Zatímco třeba v Anglii představuje geriatrická medicína jeden z nejsilnějších a nejrozsáhlejších lékařských oborů zabývající se klinickou, preventivní i sociální stránkou nemocí starších a starých lidí, v Česku zůstává tento obor po desetiletí Popelkou. Vedle nedostatku odborných geriatrických pracovišť se potýkáme i s nedostatečnou a někde zcela chybějící domácí péčí. A to v době, kdy je zřejmé, že naše společnost stárne a že s nevyhovujícím systémem péče o seniory se ve větší či menší míře setká úplně každý.
Jak akutní, tak chronická onemocnění u starších a starých lidí se projevují celou řadou dalších zvláštních znaků, mezi nejzávažnější patří například vysoká úmrtnost, atypický průběh nemocí, časté komplikace a dodatečně potřeba sociální podpory a péče. „Je účelné – a všude ve světě se k tomu tak přistupuje, aby na akutní fázi nemocniční léčby hned navazovala fáze doléčení a rehabilitace v rámci geriatrické péče, která by měla být odborná. Původně měly LDN i následná péče charakter geriatrických zařízení. Dnes se ale říká, že není třeba, aby tato zařízení byla specializovaná, takže se tam již specializovaná, kvalifikovaná geriatrická péče mnohde neposkytuje,“ popisuje současnou situaci u nás doc. Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze. Vedle nedoceněného postavení geriatrie a nedostatku geriatrů situaci v Česku vůbec nepřispívá ani návrh novely zákona o podmínkách odborné a specializované způsobilosti lékařů, podle něhož by geriatrie jako taková existovat neměla.
Podle údajů ÚZIS bylo v celé ČR v roce 2013 jen 11 geriatrických oddělení se 47 lékaři, a na 10 000 občanů připadlo 0,3 lůžka. V následné ošetřovatelské péči pracovalo na 142 odděleních 360 lékařů, přičemž na 10 000 lidí připadlo necelých 7 lůžek. Podprůměrný je i počet lékařů na množství lůžek. Jestliže v geriatrii je 12 lékařů na 100 lůžek, v následné ošetřovatelské péči je to pouhých pět lékařů. Přitom celkový průměr ve všech oborech dosahuje téměř 20 lékařů na 100 lůžek. Se stárnutím populace by se naopak role geriatrie jako takové měla posilovat.
V Česku se geriatrická péče stále podceňuje
„Když jsou lidé starší, řekněme nad 80, dochází ke změně adaptačních schopností a často není dobře je hned propustit z nemocnice. Zlomí-li si krček nebo kost mladý člověk, úspěšně se vrátí domů, chodí o berlích a vyléčí se vesměs bez problémů relativně brzy. Zatímco starý člověk často mívá spoustu jiných poruch, které mohou léčbu komplikovat,“ vysvětluje docentka Holmerová s tím, že zatímco hospitalizace mladého člověka může trvat dny a pak pokračuje úspěšně doma, u starého člověka je situace jiná. Na pobyt v nemocnici by měla navázat fáze odborného doléčení a rehabilitace trvající řádově týdny a jejíž doba je závislá na typu zranění či zdravotních obtíží.
Podle Zákona o zdravotnických službách je lůžkovou péčí, hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, vedle péče akutní též následná lůžková péče. Ta je poskytována pacientovi, kterému byla stanovena diagnóza a jehož stav je stabilizovaný a vyžaduje doléčení nebo například rehabilitaci. Dále sem patří dlouhodobá lůžková péče, poskytována pacientovi, jehož stav nelze léčebnou péčí podstatně zlepšit a bez soustavného poskytování ošetřovatelské péče se zhoršuje. K hrazeným službám patří i paliativní a symptomatická péče u osob v terminálním stavu. Ve vlastním sociálním prostředí pacienta může být poskytována a ze zdravotního pojištění hrazena tzv. domácí péče, tedy ošetřovatelská, rehabilitační nebo například paliativní péče.
