V boji s ebolou je absurdní spoléhat na jednu nevládní organizaci

Pokud by se urychlily testy a vakcíny byly připravené, zastavily by rychlé šíření nákazy, což lék proti virům nedokáže, říká Pavel Gruber. Foto: archiv

V posledních měsících jsou v centru celosvětové pozornosti – jako jediní totiž nepodcenili hrozbu eboly a byli připraveni s ní bojovat. V přímé bitvě však nyní zůstávají Lékaři bez hranic osamoceni a jen horko těžko se dovolávají zásahu vlád vyspělých států.

 

Podle ředitele české kanceláře Lékařů bez hranic Pavla Grubera dokáže včas a účinně zasáhnout při humanitárních krizích čím dál méně organizací.

 

Nedávno jste na briefingu po jednání s premiérem Bohuslavem Sobotkou varoval před týdny trvajícími debatami, zatímco se epidemie šíří. Jak to vypadá nyní, daří se nemoc zastavit?

Nedaří, svět ten boj už šest měsíců prohrává. Proto také vysíláme pro nás neobvyklé apely na vlády, protože pokud se nebude reagovat rychle, má epidemie takovou dynamiku, že ji bude hrozně těžké zastavit.

Je tedy vůbec ještě nějaká šance?

Naše prezidentka Joanne Liu použila příměr, že okno se zavírá. Realita je taková, že se nám každé tři týdny zdvojnásobí počet nakažených, a pokud se hned teď nepostaví nové izolační jednotky a další lůžka, případně se nedotáhne vývoj vakcín, bude to těžší a těžší.

Člen pohřebního týmu v  Management centre v Monrovii, největším městem západoafrického státu Libérie (cca 570 tis. obyvatel)
Člen pohřebního týmu v Management centre v Monrovii, největším městem západoafrického státu Libérie (cca 570 tis. obyvatel). Foto: Lékaři bez hranic.

Pokud bude šíření pokračovat dosavadním stylem, kam to může dojít?

CDC uvádí jako nejčernější scénář, kdy by bylo všechno špatně, 1,5 milionu nakažených do konce roku. Už méně se mluví o tom, co to udělá se zasaženými státy. Pro Libérii a Sierru Leone jde už nejen o zdravotnický, ale i sociální problém. Tamní zdravotnické systémy se zhroutily a sociální dopady na ekonomiku či na sklizeň budou ohromné. V nejčernějším scénáři to může vést i ke zhroucení těchto dvou států.

Lékaři bez hranic tam zajišťují hlavní část péče. Vyslyšely vlády váš apel, aby tam poslaly vlastní odborníky a týmy? (otevřený dopis českému premiérovi a vládě byl na webu Lékařů bez hranic zveřejněn 8. září, pozn. red.)

Jsme velmi rozpačití z toho, že jsme těmi, kdo zajišťují dvě třetiny péče. Nemyslíme si, že při takto velké epidemii tak nebezpečné nemoci, jako je ebola, by se mělo spoléhat na jednu nevládní neziskovou organizaci. Je to absurdní a je to špatně. Nevyzýváme k tomu, aby někdo pomáhal nám, ale chceme, aby vlády pomohly postiženým zemím.  Zajímavý příslib přišel ze Spojených států, Británie, Francie, Číny a Kuby. Ale v terénu to zatím moc vidět není.

Což ve chvíli, kdy jde o dny, není příliš pozitivní…

Ano. Stále dokola apelujeme: hlavně rychle, situace se zhoršuje. Ale abych nebyl nespravedlivý – čínští a kubánští lékaři jsou už na místě, Británie postupuje také docela rychle. Něco se tedy děje, ale mělo by toho být více a rychleji.

S českou vládou jste dojednal pomoc ve výši tří milionů. Co se z toho dá pořídit?

Jenom naše operace má do konce roku odhadovaný rozpočet 1,3 miliardy korun, takže tři miliony jsou opravdu zlomek.

Je to adekvátní pomoc vzhledem k velikosti naší země?

