Proč sestry odchází z nemocnic? Nesrostly s prostředím, s prací a cítí se být osamocené, tvrdí psycholožka

Přestože děvčata na škole chodila na praxi, nesetkala se tam nikdy s každodenním pracovním rytmem a proto neví, že v nemocnici každý den někdo umře, že pacienti jsou často nerudní, a že musí udělat i práci, která je podřadná. Systém jim ale musí umět pomoci, aby si s tím poradily. Foto: Wikimedia

Nedostatek personálu napříč společností není nic nového a tak nějak samozřejmě proto všichni čekají, že mladá generace nahradí tu starší. Jenže to se zrovna dvakrát nedaří. Proč? „Psychologové práce“ se shodují v tom, že mladí ve svém prvním zaměstnání nevydrží tak dlouho, jak by bylo třeba, protože „se hledají“. „Když se svých studentů na fakultě sociálních věd ptám, jestli budou pracovat v oboru, na který se připravují, tak mi z 95 procent řeknou, že ne. Že se ještě rozhlédnou a uvidí,“ říká k tomu psycholožka Alena Sehnalová, která má dlouholeté zkušenosti v oblasti HR a je i předsedkyní České asociace psychologů práce a organizace. Podle mí jsou mladí emočně nevyzrálí, netrpěliví a brzy se vyčerpají. U sester absolventek však podle ní funguje ještě jiný fenomén. „Mladí ale nemohou za to, že svět vidí jinak, než jsme jej viděli my,“ vysvětluje k tomu také psychiatr Radkin Honzák.

 

O tom, že nastupující generace zdravotníků má jiné myšlení a také úplně jiné nároky, Zdravotnický deník psal v minulosti již několikrát. Při letošní lednové konferenci v Poslanecké sněmovně (více zde) se dokonce tato debata stočila i na pohled „psychologů práce“, kteří zdůraznili, že mladá generace je zcela odlišná a nikdy nebude stejná jako ta starší a proto by bylo na místě snažit se pochopit jejich pohled a tomu začít přizpůsobovat požadavky i nastavení celého pracovního systému. A to i ve zdravotnictví. Jednu z tehdejších přednášejících nyní prezidentka Asociace sester Martina Šochmanová pozvala na konferenci „Sestra v nové době“. Ta se konala minulý týden v IKEMu.

„Povolání sestry nikdy nebylo lehké a nemůže ho vykonávat každý. Jedná se o velmi odbornou profesi, která je náročná nejen fyzicky, ale také po psychické stránce. Veřejnost si často myslí, že sestra je pouze pomocnou rukou lékaře, ale v praxi to tak není,“ řekla na úvod konference Martina Šochmanová, náměstkyně ředitele IKEM a prezidentka České asociace sester. Foto: IKEM

„Mladá generace je fyzicky vyspělejší než my, má i mentální dovednosti na vyšší úrovni, ale emočně je nezralá,“ řekla na úvod své přednášky psycholožka Alena Sehnalová. Podle ní pak ti, kteří čerstvé absolventky zdravotnických škol přijímají do praxe, a často i do třísměnného provozu, bývají právem zklamaní z toho, kdo k nim přišel. A není se co divit, protože mladí se skutečně chovají jinak, než by bylo žádoucí.

„Ti mladí ale za to nemohou. Vyrůstali v úplně jiné době, než my, starší ročníky, nezažily války a hmotný nedostatek. Jenže oni se nechovají jinak, protože nás chtějí naštvat, chovají se prostě jinak, protože jsou jiní,“ vysvětlila. V současné době se na jednom pracovišti objevují hned čtyři generace zaměstnanců. jenže rozdíly v mentalitě, rozdíly v přístupu k životu a v očekávání jsou u nich naprosto dramatické. Ve zdravotnictví je pak tento problém ještě propastnější.

Důležité je pro ně mít volný čas

„Nedostatek personálu ve zdravotnictví je závažnější, než třeba ve výrobě, protože tam jsou lidé nahraditelní a zastupitelní, zatímco v třeba v nemocnicích to není vůbec jednoduché,“ potvrdila Sehnalová.