O tom, kolik starých lidí se po úraze či delší nemoci vrací zpět domů a kolik je jich odkázáno zůstat dlouhodobě či trvale v některém ze zařízení, u nás zatím přesné statistiky neexistují. „ Po propuštění z akutního lůžka je totiž často ještě třeba velmi intenzivní doléčení a rehabilitace, péče, která nemusí být v domácím prostředí dostupná, kvalitní a intenzivní jako na lůžku v geriatrickém zařízení. Naše čísla ukazují, že soběstačnost lidí se v průběhu pobytu u nás zlepšuje, podobné a ještě lepší je to i v Geriatrickém Centru v Pardubicích. Lidé pak mohou být v dobrém stavu propuštěni domů a stačí jim například poskytování domácí péče. Tvrzení ministerstva, že v následné péči jsou klienti stále stejní, nebo že jsou stejní jako v sociální péči, tomu tedy neodpovídá. Naše zkušenosti a čísla ukazují, že je tomu naopak. Je-li poskytována kvalifikovaná geriatrická péče, soběstačnost lidí se zlepšuje. Pak záleží na tom, kam se lidé propouštějí. Je rozdíl přeložit někoho nemohoucího a nesoběstačného do nějakého sociálního zařízení, kde už bude moci jen ležet… Ale přeložíte-li ho rozchozeného s tím, že bude potřebovat spíše dohled, kvalita jeho života bude bezpochyby lepší,“ ujišťuje gerontoložka.
Kvalitních geriatrických pracovišť je nedostatek
V geriatrické péči je pak podle doc. Holmerové nejdůležitější plánování co dál. „Bez plánování od samého počátku to moc nejde. Nemocnice je proto, aby udělala to, co je nutné udělat urgentně a akutně, a není tam moc času na povídání si s pacientem a plánování, co bude dál. Právě to je nezbytnou součástí práce a přístupu geriatrických pracovišť, poskytujících odbornou následnou péči a rehabilitaci. Těch je v Česku však velmi málo. U nás se tváříme, jako že těchto pracovišť není potřeba. Všude ve světě ale přicházejí na to, že tato lůžka potřebná jsou a jejich počet tam narůstá,“ zdůrazňuje lékařka. Geriatrie je potřebná ale také v akutní péči.
Od prvního dne je podle odborníků třeba multi-disciplinárně plánovat, co s člověkem bude. Měla by se posoudit prognóza, což je úloha lékaře, ale i to, jaká bude potřeba ošetřovatelská péče či jak to bude vypadat s rehabilitací, léčbou ran, farmakoterapií, jaké je sociální zázemí, bariéry a podobně. Během dvou až tří týdnů je podle lékařů víceméně jasné, jakou péči bude člověk dál potřebovat. Zatímco u někoho, například po těžké mozkové příhodě, může být situace komplikovaná a rehabilitace nepokračuje během několika týdnů uspokojivě, je zřejmé, že bude potřebovat ještě další rehabilitační a i třeba dlouhodobou péči. Naopak u jiného pacienta je zjevné, že jeho stav se zlepšuje, bude tedy moci být doma s tím, že mu bude poskytována potřebná domácí péče anebo se obejde jen s podporou sociálních služeb či rodiny nebo bude moci žít zcela samostatně.
„Právě aktivní doléčovací fáze je pro úspěšnou léčbu starého pacienta velmi důležitá. Nejedná se o ukládání člověka na lůžko, aby tam přečkal po určitou dobu, kdy se s ním nic neděje. Důležité je, aby se s ním rehabilitovalo, aby se doléčil a aby se mu správně nastavila třeba další léčba. A pak můžeme plánovat propuštění do domácího prostředí,“ uvádí Holmerová s tím, že kvalifikovaná geriatrie je samozřejmě zapotřebí v nemocnicích, kde se řeší věci jako deliria a jiné akutní stavy. Potřebná je ale i v následné péči. „Stejně jako děti stůňou specificky, hodně staří lidé také stůňou specificky a je potřeba se v tom vyznat,“ dodává.
Odchod domů není zdaleka tak ideální, jak by měl být
Největší problém u nás nastává ve chvíli, kdy má pacient odejít z geriatrické péče domů. Existuje sice institut příspěvků na péči, na ten však lidé, když jsou ve zdravotnickém zařízení, nedosáhnou, protože posouzení se může dělat až v domácím prostředí, vše se tak zbytečně odkládá. V praxi se tak často stává, že je- li pobyt nemocného v zařízení delší, fingovaně se propouští na jeden den domů, aby se k němu mohl sociální pracovník dojít podívat a posoudit, jakou péči bude nadále potřebovat. Přitom takovéto posouzení by mělo být vykonáno přímo ve specializovaném zařízení, multidisciplinárním odborným týmem, avšak jejich názor u nás podle doc. Holmerové není respektován. Starý člověk je tak nucen nejprve přijít domů a čekat, až se rozhodne, na co má nárok.