Je spíše symbolická. ČR tři měsíce nedělá nic jiného, než že se připravuje na to, že by sem nedej bože přiletěl jeden nakažený člověk. To se samozřejmě může stát a my jsme přesvědčeni, že naše země je dobře připravená a že to zvládne. Proto jsme apelovali i tady: kapacity týmů pro boj s biologickým nebezpečím máme, máme i vojenské polní nemocnice. Mít tam

Christine Freeman, 75letá žena, zdvihá triumfálně ruce, bylo jí řečeno, že ebolu nemá a bude brzy propuštěna. Foto: Lékaři bez hranic
Christine Freeman, 75letá žena, zdvihá triumfálně ruce, bylo jí řečeno, že ebolu nemá a bude brzy propuštěna. Foto: Lékaři bez hranic

izolační jednotku o dvaceti třiceti lůžkách by bylo v silách České republiky a byla by to velká pomoc.

O tom, ale nikdo zatím moc neuvažoval…

Prozatím příliš ne. Z pohledu vlády je to drahé.

1. října byla alespoň schválena materiální pomoc v ceně 4,139 milionu korun.

Budou se tam posílat sady ochranných oděvů, což je určitě pomoc na místě.

Vy jste to konkrétně s jednotlivými složkami dojednávali?

Ptali se nás. My jsme z toho ale v rozpacích, abychom radili státu. Na druhou stranu se toho nezříkáme, dělali jsme školení pro organizace, které chtěly v postižených oblastech pracovat. Školili jsme například německou armádu, španělský Červený kříž a další. Nebráníme se tedy tomu, předat know-how. Když se nás ministerstvo ptalo na ochranné oděvy, tak jsme potvrdili, že určitě jsou třeba.

Kdy česká pomoc může být na místě?

Část se nakupuje nově, to by ale měla být otázka 48 hodin. Další část je ve skladech, takže pak je to věc dopravy. Pokud bude vůle na správných místech,mohla by pomoc být na místě během příštího týdne.

I v Česku jste vyhlásili sbírku na boj s ebolou. Kdo si klikne na váš český web, hned uvidí velký poutač. Jaká je odezva?

Jsme trochu překvapení, protože vzhledem k rozsahu problému jsme čekali masivnější reakci. Možná se to ještě rozběhne, možná to lidé vnímají jako vzdálený problém.

Když jsme spolu mluvili dříve, zmiňoval jste, že Češi jsou poměrně štědří dárci. Tentokrát to tedy neplatí.

Je to překvapivé, protože jinak jsou Češi opravdu velkorysí a vstřícní. Musíme se zamyslet, co za tím je.

Jak reagují dárci v jiných státech ?

V  mnoha našich kancelářích po Evropě jsou výsledky mnohem lepší. Z českého pohledu je asi Afrika daleko.

Haiti je pro nás také daleko, a reakce byla živější.

Obecně platí, že lidé na přírodní katastrofy reagují spontánně. Ale tady jde asi o tak nezvyklý typ katastrofy, že je pro ně těžko uchopitelný.

Nehrají tady roli mediální zprávy? Když si člověk přečetl, jak v Monrovii kradli lidé v nemocnicích matrace potřísněné krví nakažených, tak si pak snadno mohl říct, že si za šíření eboly částečně mohou sami.

Některé negativní zprávy určitě nepomohly. Je ale potřeba říct, že nebyly zcela objektivní a k místním lidem spravedlivé.

Uzdravená pacientka mává na rozloučenou přátelům, které získala, když bojovala s ebolou v jednom z center Lékařů bez hranic. Foto: Lékaři bez hranic
Uzdravená pacientka mává na rozloučenou přátelům, které získala, když bojovala s ebolou v jednom z center Lékařů bez hranic. Foto: Lékaři bez hranic

Nakolik vám komplikuje práci velmi špatná informovanost obyvatel Afriky?

K tomu je třeba zdůraznit, že lidé v Česku mají tendenci vidět Afriku jako nějaký malý kontinent, ale ona je ohromná. V zasažené oblasti je ebola úplnou novinkou, nikdy se tam nevyskytovala. Všechny dosavadní epidemie probíhaly v Kongu, Jižním Súdánu, Ugandě. Kdybych to přiblížil na extrémním případu: pokud by vypukla ebola v jižních Čechách, tak první příznaky vypadají jako chřipka. Podle toho by byla nemoc zpočátku asi také léčena. Pak by možná někoho napadla malárie, ale než by lidem došlo, že jde o ebolu, už by byla rozšířená. Teď si vezměte, že terminální stadium nemoci není moc hezké, takže jsou lidé přirozeně vyděšení. Do toho se v místě výskytu zjeví týmy v ochranných oděvech. Není divu, že se místní báli a i nás obviňovali, že jsme tam ebolu zatáhli. Lidé zpočátku dokonce schovávali nemocné nebo je odnášeli z izolačních jednotek. Částečně jde o naší chybu v komunikaci. Podcenili jsme ji a museli ji zintenzivnit. Osvěta je skoro stejně důležitá jako samotná léčba.