Zejména u sestřiček na odděleních je všeobecný problém, že jsou časově přetížené. Dnes ale nastupují lidé, kteří chtějí o svém čase rozhodovat, což už nyní řeší výroba a další nepřetržité provozy. „Musíme si však uvědomit, že my musíme jim přizpůsobit systém organizace práce. Pokud totiž nepůjdeme touto cestou a možnosti nenajdeme, bude čím dál složitější pro práci ve zdravotnictví oslovovat mladé lidi. Když se totiž podíváme na to, co je pro ně v životě nejvýznamnější, tak už to není zdraví, peníze, vztahy či děti, ale na jednom z prvních tří míst je čas. Jenže možnost plánovat si čas v nepřetržitých provozech není možné a tak není divu, že mladá děvčata z nemocnic utíkají,“ vysvětlila Sehnalová.

U nejmladší generace navíc funguje fenomén dosud neznámý: nepociťují totiž rodičovskou autoritu, jelikož dnes rodiče změnili roli a jsou už spíše pro své děti kamarády. „S tradiční autoritou si tak mladí nevědí rady a pokud je tomuto přístupu nenaučíme, tak je ztratíme. Jenže když jste šéf, tak nemůžete být kamarád, ale to si mnozí neuvědomují,“ řekla.

Těžké je to s tradičními řemesly, o něž již není zájem. Ale namísto skuhrání bychom se prý měli zamyslet nad tím, zda si to vlastně starší generace nezavinila sama.

„Máme málo řemeslníků, ale proč? Mladá generace totiž nemá zručnost a na to se zapomíná. Tvrdí se, že je to chyba rodičů, jelikož ze všech dětí chtějí mít manažery, nebo bankovní úředníky, ale já si myslím, že základem je dnešní móda, kde se na rozvoj psychiky osobnosti zapomíná. A navíc – marketing nám vymývá hlavu a tak není divu, že jsme se shlédli v povolání, kde se nezašpiníme a nezapotíme,“ upozornila s tím, že na zručnost už dnes mladí nemají výbavu.

„Vždyť rodiče jim jako malým zakazují si hrát i s korálky, aby je náhodou nespolkli…Mladá generace je dnes přitom fyzicky zralejší, než ta starší, ovšem jak už jsem řekla, je emočně nevyzrálá. A s tím se nedá nijak moc pracovat. Rozdíly v mentalitě jsou u mladých sice dramatické, černý Petr je ale na nás starších, protože my jim musíme umět vyjít vstříc,“ poukázala Sehnalová s tím, že právě proto „mladí“ tak dlouho studují, protože „se hledají“. Práci je však nutné pro ně postavit tak, aby ji brali jako koníčka. „Udělají to jen tehdy, když je to baví. Brzy ale ztrácí zájem, proto je musíme umět zaujmout. Musíme s nimi o práci komunikovat a vytvořit jim přívětivé pracovní podmínky,“ zdůraznila.

Nadřízeným často odmlouvají 

Současní zaměstnanci také preferují, pokud vědí, co se od nich v práci očekává a když mají srozumitelné a logické vedení, při němž jsou respektováni a průběžně se s nimi komunikuje:

„Mladí nadřízeným často řeknou, že si myslí, že to je jinak, nebo že se to má dělat jinak. Když se jich ale optáte na to, proč si to myslí, tak řeknou, že nevědí. Jenže hlavním úkolem manažerů je zajistit, aby personál poskytoval co nejlepší výkon a kvalitu práce, což komplikuje často fakt, že od raného dětství je jim vštěpováno, že mohou dosáhnout všeho, na co si vzpomenou, přitom nemají tolik informací, jelikož mají vštípeno, že si vše mohou vygooglit.“

Sehnalová také zdůraznila, že „dnes žije pospolu sedm generací, ovšem každá z nich používá při práci jinou mozkovou hemisféru“. Mladá generace hlavně levou. Ta je zaměřena na logické uvažování a u většiny osob je využívána při vědomí jako hlavní. Má sklon věci z určité množiny rozdělovat na menší podmnožiny. Také sem patří používání jazyka, přičemž je s podivem, že právě nejmladší generace umí málo obratně slovně komunikovat. „Ve většině případů se druhý člověk nechová jinak proto, že nás chce naštvat, ale protože je jiný,“ zdůraznila k tomu psycholožka s tím, že s tímto poznáním se musí naučit pracovat zejména staniční či vrchní sestry na jednotlivých odděleních.

