Z bližních se stal zdroj nebezpečné nákazy. Stigmatizace zhoršuje zvládání pandemie koronaviru

Lyžaři, pendleři pracující v zahraničí, chalupáři i zdravotníci a senioři. Ti všichni se v Česku stávají terčem agresivních útoků kvůli onemocnění COVID-19. Foto: pixabay.com

„Máme strach, jestli to sem nepřitáhnou.“ „Můžu vědět, jaká je to ulice, kde je nakažený, abychom tam nechodili?“ To jsou běžné reakce na přítomnost nového typu koronaviru SARS-CoV-2 v Česku. Spolu s tím, jak rostou počty nakažených, roste i strach společnosti z možné infekce, které se však na sto procent vyhnout nedá. Právě strach a frustrace ve chvílích, kdy řadě lidí stále chybí kvalitní informace, šíří se různé mýty a nedaří se situaci vždy dobře zvládat, živí negativní stigmatizaci osob, které už onemocněly COVID-19 anebo by jen onemocnět mohly. Následky stigmatizace však mohou být velmi vážné a ničit lidské životy.

Nejprve lyžaři, později pendleři pracující v zahraničí a chalupáři, ale také zdravotníci nebo senioři. Ti všichni se v Česku stávají terčem agresivních útoků kvůli onemocnění COVID-19. V zahraničí jsou terčem frustrace lidé asijského původu a naopak v Číně zase cizinci z Evropy, USA i Austrálie. S různou mírou stigmatizace ze strany okolí se setkávají jak pacienti s infekcí COVID-19, tak ti, u nichž existuje pouhé podezření, že by onemocnět mohli. Z konkrétních lidských bytostí se tak stávají potenciální zdroje nákazy, před kterými je potřeba mít se na pozoru.

„Podstatou stigmatizace je, že lidé rozlišují ostatní podle nějakého kritéria a získají dojem, že je mohou diskriminovat, což může mít řadu podob. Od toho, že se jim vyhýbají, odmítají kontakt s nimi, přes nadávky a útoky, jak na sociálních sítích, tak při osobním kontaktu, až po výhrůžky či dokonce fyzické útoky,“ popisuje Michal Pitoňák, výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví a také předseda organizace Queer Geography, který se dlouhodobě věnuje problematice stigmatizace. Dopady takového přístupu okolí mohou být velmi závažné, od zhoršení psychického stavu, přes obavy vyhledat potřebnou zdravotní péči až po sebevražedné myšlenky či dokonce sebevražedné chování. Nyní proto Queer Geography pomocí internetového dotazníku sbírá data o tom, jak lidé zvládají šíření infekce COVID-19 i v jaké míře se v této souvislosti setkávají se stigmatizací ze strany okolí. Dotazník Já a COVID-19 je možné vyplnit během deseti minut online zde.

Stigmatizace negativně nedopadá jen na ty, vůči nimž je namířena, ale na celou společnost, protože zhoršuje zvládání epidemií infekčních chorob. Stigmatizace je živena iracionalitou, a zároveň komplikuje zavádění efektivních preventivních opatření. Podle studie publikované v roce 2010 v odborném časopise American Medical Association Journal of Ethics znamená stigmatizace v souvislosti s infekčními chorobami obrovský problém, protože brání nemocným ve vyhledání odpovídající zdravotní péče, vyvolává strach z těch, kteří jsou nebo by mohli být nakaženi, posiluje předsudky vůči celým skupinám obyvatel a v některých případech vede dokonce k násilným útokům vůči stigmatizované skupině. A právě proto podle této studie „osvícené zásahy v oblasti veřejného zdraví pracují se snížením stigmatu“.

Potřeba označovat „viníky“ šíření infekce je však lidstvu vlastní a provázela prakticky každou epidemii nakažlivých chorob. Současnost tak není nijak výjimečná. Ne náhodou byla syfilis svého času „francouzskou“ i „uherskou“ nemocí, bez ohledu na to, že se šířila nezávisle na národnosti nemocných. Ze svých domovů byli vyháněni lidé s leprou a cholerou, Židé v období morových epidemií byli obviňováni z toho, že tráví studny a tím zabíjí ostatní. V době epidemie žluté zimnice v polovině 19. století na jihu USA psaly noviny v severních státech, že jih je úplně jiný než ostatní části země, a proto je zcela jasné, že jsou zde lidé nemocní. Dodnes se negativní stigmatizace projevuje vůči gayům nebo osobám žijícím s HIV, včetně potřeby některých států kriminalizovat jejich chování, nebo vůči pacientům s tuberkulózou. Například v USA zrušili zákaz vstupu do země HIV pozitivním osobám až v roce 2010.