Podařilo se vám povědomí zlepšit?

Teď už je situace úplně jiná, všichni vidí, že je šíření eboly velkým průšvihem. Lidé už vědí, jak se mají chovat, a nemocné nosí do léčebných center. Jenže naše centrum v Libérii je přeplněné a my je musíme odmítat, což je příšerné, nemá to obdoby. Centrum se otevírá ráno na půl hodiny, kdy se naberou lidé na lůžka, na nichž někdo v noci zemřel. Zbytek buď zůstane před branami a zemře, nebo se vrací do rodin a dál nemoc šíří. Špatné je i to, že se do osvěty hodně investovalo, vybudovala se důvěra, a teď když lidé dělají, co mají, nedokážeme jim pomoci. Ve výsledku bez dalších izolačních jednotek například v Monrovii zase důvěru ztratíme.

V několika případech byl použit lék, který ještě neprošel klinickými testy. Lékaři bez hranic reagovali na jeho nasazení rezervovaně.  Proč?

Jsme vždycky rádi, když máme nové a účinné léky, jimiž můžeme lidem pomoci. V našich programech se ale vždycky držíme toho, že používáme léky schválené WHO – nejsme ti, kdo experimentují. Navíc jsou naše týmy tak přetížené, že po nich nemůžeme chtít, aby se věnovaly výzkumu a vývoji, ani to není naše role. Riziko, které vnímáme, je právě v budování důvěry. Síla fámy je velmi silná a ve chvíli, kdy by se v postižené oblasti rozneslo, že my nebo kdokoliv jiný používá experimentální léky a informace by byla špatně interpretovaná, může to mít na pracně vybudovanou důvěru naprosto fatální dopad.

Ve vývoji je ale i vakcína.

Dvě vakcíny jsou ve fázi klinických testů, což je velmi nadějné. Pokud by se urychlily testy a vakcíny byly připravené, zastavily by rychlé šíření nákazy, což lék proti virům nedokáže.  Proto by se veškeré úsilí mělo upřít tímto směrem.

V jakém horizontu by vakcína, pokud vše dobře dopadne, mohla být dostupná?

Snad v rámci měsíců.

Jsou ještě nějaké přípravky ve vývoji?

Vzhledem k mediální masáži teď určitě úsilí výrazně zesílí.

Není to pozdě, k dispozici budou tak za pět deset let?

Na problematiku opomíjených nemocí upozorňujeme dlouhodobě. Ebola je zářný příklad, ale takových nemocí – a ještě horších – je mnohem více. Pro farmaceutický průmysl nejsou zajímavé, protože neskýtají movité klienty. Patří sem TBC, leishmanióza nebo spavá nemoc. Ještě loni platilo, že nejnovější lék na tuberkulózu byl z roku 1961. To už teď naštěstí není pravda.

Zažili Lékaři bez hranic někdy takto velkou krizi, která by spočívala hlavně na jejich bedrech?

Ne. Při válečných konfliktech většinou nejsme sami. Na druhou stranu jsme ale teď vydali studii s názvem „Kde jsou všichni?“, v níž se snažíme poukazovat na skutečnost, že počet humanitárních krizí stoupá, ale množství aktérů schopných rychle reagovat ubývá. Panuje určitá obava, že řada organizací ztrácí schopnost rychlé reakce. Často vedeme interní debaty o tom, že se nám v některých afrických zemích stává, že začínáme suplovat ministerstvo zdravotnictví, což samozřejmě nechceme.

Jak v krizi s ebolou hodnotíte roli WHO a OSN?

Jsme k nim kritičtí. Na druhou stranu nechceme krizi prohlubovat a vyvolávat nějaký střet WHO s Lékaři bez hranic. Jestli jí máme zvládnout, tak společně. Na začátku krizi podcenili, což sami pak přiznali. Nyní slyšíme o jejich odhodlání i deklarace, čeho by se mělo dosáhnout, ale ještě jsme nic nezaznamenali v terénu. Nadějné je, že se problému věnovala Rada bezpečnosti OSN a vznikl koordinační mechanismus, po němž jsme volali. To je ten moment, o němž jsem již hovořil, že se nás po našem apelu vlády ptaly, co mají do Afriky dodat, a my říkali, nás se neptejte. Jestli tu vznikne koordinační mechanismus pod vedením OSN a WHO, půjde o pozitivní krok vpřed, ale měl tu být už dávno.

