Posttraumatická stresová porucha, úzkost nebo deprese – to všechno jsou psychická onemocnění, u kterých v současnosti běží výzkum léčby pomocí nelegálních drog, protože na ně stávající terapie zkrátka někdy nestačí. Ne každý je ale ochotný čekat, až klinické studie doběhnou, a pokud vše klapne, látky bude možno užít jako léčbu legálně. Po celém světě tak funguje síť terapeutů, kteří péči poskytují mimo rámec zákona. Bohužel, tento přístup má několik velkých ale. Vedle hrozby právních dopadů pro terapeuta a bezpečnostního rizika pro pacienta nijak neurychlí legalizaci psychedelické léčby. Nadějí pro pacienty odmítající jít nelegální cestou tak zůstávají výzkumníci, kteří se navzdory předsudkům, jimiž je problematika opředena, zasazují o realizaci klinických studií, jež mohou regulátorům dokázat, že psychedelická terapie má v evidence-based medicíně své místo.
John si pustí soundtrack k filmu Umučení Krista a lehne si na postel ve svém domě v australském Melbourne. Dávku kaktusu, který obsahuje mezkalin, si koupil přes dark web. Vezme si jí bez obřadu, a pak začne mluvit se svým terapeutem o tom, jak mu je. Když začne pociťovat první účinky drogy ve stehnech, zakryje si oči a počká, až se dostaví první vlna.
Dnes 37 letý inženýr podstupuje undergroundovou psychedelickou psychoterapii, která využívá nelegálních látek. Jeho problémy pramení ze sexuálního, fyzického a emocionálního týrání, kterému byl vystaven, když mu byly dva až tři roky. Už 11 let přitom využívá léčbu, která zahrnuje holotropní dýchání i běžnou psychoanalýzu. „Když jsem s tím začínal, byl jsem na pokraji sebevraždy,“ říká podle ABC.net John.
Když ho hypnoterapeut doporučil do péče terapeuta zaměřujícího se na traumata, neměl John ponětí, že ve hře jsou i psychedelická sezení. „Využívá cokoliv, co na člověka zabírá. Může jít o rozhovor, relaxaci i meditační techniky. Protože jsem ale měl rekreační zkušenost s psychedeliky, navrhl tuto možnost,“ popisuje John s tím, že s psychedeliky se ke svým vzpomínkám dostává rychleji než při běžné terapii.
Nejde ale o levnou záležitost. Sezení stojí 150 dolarů za hodinu, pochopitelně bez příspěvku ze zdravotního pojištění. Například u DMT stačí 30 minut, extáze si ale mnohdy vyžádá kolem pěti hodin a mezkalin dokonce 14 hodin. Jak John zdůrazňuje, není takové sezení nic zábavného – čeká ho během něj těžká práce, kdy spolu s terapeutem probírají zkušenosti z tripu. Proto je překvapený zprávami o klinických studiích, kde někteří pacienti prezentují psychedelickou psychoterapii jako rychlé řešení – jako například žena, která tvrdí, že se jí během tří asistovaných terapií s extází vyléčila posttraumatická stresová porucha.
Nadějná léčba pro duševní onemocnění
Přestože undergroundová psychedelická psychoterapie celosvětově existuje už od 50. let minulého století, ví o ní jen málokdo a zprávy se šíří pouze šeptandou. Na druhou stranu však byly po desetiletích obnoveny klinické studie, které se problematikou zabývají. V USA a Británii se tak zkoumá vliv MDMA na posttraumatickou stresovou poruchu, LSD na úzkost či psilocybinu na deprese (o problematice jsme psali také zde, zde či zde). Nejoptimističtější výzkumníci přitom doufají, že regulovaná asistovaná terapie s psychedeliky se souhlasem regulátorů, jako je americká FDA, se začne pomalu rozjíždět v roce 2021.
Na množnost regulovaného využití psychedelické psychoterapie nedočkavě čeká i neuropsychiatr z melbournské Alfred Hospital Prashanth Puspanathan. „Neplánuji provádět konvenční psychoterapii po zbytek svého života. V psychedelické sféře vidím příslib do budoucna,“ říká Puspanathan.
Sám rozumí tomu, proč roste poptávka po undergroundových terapiích. „Čím víc australská populace čte zprávy o klinických studiích v jiných částech světa, tím více je frustrována tím, že k nim nemá přístup,“ konstatuje Puspanathan. Na druhou stranu však má strach z toho, že zatlačení do ilegality s sebou vždycky nese problémy a rizika. „To jsme viděli při prohibici ve dvacátých letech minulého století nebo při současné válce s drogami. V případě léčebného konopí trvalo povolení pro regulované použití věky, a pak najednou si lidé řekli: dám svému dítěti marihuanu. Jenže to neznamená, že vyberete správnou látku na správný problém,“ poukazuje doktor Puspanathan.
Riziko neodborného postupu i zneužití
Účast na undergroundových terapiích je ovšem riskantní jak pro terapeuta, tak pro pacienta. Terapeuti sice technicky neporušují zákon, protože látku pacientům neposkytují, ale pokud by se něco pokazilo, není jasné, jaké budou právní konsekvence. Z etického hlediska je pak možné říct, že nejednají v nejlepším zájmu svého povolání už jen tím, že u podání nelegální látky jsou. „Jestliže budete předvolán před lékařskou radu nebo radu zdravotníků Australské zdravotnické regulační agentury (AHPRA), pak budete svými kolegy posuzován z hlediska toho, co je považováno za dobrý standard péče,“ vysvětluje Prashanth Puspanathan.