„Od roku 1992 voláme po tom, že by geriatrická péče měla být kvalifikovaná, aktivní, směřující ke zlepšení soběstačnosti starších pacientů. Ten pohled zpátky je trochu smutný, jediným výsledkem je, že se dnes říká, následná péče nemusí být odborná, a nikomu nevadí, že staří lidé v následné péči bez kvalitní rehabilitace a péče jen leží,“ konstatuje doc. Holmerová. Alarmující by přitom měla být skutečnost, že právě tato sféra zdravotní péče se týká každého. Ať už dříve či později osobně, nebo prostřednictvím stárnoucích rodičů, o něž bude nutné se postarat.
Odměnou za každodenní práci v gerontologických centrech je každý starší pacient, kterého se pracovníkům například podaří rozchodit a jehož život se tak neuvěřitelně zlepší. „ Je spousta věcí, nad kterými se v nemocnici mávne rukou, ale u nás je můžeme doladit. Potřeba je pak ale také zajistit potřebné služby v domácnosti, což je u nás také v mnoha oblastech, zejména na venkově, problém. Zdaleka ne všude jsou dostupné nebo je jich dostatek. Ústavy máme, ale služby v domácnosti chybí…“ uzavírá Holmerová.
Respekt ke stáří a jiná péče
Nejen respekt ke starší generaci ale zejména zdravotní a sociální péče o staré a starší je ve Velké Británii na jiné úrovni než u nás. Množství druhů zařízení i informační systém umožňují každému vybrat si přesně to, co mu vyhovuje. Zejména internetový server NHS (Národní zdravotní služba) a pomoc komunitní sestry pomohly Claire ze severní části Londýna, když si její maminka zlomila nohu.
„Když si maminka v 82 letech zlomila nohu v krčku, měla jsem starost, co bude dál. Asi po dvou týdnech ji z nemocnice poslali do rehabilitačního centra. Naštěstí jsme na internetu našli jedno dobře hodnocené a navíc blízko nás, oběma se nám líbilo a mohla jsem ji jezdit často navštěvovat. V té době již bylo zřejmé, že bude mít dlouhodobé problémy s mobilitou a nebude moci žít sama tak, jako dosud,“ popisuje příběh své matky Claire. „V rehabilitačním centru pak mamince udělali lékaři potřebné posudky a doporučili následnou péči i její rozsah. Aby maminka mohla dodržovat osobní hygienu, bylo třeba předělat koupelnu a vybudovat bezbariérový sprchový kout, což se zvládlo ještě před jejím návratem z rehabilitace a bylo plně hrazeno státem. Zpočátku byly návštěvy a pomoc komunitní sestry časté, zejména v době, kdy maminka měla problémy s kůží, vlivem neustálého sezení. Pravidelně docházela i rehabilitační sestra. Později sestra docházela, jen bylo-li třeba udělat náběry, nebo když byly nějaké problémy. Maminka se sice dodnes nepohybuje samostatně, ale 2 roky po pádu si zvykla používat doma přizpůsobené zařízení či chodítko pro případ, když potřebuje vyjít před dům. Moje pomoc je teď spíše psychická,“říká Claire.
Ve Velké Británii je následná péče nejen plně hrazená (což je nakonec i u nás) a hned od začátku a na rozdíl od nás je přizpůsobena pacientovi přímo „na míru“. Takováto péče může být hrazena mimo nemocnici, ať v některém z mnoha typů zařízení či přímo doma.
Nárok na následnou péči vzniká po posouzení multidisciplinárním týmem profesionálů, kteří zvažují, například jaká pomoc je třeba, jak komplexní má pomoc být či jak intenzivní a závažná je potřeba pomoci. Pacient je součástí celého procesu a jeho požadavky musí být brány v úvahu, zainteresováni jsou kromě ošetřovatelů i rodinní příslušníci. Základní dotazník bývá vyplněn ať lékařem, zdravotní sestrou či sociálním pracovníkem. Není to však jen dotazník, ale výsledek odborného funkčního hodnocení, ošetřovatelského vyšetření a sociálního šetření. Je-li zřejmé, že bude zapotřebí následné péče, dojde k vyplnění podrobného dotazníku nejméně dvěma profesionály, kde se například zvažuje chování, poznávací funkce, komunikace, psychologické a emocionální potřeby, mobilita, kontinence, stav kůže, problémy s příjmem jídla či nápojů atd. Péče je pak stanovena ve všech oblastech přesně podle míry potřebnosti a začne fungovat okamžikem, kdy je klient propuštěn ať z nemocnice či rehabilitačního zařízení.
Zdenka Kolářová