S obrovským nasazením pracují v Africe Lékaři bez hranic. Podle WHO, počet obětí eboly v západní Africe vzrostl na 3439 z celkového počtu 7492 nakažených. Foto: Lékaři bez hranic
S obrovským nasazením pracují v Africe Lékaři bez hranic. Podle WHO, počet obětí eboly v západní Africe vzrostl na 3439 z celkového počtu 7492 nakažených. Foto: Lékaři bez hranic

Krize ohledně eboly vám teď spolkne hodně pracovníků. Zvládáte nějak pokrývat zbylé mise?

Ebola přišla ve chvíli, kdy už jsme měli krizi. Už na začátku letošního roku jsme dávali výzvu, že urgentně hledáme spolupracovníky do misí.  Souviselo to s tím, že vypukla ohromná krize v Jižním Súdánu, další je ve Středoafrické republice, Sýrii, Iráku, do toho Ukrajina. A stará ohniska konfliktů, jako je Kongo, nemizí. A pak přišla ebola, která nám nejzkušenější lidi vysává. Proto stále platí, že kdo může, ať se hlásí. Důvod, proč neotevíráme další ebolová centra, je, že jsme na hranici možností, už nemáme personál. Paradoxně teď nejsou největším problémem peníze – ty nabízí hodně vlád, ale jen penězi ebolu neporazíme.

V česko-slovenských databázích máte kolem stovky dobrovolníků. Kolik z nich je momentálně na misi?

Šestnáct, z toho dva jsou v oblasti postižené ebolou. Ani jeden z těch dvou není lékař – jedna je administrátorka, druhý kolega je logistik, který má na starosti stavbu ebolových center. Odhadem polovina lidí na misích jsou nezdravotníci, kteří se starají o finance, lidské zdroje s místními spolupracovníky a tak dále. Mezi českými kolegy máme hodně chirurgů a anesteziologů, kteří tam zrovna potřeba nejsou – do míst postižených ebolou hledáme hlavně internisty a zdravotní sestry.

Na jak dlouho na „ebolovou“ misi vyjíždějí? Ostatní mise trvají dva měsíce až dva roky…

Jedno z opatření, proč si myslíme, že jsme relativně úspěšní a že máme minimum nakažených lidí, je, že se do těchto projektů létá jen na čtyři až šest týdnů. Jsou totiž neuvěřitelně psychicky náročné a velmi vyčerpávající. Únava přitom relativně často produkuje chyby. Proto naši lidé rotují s velkou frekvencí. Když se vrátím k centru, kde odmítáme pacienty – už teď jsme na limitu, a kdybychom přijímali další pacienty, tak bychom ohrozili naše lidi, a to nemůžeme. Když nebudeme pečovat o dobrovolníky, kteří tam pracují, tak nemůžeme fungovat.

Setkal jste se s tím, že lidé na ebolovou misi vyjet nechtěli?

Všichni lidé jdou do projektů dobrovolně, to znamená, že někteří řeknou ano, a další odmítnou. A někteří z nějakého důvodu do ebolového projektu nechtějí.

Co vlastně bývá takovým nejčastějším důvodem, který dobrovolníci uvádějí jako svůj důvod pro účast na některé z misí?                                                                                                                                                                              

Motivací je široké spektrum – od čistého humanitarismu, až k tomu, že někteří znají Lékaře bez hranic od dětství a vždycky směřovali k tomu, že by s námi chtěli někam jet. Pro některé pracovníky představujeme i profesní výzvu, protože se dostanou k úplně jiné medicíně než v Česku. Motivace každopádně vždycky musí být silná a u nás jí nejsou peníze, protože na misích si lidé příliš nevydělají.

Pavel Gruber. Foto: archiv
Pavel Gruber. Foto: archiv

Pavel Gruber

Narodil se v roce 1973, vystudoval mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK.

Poprvé vyjel na misi do Bosny po daytonské dohodě v roce 1995 s Člověkem v tísni.

Od roku 2006 pracoval v Charitě ČR, od roku 2011 je v Lékařích bez hranic.

Byl na misích v Indonésii, Gruzii, Haiti či na Ukrajině.