Snaha „ochránit slušnou společnost před viníky zkázy“ tak není nic nového. Jenže v době sociálních sítí, kdy je víc než kdy jindy snazší kohokoliv označit za původce „zla“ a spustit virtuální lynč s reálnými dopady, je toto chování nebezpečnější než kdy dříve. Jak ovšem odlišit přirozený lidský strach z nemoci COVID-19, proti které navíc v současnosti neexistuje spolehlivě účinná léčba ani očkování, od iracionálních útoků, jež ničí lidské životy? A dá se vůbec stigmatizaci nějak smysluplně bránit?

Pozor na „lufťáky“, sedají si na lavičky

Počet osob, u kterých byla potvrzena přítomnost infekce COVID-19, neustále roste, a to ve všech regionech Česka. Spolu s ním roste i strach z možné nákazy. Jejím zdrojem se může stát kdokoliv, a právě to posiluje obavy. „Cítit strach je přirozené a neznamená to selhání. Problém je, pokud se tento přirozený strach promění v potřebu negativně se vymezovat vůči těm, které většinou iracionálně vyhodnotíme jako hrozbu. Podstatou stigmatizace je, že některé lidi na základě skutečné či domnělé vlastnosti vnímáme jako méně hodnotné a toto své hodnocení vnímáme jako opodstatněný důvod k tomu, abychom se k nim i odlišně chovali,“ vysvětluje Pitoňák. Pocit, že se musíme bránit nákaze „za každou cenu“ je tak silnější než racionální opatření, která skutečně ovlivňují šíření infekce. „Stigmatizace odráží bezmocnost řady lidí, kteří ji pociťují v aktuální situaci. Jsou frustrovaní z toho, že se nedaří epidemii dostat pod kontrolu, na řadě míst stále chybí ochranné pomůcky, nepříjemná vládní opatření omezují jejich život a o to je snazší negativně se vymezovat vůči domnělým viníkům nákazy,“ dodává Pitoňák.

V tomto ohledu nejsou obavy veřejnosti nijak nové. Ve své knize Velká chřipka: příběh nejhroznější pandemie v historii (The Great Influenza: The Story of the Deadliest Pandemic in History) shrnul John M. Barry světové zkušenosti s rozsáhlou pandemií chřipky na začátku 20. století takto: „Konečnou, jednoduchou, avšak zřejmě nejobtížněji splnitelnou lekcí roku 1918 bylo zajistit, aby ti, kdo byli pověření konat, zmírňovali paniku, která může lidi poštvat vůči sobě navzájem. Společnost, která se uchýlí k mottu „každý sám za sebe“, již není civilizovanou společností. Ti, kteří jsou u moci, si musí zachovat důvěru veřejnosti. Návod, jak to udělat, je nic nepřekrucovat, v ničem nepředstírat a nikoho se nesnažit manipulovat.“

Právě obavy z kontaktu s infekcí a zároveň potřeba vymezit se vůči „těm druhým“, kteří by se mohli stát zdrojem nákazy, však přiživují stigmatizaci i následnou diskriminaci. Příkladem může být přístup „starousedlíků“ vůči „lufťákům“, tedy chatařům a chalupářům. „Upozorňuji, že budeme monitorovat všechny, kteří u nás nemají trvalé bydliště. Pokud se tady něco stane, tak to budeme připisovat k jejich zodpovědnosti. Nemají důvod sem nyní jezdit,“ varoval starosta Božího Daru a senátor Jan Horník v Sokolovském deníku. „Už teď vidíme, jak nám sem začínají najíždět lidé, kteří u nás nebydlí. Všichni jsou přitom potenciálními nosiči koronaviru. Stát se může úplně všechno. Venku si například sednou na lavičku, na kterou si pak sedne babička jdoucí z nákupu, která si potřebuje odpočinout,“ tvrdil politik. Podle něj jsou místní připraveni „hlídat“, zda se „lufťáci“ zdržují pouze na svých pozemcích, protože pokud by se dostali mimo ně, mohli by „ohrozit“ starousedlíky. Obdobné výroky místních obyvatel i regionálních politiků zaznamenala také mimo jiné Česká televize. „V 90. letech bylo běžné, že se lidé báli podat ruku těm, o nichž si mysleli, že jsou HIV pozitivní, i když takto k nákaze dojít nemůže. Strach z použití stejné lavičky, na které mohl sedět ten, kterého okolí označí jako možný zdroj infekce COVID-19, je něco obdobného,“ upozorňuje Pitoňák.