„Psychologové musí poskytovat pouze psychologické služby v mezích své odborné kompetence. To zahrnuje práci v rámci jejich vzdělání, školení, zkušeností pod supervizemi a náležitých profesionálních zkušeností; mají zakládat své služby na zavedeném poznání v oblasti psychologie a v souladu s právem jurisdikce, v níž poskytují psychologické služby,“ uvádí Australská psychologická rada.
Také pro pacienty může být riziko takovou péči čerpat. V Kalifornii se například stalo, že šest žen obvinilo zakladatele Interchange Counseling Institute ze sexuálního útoku poté, co užily halucinogeny. Pacienti, kteří mají rodinné predispozice k psychóze, by navíc měli být z regulované psychedelické psychoterapie vynecháni, což v systému, který se nachází mimo zákon, není zaručeno. Podobně je to s některými zdravotními stavy, u nichž je taková péče zakázaná.
Problém mohou znamenat i nekvalifikovaní „přísedící“ u tripu, kteří pak sami sebe pasují do role psychoterapeuta a zkouší řešit traumata svých přátel. „To je jeden z našich největších problémů. Mohou dávku odměřovat podle toho, co si přečetli v klinických studiích, jenže čistota MDMA na ulici může být i 20 procent. Další příměsi mohou obsahovat i metamfetamin,“ varuje doktor Puspanathan.
A jsou tu i další důvody, proč nyní volit zdlouhavou, legální cestu, což potvrzuje i doktor Ben Sessa z Bristolu, který přitom s undergroundovou psychoterapií sympatizuje. „Je v ní obrovské množství poznatků, takže bychom nad tím neměli ohrnovat noc – zkušenosti mohou výzkumníky nasměrovat na nové cesty. Jenže to nepomůže licencovat léky. To se musí udělat způsobem, který určují regulátoři, tedy na základě studií,“ říká Sessa.
Podobně to vidí i Prashanth Puspanathan. „Jestliže je to underground, pak nemá tu sílu, kterou mainstreamový vědecký model vyžaduje, a nezíská to nikde potřebou váhu. Nebude to o nic užitečnější než nepříliš spolehlivé důkazy, o kterých už víme. Nemůže být provedeno peer review ani hodnocení validity vašich výsledků,“ doplňuje Puspanathan.
Klinické studie brzdí stigma
Někteří lékaři a výzkumníci se navíc obávají, že nepovolené praktikování psychedelické psychoterapie ohrozí pozdější přechod do regulovaného režimu. „Pokud někdo zemře nebo se u něj rozvine psychóza, bude to špatná zpráva pro nás ostatní, kteří se snažíme iniciovat klinické studie,“ poukazuje psychiatr Nigel Strauss, který se dlouhodobě zaměřuje na posttraumatickou stresovou poruchu. „Vždycky jsem se domníval, že dostupná léčba není zcela odpovídající, takže jsem se podíval na poznatky americké Multidisciplinární asociace pro psychedelické studie (MAPS), a byl jsem prvními výsledky ohromen,“ dodává Strauss.
Proto nyní bojuje za to, aby se klinické studie spustily i v Austrálii. On a Martin Williams z Psychedelického výzkumu ve vědě a medicíně navrhli už v roce 2015 výzkum vlivu MDMA na posttraumatickou stresovou poruchu na Deakin University, nakonec ale byla studie zastavena kvůli obavě z nežádoucí pozornosti médií. „Tyto léky jsou stigmatizovány – často se objevují titulky o mladých lidech, kteří se v klubech předávkují extází,“ konstatuje Strauss. „Univerzity jsou křehké – jsou finančně závislé a pod tlakem,“ dodává.
Přesto se podle Strausse klinické studie v Austrálii rozběhnou během pěti let. Navléci ale fenomén psychedelik na paradigma vědy dle něj nebude snadné. „Je na vědcích a psychiatrech, kteří disponují poznatky o vědomí, aby našli cestu,“ poukazuje.
I když se ale podaří psychedelickou psychoterapii schválit, bude zpočátku podle Prashantha Puspanathana určená hlavně pro velmi těžké pacienty – například umírající, které by bylo možné léčit psilocybinem tak, aby se nebáli smrti. „To je totiž první oblast, ze které stigma ustupuje,“ vysvětluje lékař.
V dalších desetiletích se možná uskuteční vize MAPS, která počítá s psychedelickými centry neomezenými jen pro lidi s duševními nemocemi. V blízké budoucnosti však bude postup velmi pomalý a mnozí se obávají, že jim systém stejně nebude vyhovovat. „Hodně lidí se mě ptá: proč se ty léky snažíš licencovat? Vždyť je tu hodně dobrých undergroundových terapeutů – a to je pravda. Ale jen v Británii je na 70 tisíc neléčených případů posttraumatické stresové poruchy, a většina těchto lidí nechce porušovat zákon. To je populace, pro kterou bych rád zajistil dostupnost,“ dodává Ben Sessa.
-mk-