„Šíření informací a možnosti domluvy jsou dnes díky technologiím vteřinovou záležitostí. Dokážeme se ale bez nich domluvit třeba my dva, kteří jsme vedle sebe?“ otázala se přitom.

„Psychologové práce“ prý vysledovali, že zatímco hlavním kritériem pro výběr povolání je u generace Y, tedy u lidí narozených mezi roky 1982 až 1994, vedle financí zajímavost práce a také možnost stálého profesního rozvoje, u generace Z (ti, co se narodili v letech 1995 a 2010) to je jiné.

Ta totiž nemá ambice. „Generace Y je velmi zaměřena na cíl, ale odmítá podřadnou práci. Co jim přijde jako podřadné, tak vám dá velmi okatě najevo, že dělat nebude. Generace Y má také malou schopnost jednat s náročnými lidmi, rychle se opotřebuje a hned vyhoří. Proto dva roky u jedné práce málokdy vydrží,“ vysvětlila Sehnalová.

Generace „Z“ je vedena mentálním potěšením

Generace „Z“ chce vše hned, vyrůstá v dostatku, jenže ten je tzv. „skleníkový“, rodiče je totiž až moc opečovávali. „A pak přijdou do práce a vy si myslíte, že budou hned jiní. Nebudou! A proto jim musíme pomoci. Pro sestry to platí dvojnásob. Je pro ně totiž velmi těžké začít pracovat na oddělení, kde je obrovský pracovní zápřah a velká odpovědnost. Nevědí pak, co s tím,“ upozornila.

Generace „Z“ je prý sice šikovná a bude tak mít velké šance uplatnit se na trhu práce, ale je otázkou, zda bude umět naplnit všechna očekávání zaměstnavatelů. Je totiž dle Sehnalové „vedena mentálním potěšením a jejich chování je popisováno jako zkratkovité a netrpělivé“, přičemž rychle opadá i jejich pozornost. Navíc význam dává na rychlost, než na přesnost.

„Oni opravdu vykazují nedostatek ambicí a dravost, takže se u nich touha jejich rodičů po kariéře nekoná. Jsou konzumně zaměřeni, protože to je nejlépe finančně zaměřená generace,“ dodala Alena Sehnalová s tím, že ale budoucnost této nejmladší generaci půjde na ruku, neboť bude zaměřená na techniku a nové technologie a „mačkat knoflíky“, to mladí umí nejlépe. „Podle prognóz během příštích dvaceti let vymizí až 87 procent současných pracovních pozic. Takže s tím musíme počítat,“ doplnila.

V nemocnicích by měl být pro mladou generaci navíc vytvořen účinný systém „adaptačního období“.

„Což znamená, že absolvent školy by měl být ,dán‘ k někomu, kdo jej provede prvními měsíci procesu, což není o zkušební lhůtě, ale o mentálním vrůstání do daného prostředí a o konečném pochopení významu práce, neboť toto škola dát nemůže. Přestože děvčata na škole chodila na praxi, nesetkala se tam nikdy s každodenním pracovním rytmem a proto neví, že v nemocnici každý den někdo umře, že pacienti jsou často nerudní, a že musí udělat i práci, která je podřadná. To totiž s prací zdravotní sestry souvisí. Mladí by to zvládli, ale potřebují k sobě někoho, kdo by jim v tom pomohl,“ uvedla Alena Sehnalová pro Zdravotnický deník a zdůraznila, že mladé sestry, absolventky, odchází z nemocnic právě proto, že nesrostly s prostředím a s danou prací: „Ony ani tak neodchází z finančních důvodů, jako spíše proto, že se cítí být osamocené a že na oddělení nemají nikoho, od něhož by měly zpětnou a přátelskou vazbu. Do práce se netěší a tak utíkají.“

Sestra pracuje s věcmi, které lidí považují za nechutné

„Mladí nemohou za to, že svět vidí jinak, než jsme jej viděli my. Není ale jejich chybou, že práce je pro ně úplně něco jiného než byla pro nás, vždyť většina zaměstnavatelů se jim podbízí! Třeba tím, že jim nabízí práci z domova a dává jim i nejrůznější benefity,“ přidal pro Zdravotnický deník svůj pohled psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog Radkin Honzák. I on souhlasí s tezí, že když mladou generaci práce nezaujme, tak ji pak nedělá.