 

 

Vracejí se pak na další mise?

Ano, i když ne všichni. Jsou lidé, kteří na misi odjedou a zjistí, že to není úplně to, co by chtěli dělat. Dále jsou tu takoví, kteří jezdí s odstupem, dají si jednu misi za dva roky. A pak jsou tu ti, které to chytne a jezdí každý rok, někteří dokonce dají výpověď v zaměstnání. Další si po pár misích myslí, že už mají dost, a za několik let se vrátí, protože jim chybí.

Narážíte v českém prostředí na nějaké problémy, které vaši kolegové v zahraničí nemají?

Jeden specifický rozdíl je, že třeba ze západní Evropy či USA jezdí hodně starších lékařů, kterým je padesát či šedesát let. Už něco dokázali, mají odrostlé děti, jsou finančně zabezpečeni, a tak vyjíždějí na mise. Jenže u nás má tahle generace lékařů stále ještě jazykový problém. Navíc nejsou tak finančně zajištěni. Jazyková vybavenost je obecně problém, i třeba co se týče sester.

Vyžadujete jen angličtinu, nebo i francouzštinu?

Angličtina je naprostá nutnost – ve chvíli, kdy je v týmu devět různých národností, musíte mluvit dobře anglicky, abyste se všichni dorozuměli. Francouzština je velkou výhodou, ne proto, že jsme francouzská organizace, ale protože máme často mise ve frankofonních zemích.

Vy sám jste poprvé zkusil humanitární činnost v 90. letech v Bosně. Co vás k tomu přimělo?

Byl jsem mladý a vypadalo to hrozně zajímavě. Tenkrát mě lákalo hlavně dobrodružství, člověk se dostal na místa, která jinak viděl jen ve zprávách. Poprvé jsem se také setkal s lidským utrpením, které tady nevidíte a které ve vás zůstane.

K humanitární pomoci jste se vrátil v roce 2006. Proč?

Když jsem dostudoval, pracoval jsem v byznysu a byl jsem hezky placený. Díky tomu ale také vím, co za tím vším je a jaká je daň. Nemám tedy takové ty pocity, že kdybych byl v nějaké velké firmě, měl bych dvakrát tolik. Cítil jsem tenkrát do určité míry vyhoření a řekl jsem si, že takhle zbytek života strávit nechci. Moje dobrá kamarádka mě už roky přemlouvala, ať jdu dělat k nim, a jednoho dne se moje frustrace zhmotnila, takže jsem to udělal.

Tehdy jste šel do Charity ČR.

Začal jsem na misi v Indonésii a v Charitě jsem zůstal sedm let. Po té dlouhé době jsem se zase začal rozhlížet, a do toho Lékaři bez hranic otevřeli pozici. Tehdy už jsem měl rodinu a tři děti, takže jsem chtěl práci spíše na ústředí. Nechci chválit organizaci, ve které dělám, ale v humanitární pomoci, i když jsem ještě pro ně nedělal, jsem Lékaře bez hranic vnímal i z hlediska efektivity zásahu a rychlosti jako nejlepší. A když jsem měl možnost k nim jít, tak jsem to zkusil. A vyšlo to.

Nechybí vám teď mise?

Chybí. Byli jsme ale dopředu dohodnutí, že absolvuji alespoň jednu misi za rok, abych neztratil kontakt. Ve skutečnosti je ale náročné zkombinovat výjezdy s vytížením tady. Jezdím tedy méně, než bych chtěl.

Nejste lékař. Co tedy na misích děláte, když se vám podaří vyjet?

Terénního koordinátora, což je člověk, který má projekt na starosti – od bezpečnosti a lidí, kteří tam dělají, po vyjednávání se všemi stranami. Třeba na jaře jsem byl na Ukrajině, kde jsem byl v nezvyklé roli, protože jsem dělal koordinátora sám sobě. V té době se konflikt rozbíhal a šlo o přípravnou misi – uskladnit materiál pro případ první pomoci, mít kontakty, vědět, co a jak. V současnosti tam je těžiště naší práce v dodávkách materiálů, které docházejí, do nemocnic. V duchu našich principů přitom nehledíme na to, jestli je území pod kontrolou ukrajinské armády nebo separatistů. Také tam máme tři týmy psychosociální pomoci.

Přestože se ale Lékaři bez hranic obecně snaží být neutrální, útoky se jim nevyhýbají. 