Stigmatizaci tak mohou posílit i úřady, což se aktuálně děje na Slovensku. Tamní vláda nechala vytvořit mapu zachycující místa s údaji o pacientech nakažených onemocněním COVID-19. Na základě těchto informací by tak bylo možné je identifikovat. Podle informací deníku Pravda tato mapa unikla z Národního centra zdravotnických informací a začala se šířit po sociálních sítích, byť původně měla být určena pouze pro státní správu a orgány hygieny. „Pokud se nejedná o konkrétní osobní údaj na úrovni ulice a čísla popisného, kdy by si už lidé dokázali domyslet, kdo byl testován pozitivně, tak je to podle mne v pořádku. Lidé budou alespoň přibližně vědět, kde všude se na Slovensku nemoc vyskytuje,“ reagoval na zveřejnění mapy slovenský premiér Igor Matovič. Podle něj by také lidé měli sledovat, zda se náhodou jejich sousedé, kteří mají být v karanténě, nepohybují venku. Nicméně bydliště pacientů prý zveřejňovat nehodlá.

Podle klinického psychologa Jindřicha Cupáka, kterého deník Pravda oslovil, je ale toto zveřejňování informací ve jménu kontroly infekce negativním krokem. „Rozhodně je to přes čáru. Nechápu, komu to pomůže. Takto zveřejněné informace o lidech pozitivních na koronavirus mohou jen uškodit,“ reagoval s tím, že situaci to podle něj neuklidní, ale naopak zvýší napětí. Vzroste vzájemná podezřívavost a konflikty. „Pokud se někdo odlišuje nebo přestavuje potencionální nebezpečí, snažíme se ho vždy izolovat. Na to ale máme rozumnou karanténu se zřetelným důvodem a pojmenováním,“ popsal psycholog s tím, že současná situace už narušuje mezilidské vztahy. „Může docházet ke vzájemnému obviňování a podobně,“ dodal s tím, že už nyní se mnozí lidé cítí ohrožení. „Identifikovat lidi, kdo a kde jsou, nepovažuji za vhodné. Je to v protikladu s pocitem bezpečí, který potřebujeme,“ shrnul.

Dělení společnosti na „my“ a „oni“

Podstatou stigmatizace je rozdělení společnosti na „my“, v tomto případě „my, kteří se chováme správně“ a „chráníme svůj nenakažený svět“, a „oni“, tedy ti, kteří pro nás představují ohrožení a musíme se před nimi „právem“ bránit. Terčem se pak může stát prakticky kdokoliv. ČRo 1 Radiožurnál popsal případ muže, u něhož bylo potvrzeno onemocnění COVID-19 a žije na malé vesnici na Olomoucku. Už v okamžiku, kdy přijela odběrová sanitka, fotili si jí sousedé a informace sdíleli „Přišly i zprávy, proč větráme, že všechny nakazíme. Mezi sousedy se začalo šířit, že bychom se měli odstěhovat a tak,“ vzpomínal muž, který se záměrně odstřihl od sociálních sítí, mimo jiné i proto, že se o sobě dočetl, že by měl dostat kulku do hlavy za to, že byl lyžovat v zahraničí a onemocněl. Velkým problémem bylo pro něj i sehnat pohřební službu v okamžiku, kdy v době karantény doma zemřel jeho děda. „Volal jsem jim před šestou. Kolem půl dvanácté jsem jim ale volal asi potřicáté. Nevím, jestli to byla zase nějaká infolinka nebo někdo z krizového štábu. Oznámil jsem jim, že už mám dost slibů, výmluv a lží, jestli už někdo jede, nebo beru lopatu a pochovám dědu doma na zahradě. Přijeli do dvaceti minut, po šesti hodinách, o půlnoci z úterý na středu,“ popsal muž, který se snažil v rozhovoru vysvětlit, že „není prašivý“, i když se k němu a jeho rodině okolí tak chová.

