Sto let po smrti manželky irského spisovatele Oscara Wildea Constance lékaři konečně dokázali diagnostikovat chorobu, která jí zkrátila život. Forenzní věda zas rozluštila tajemství smrti významného středověkého kondotiéra Cangranda della Scalla.
Constance Wildeová zemřela roku 1898 ve věku nedožitých čtyřiceti let v exilu v Janově. Tou dobou sobě i dvěma synům, které měla s irským spisovatelem Oscarem Wildem, nechávala namísto Wilde říkat Holland. Významná bojovnice za práva žen si totiž nepřála být spojována s homosexuálními skandály, které jejího bonvivánského manžela dovedly až do pověstného žaláře v Readingu. Po 116 letech skupina lékařů v odborném časopisu Lancet vydala studii, která pomohla odhalit tajemství její předčasné smrti.
„Přece nestrávím život v invalidní židli!“
Constance Wildová začala pociťovat zdravotní potíže na sklonku osmdesátých let devatenáctého století, když vstupovala do čtvrtého decénia věku. Její problémy byly pro tehdejší lékaře diagnostickou záhadou. Constance pociťovala prudké bolesti v kloubech, trápily ji migrény, což bylo velkosvětské společnosti té doby módní onemocnění. Postupem času se zhoršovaly zejména bolesti kloubů, takže lékaři dospěli k názoru, že trpí podagrou (dnou neboli pakostnicí). Naordinovali Constance koupele a změnu jídelníčku, obrat k lepšímu se ale nedostavil. Na přelomu let 1894 a 1895 tvrdila, že „pokud nechodím, všechno je v pořádku. Ale přece nestrávím život v invalidní židli!“
Její zdravotní stav se dál rapidně zhoršoval. Bolesti zasahovaly celou oblast zad. Wildeová špatně spala, trpěla únavou přecházející do vyčerpání. Jejímu zdraví určitě nepomáhal ani tlak, kterému byla vystavena v souvislosti s homosexuálními skandály svého muže. Navíc ji svým jedovatým jazykem stíhal jeden z Wildeových milenců, strašný Bosie Douglas, který mimochodem z homosexuality obvinil i mladého Winstona Churchilla. Nakonec Constance ochrnula na levou část těla a pak přišla smrt.
Více než sto let poté co Constance Wildeovou pohřbili v Janově, poskytl její pravnuk Merlin Holland vědcům z univerzity v Kapském městě dopisy, které jeho prababička psala o své nemoci. Popsala zde svoje problémy s takovou přesností, že pro dnešní lékaře nebylo vůbec těžké spolehlivě stanovit diagnózu.
Constance Wildeové zkrátila život roztroušená skleróza, nemoc, kterou konkrétněji popsal teprve v roce 1888 William Govers.
Smrt Velkého psa
Současně s objasněním zdravotních problémů Constance Wildeové přišla z Itálie zpráva o definitivním rozluštění tajemství, které obklopovalo smrt jednoho z prvních a také z nejvýznamnějších italských kondotiérů Cangranda della Scalla (kondotiér = velitel nájemné armády v Itálii, zejména ve 14. století – pozn. redakce). „Velký pes“ Cangrande se narodil roku 1291 ve Veroně jako třetí syn tamního podesty Alberta. Byla mu vlastní víra v monarchii, v bojích o vliv v Itálii stál pevně na straně císaře Jindřicha Lucemburského, otce Jana Lucemburského a dědečka Karla Čtvrtého. Ten mu také v roce 1311 udělil říšský vikariát.
O významu Cangrandeho svědčí fakt, že byl od roku 1308 sezdaný s pravnučkou císaře Fridricha Druhého (Zdravotnický deník o něm psal ZDE). Stal se jediným vládcem Verony. Od roku 1318 byl vůdcem lombardských ghibellinů, za pomoci obratné diplomacie a vojenské hrozby dostal pod svou kontrolu města Treviso, Bassano, Belluno, Feltre, Padovu a Vicenzu.
Zemřel nečekaně a bez potomstva v létě 1329 krátce po úspěšném dobytí Trevisa. Podle dobových pramenů po požití vody ze znečištěného pramene začal trpět horečkou, zvracením a průjmem, ulehl a ráno stačil již jen uspořádat své poslední záležitosti.
Průzkum dobře zachovaných ostatků „Velkého psa“ ukázal, že kondotiér byl 173 centimetrů vysoký, fyzicky velmi zdatný muž s tmavým pigmentačním komplexem a vlnitými vlasy. V jeho pozůstatcích se podařilo oproti poslednímu průzkumu z roku 2004 už nepochybně prokázat přítomnost nadměrného množství esence z náprstníku. Tím byla záhada jeho náhlé smrti jednou provždy vysvětlena. Osmatřicetiletý kondotiér se stal obětí otravy látkou známou jako digitalin (nebo také digitoxin, nachází se v rostlinách rodu Digitalis, čili náprstník – pozn, redakce). Ta se v Evropě už ve středověku používala jako lék na choroby srdce. Předávkování touto látkou vede k záchvatům nevolnosti, zvracení, průjmům a následně ke smrti.
Zůstává ještě jedna otázka a totiž zda šlo o otravu úmyslnou nebo náhodnou. Podle všeho Cangrande trpěl rozedmou plic a není vyloučeno, že se v souvislosti s námahou spojenou s vojenskými operacemi u Trevisa zhoršila. Lékař se mu snad pokoušel ulevit podáváním náprstníku a neodhadl velikost dávky. Náhodnému předávkování nasvědčuje i fakt, že Cangrandův nástupce Mastino („mastif“ – Scallové měli zálibu ve psích jménech. Mastino se měl stát zlým duchem lucemburské signorie v Itálii) nechal Cangrandova lékaře oběsit.
Vražda panovníka se v Itálii považovala za zločin urážky majestátu (crimen laese maiestatis) a trestala se daleko brutálněji, totiž rozčtvrcením zaživa.
Ondřej Fér