Dochází k nim. Snažíme se je analyzovat, abychom se pro příště poučili. Například v Afghánistánu došlo k nepochopení naší role, takže se dá říci, že tam byla i nevědomá vina z naší strany v tom, jak jsme prezentovali naší úlohu. Podobně to bylo v Mogadišu v Somálsku.

Odtud jste se loni zcela stáhli.

Tam se incidenty hromadily a rostlo riziko. Analyzovat míru rizika je velmi těžké, pokud bychom chtěli být maximálně bezpeční, tak bychom nebyli v polovině zemí, kde teď jsme. Tady už to ale bylo za hranicí všeho, co jsme ochotní akceptovat, a byli jsme jedna z posledních humanitárních organizací, která tam zůstávala. Dělali jsme tam kolem padesáti tisíc ambulantních ošetření měsíčně. Když se pak rozhodujete, zda se stáhnete, víte, že těm lidem vezmete skoro poslední péči, kterou mají.

Je ještě některá země vedle Somálska, ze které jste se museli úplně stáhnout?

Z Afghánistánu, kde nám zabili pět spolupracovníků, ale už jsme se tam zase vrátili. Kdysi dávno byl také hladomor v Etiopii, který byl částečně uměle způsobený politikou etiopské vlády. Všechny organizace, které tam byly, to věděly. Velmi jsme zvažovali, zda vyjít s pravdou ven a riskovat konflikt s vládou. Nakonec se Lékaři bez hranic rozhodli pravdu říci a etiopská vláda nás proto ze země vypověděla. Byli jsme jediní, kdo řekl, že za tím stojí ona.

V posledních letech se množí útoky na humanitární pracovníky. Existuje cesta, jak tomuto trendu zabránit, nebo ho alespoň omezit?

Snažíme se ve spolupráci s Červeným křížem analyzovat, proč těch útoků přibývá. Konflikty se poslední dobou brutalizují a respekt mizí. Do humanitární pomoci vstupuje spousta nových aktérů, mezi nimi například armády rozvinutých států, ty jsou někdy skvělé, ale strašně nebezpečné, protože stírají hranice mezi humanitární pomocí a vojenskou intervencí. V Afghánistánu jsou přesně v takové situaci  PRT týmy (provinční rekonstrukční týmy, pozn. red.). Pro Lékaře bez hranic je ale zásadní, že humanitární pomoc musí být nestranná a neutrální – tím se snažíme útokům předcházet. Současně s tím všude praktikujeme, jak my říkáme, vyjednávaný přístup, který spočívá v tom, že jednáte se všemi stranami konfliktu, a teprve když všichni chápou, kdo jste a co děláte, tak nemocnici otevřete. Díky tomu můžete být v konfliktu brán jako nestranný aktér, který tam je proto, aby léčil pacienty – a je jedno, jaké barvy pleti či vyznání. To je asi jediný přístup, jak v ozbrojených konfliktech pracovat. A v neposlední řadě k naší nezávislosti přispívá, že jsme organizace financovaná z 90 procent z příspěvků drobných dárců – nejsme tedy primárně financovaní vládami, OSN či EU. To je jediná cesta, jak zůstat nestranný.  Prezentovat se v Afghánistánu jako nestranná humanitární organizace, pokud bere peníze od britské nebo třeba i od české vlády, je víc než ošemetné. I Česká republika je členem NATO, a NATO je jednou ze stran konfliktu.

Michaela Koubová

Lékaři bez hranic (MSF)

Humanitární organizace, která byla založena v roce 1971, v ČR působí od roku 2006.

Jen za loňský rok organizace poskytla přes devět milionů ambulantních ošetření, hospitalizovala 487 tisíc pacientů a na svět pomohla 182 tisícům dětí.

Z výdajů, které se v roce 2013 vyšplhaly na více než 953 milionů euro, spolkla nejvíce pomoc v Demokratické republice Kongo (78 milionů euro), Jižním Súdánu (51 milionů euro), Haiti (33 milionů euro), Sýrii (29 milionů euro) a Středoafrické republice (26 milionů euro). Pomoc putovala celkem do 67 zemí na 387 projektů.

Na mise loni vyjelo 6199 zahraničních pracovníků, z toho 34 Čechů a Slováků (dohromady vyjeli na 47 misí v 19 zemích).

Češi darovali v roce 2013 Lékařům bez hranic 35,5 milionů korun.