„Jenže na druhou stranu mladá generace už vidí vyhoření v tom, že ji práce nebaví. Toto ale jednou pukne a bude to zajímavý krizový stav podobně jako byla finanční krize. U zdravotních sester absolventek je pak problém o to horší, neboť ty nemají zažité pracovní návyky. Jak ale mají zvládat směnný provoz v nemocnicích, když něco takového jejich vrstevníci nejen nedělají, ale ani by nedělali?“ otázal se.

„Víte, směnný provoz je ze zdravotního hlediska závadný a v případě špatné snášenlivosti je přímo zdraví ohrožující. A to sestry vědí. Však také už v zahraničí běží soudní spory, kde lidé žádají kompenzace za zdravotní poškození vzniklé v souvislosti s nočními směnami. Navíc sestra většinu dne pracuje s věcmi, které většina lidí považuje za nechutné, odporné, hnusné a k zblití (moč, stolice, či zvratky). Navíc je pro ně vyčerpávající a psychicky náročný i stálý kontakt s pacienty a jejich rodinami, kteří ne vždy bývají zrovna přátelští,“ načrtl Honzák ve své přednášce „Několik postupů, jak se udolat“ (Motivace sester dříve a dnes).

Sestry v nemocnicích podle jeho slov také velmi demotivuje, když jsou velmi špatné pracovní podmínky na exponovaném pracovišti, lidé se tam hádají a pacient tam není pacientem, ale „klientem“, což je právě dnes velmi moderní tvrzení. „My do těch pacientů velmi často investujeme spousty úsilí, emocí a času a přitom návratnost této investice je kolem deseti až dvanácti procent. Často svým medikům říkám, že nemohou ,zachraňovat‘. ,Spasitel‘ to totiž neustojí, oni musí především umět dělat své řemeslo. Ale to začíná nadšením a končí to tím, že na to ten sestřák kašle. Úplně, což je ale přirozená lidská vlastnost,“ uvedl ve své přednášce psychiatr, k čemuž použil obrázky stylizované do podoby „jak workoholik běží do práce“.

Psychiatr Radkin Honzák přednesl „několik postupů, jak se udolat“. Foto: IKEM

Neumí se o sebe postarat

Podle něj miniskript „pospěš si“ je běs, který může nejrychleji přivést svou oběť na psychiatrii, přestože se tomu obdivně říká multitasking. Nejhorší variantou pak je, když nemá na sebe zdravotník čas.

„Když potkám doktora na chodbě a ptám se jej, jak se má a on mi odpoví, že ,pracovně‘ a že chvátá a ani se nestihl najíst, tak to je špatně. Doktor, který se neumí postarat o sebe, se nepostará dobře ani o jiné,“ řekl také Honzák.

Na přednášce „Sestra v nové době“ promluvila kromě něj i například pplk. Lucie Jarešová, která mimo jiné uvedla, jak je obtížné zlákat mladá děvčata pro práci ve Vojenské zdravotnické službě AČR, když dost často je práce v armádě obtížná i pro mladé chlapce, jelikož ani oni nemají takovou fyzickou výbavu, která je pro tuto práci velmi potřebná. „Nejsem zvyklá, když vydám rozkaz, že by se mnou někdo vedl dialog,“ zdůraznila Jarešová vzhledem k výše uvedeným informacím o generaci „Z“.

Michaela Tůmová a Tereza Schillerová pak poodkryly, jaké to je poznat zákonitosti českého zdravotnictví pro pacienta samotného. „Já jsem onemocněla rakovinou a chodila jsem na chemoterapie. Nikdo mi k tomu ale nic nevysvětlil a byl pro mne doslova očistec zvládat i to, že se všude čeká. I několik hodin,“ uvedla bloggerka Schillerová, která o svém zvládnutím onemocnění posléze napsala knížku Deník raka a spolu se zdravotnicí Michaelou Tůmovou nyní organizuje pacientské semináře (ve spoluprací se společností Dialog Jessenius).

Olga Böhmová