro sebe stále více zabírají nejrůznější šarlatáni, kteří se přiživují na nejistotě a obavách rodičů, a vypouští lži o očkování. Stát však roky strkal hlavu do písku, a nyní překvapeně zjišťuje, že s důvěrou řadu lidí v očkování to není valné. Doufat, že stačí oznámit, že infekční choroby jsou problém a očkování proti nim chrání, je dost naivní. Už jen proto, že rozhodování o očkování není pro řadu rodičů záležitost rozumu, ale emocí.

    V době, kdy měli lidé v živé paměti zkušenosti, že infekční choroby zabíjí a opravdu se na ně umírá, vnímali očkování něco, co dává jejich dětem šanci na zdravý život. Vysvětlování toho, proč je očkování důležité, tak bylo mnohem snazší. Dnes řada lidí ta samá infekční onemocnění, vnímá jako „běžné dětské nemoci“, a očkování vidí jako zbytečnost, kterou jim stát vnucuje proti jejich vůli. Mnohdy jsou přesvědčeni o tom, že stačí se o své děti dostatečně starat a infekce je nemůže ohrozit. Naopak pod vlivem dezinformací, které se snadno a rychle šíří, věří, že samotné očkování je to, co jejich dětem ubližuje. Řada z nich je přesvědčena o tom, že očkování je součástí spiknutí mocných, a podléhají i řadě dalších konspiračních teorií. Mnozí rodiče tak uvěřili i mnohokrát vyvrácené lži, že očkování způsobuje autismus, ADHD, alergie, epilepsii, lupénku, nádorová onemocnění… nebo, že může i zabíjet. Jen na okraj, ministerstvo zdravotnictví i Státní zdravotní ústav mlčeli také před dvěma lety, když se rozšířila nepravdivá zpráva, že za smrt batolete na Hodonínsku může očkování.

    To všechno jsem témata, kdy stát má být ten, kdo svým občanům garantuje kvalitní a ověřené informace. Koneckonců je to právě stát, kdo vyžaduje, aby rodiče nechali očkovat své děti, a proto by mělo být samozřejmé, že poskytne také dostatek důvěryhodných informací. Místo toho znejistění rodiče naráží na hradbu mlčení, a když začnou sami pátrat, narazí na záplavu nesmyslů, kterým snadno podlehnou. Už jen proto, že příběhy jiných rodičů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že právě jejich dítě je postižené po očkování, jsou mnohem srozumitelnější než poněkud chladná statistická data. Ne náhodou rodiče autistických dětí často označují očkování jako viníka postižení svého dítěte, a navzájem se utvrzují v tom, že jim lékaři o očkování lžou.

    I když se dezinformace o očkování šíří roky a stále živelněji, stát doposud nebyl schopen vytvořit webové stránky pro rodiče, jejichž kvalitu by garantoval. Přitom má k dispozici obrovské množství dat o výskytu infekčních chorob a jejich komplikací před zavedením očkování a po něm. Iniciativu přebírají soukromé subjekty, jako Asociace inovativního farmaceutického průmyslu nebo síť očkovacích center Avenier, které tak suplují rolí státu. Podrobněji o selhávání státu jsme psali zde.  Také my v redakci Zdravotnického deníku opakovaně vyvracíme mýty, které se o očkování šíří, a věnujeme se informování o tom, jak vážné dopady mají infekční choroby, proti kterým se očkuje. I když po letech máme pocit marnosti, jsme rozhodnutí dál šlapat státu na paty a chtít po něm víc než jen mnohdy bezzubé vynucování povinnosti očkovat. Stejně tak jsme rozhodnutí tepat obchodníky s lidskou důvěřivostí, kteří zneužívají strachu rodičů. Už jen proto, že víme, že roky, kdy se v Česku řada infekčních chorob prakticky nevyskytovala, nebyly samozřejmost.

    Ludmila Hamplová