Stigmatizace skutečně nebo jen domněle pozitivních osob doprovází onemocnění COVID-19 celosvětově. Americký Úřad pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) dokonce vydal doporučení, ve kterém upozorňuje na to, že stigmatizace může vést k tomu, že si veřejnost spojí toto onemocnění s určitou skupinou obyvatel bez ohledu na to, že reálné riziko se mezi jednotlivci liší. „Je důležité si uvědomit, že lidé, včetně lidí asijského původu, kteří nežijí nebo se nedávno nenacházeli v oblasti šíření viru, který způsobuje COVID-19, nebo nebyli v kontaktu s osobou, která je potvrzeným či podezřelým případem COVID-19, není ve větším riziku šíření nákazy než ostatní Američané,“ konstatuje CDC, podle něhož nyní stigmatizaci ze strany okolí čelí jak lidé asijského původu, tak ti, kteří cestovali, a také zdravotníci.

Důsledkem tohoto nepřátelského přístupu a chování je pak podle CDC zhoršení duševního zdraví, sociální vyloučení ale také odmítavý přístup zdravotníků v okamžiku, kdy člověk vyhledá zdravotní péči, v pracovním či školním prostředí nebo také při potřebě zajistit bydlení. Právě obavy ze stigmatizace určité skupiny osob jsou důvodem, proč onemocnění COVID-19 získalo ze strany Světové zdravotnické organizace (WHO) neutrální název, který není asociován s konkrétní části světa či národem. Podle studie publikované v AMA Journal of Ethics právě pojmenování onemocnění podle určité skupiny obyvatel či konkrétní země situaci ještě zhoršuje. Například ve 20. století se tak objevila španělská, ruská, hongkongská či mexická chřipka. Onemocnění AIDS se také původně označovalo jako GRID (Gay-related immune deficiency neboli Imunitní nedostatečnost související s homosexualitou). Výsledkem byla nejen vysoká míra stigmatizace gayů, ale také falešný pocit bezpečí majoritní společnosti, která si myslela, že jí se infekce HIV netýká. „Pojmenování nemoci podle země původu slouží ke zdůraznění jejího „jiného“ aspektu a znovu posiluje přijatelnost represivních opatření, které jsou domněle zaměřené vůči nemoci, ve skutečnosti však proti konkrétním osobám,“ popisuje studie.

Negativní emoce se mohou projevit i vůči těm z hlediska rizika nákazy nejohroženějším, a to jsou senioři. Socioložka Lucie Vidovićová, která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně a dlouhodobě se věnuje problematice stárnutí populace a také vnímání seniorů ze strany společnosti, zaznamenává případy, kdy se frustrace ze současné situace přelívá právě do nenávistných reakcí vůči nim. „Někteří lidé podléhají pocitu, že musí svůj život omezovat pod heslem, že ochráníme ty nejslabší, ale nyní si uvědomují, že tato opatření neměla potřebný dopad, protože senioři stejně onemocněli a počet nemocných v této věkové skupině roste. Mohou se pak domnívat, že všechno bylo zbytečné a tuto svou frustraci pak vyjadřují nenávistnými slovy,“ upozorňuje socioložka. Typickou reakci jsou pak věty jako „voni ti blbí důchodci pořádně nenosej roušky a my jsme v karanténě zbytečně, protože oni to stejně dostali“, případně agresivní výpady vůči seniorům, pokud nakupují v jinou než speciálně jim určenou dobu.

Podle Michala Pitoňáka míra stigmatizace roste spolu s tím, jak ve veřejnosti roste pocit, že se epidemii nedaří odpovídajícím způsobem řešit. „Stigmatizace odráží společenskou bezmocnost a míru kontroly či spíše nekontroly nad celou epidemií a také důvěru v účinnost zavedených opatření. Pokud lidé mají pocit, že všichni, kteří mohou, dělají maximum, mají menší důvod uchylovat se k iracionální řešením situace vedoucí ke stigmatizaci. Prostor pro obviňování druhých je menší, pokud důvěřujeme tomu, že všichni dělají, co mohou a jak nejlépe mohou,“ shrnuje sociální geograf, podle něhož právě tento pocit řadě lidí chybí, a právě proto roste jejich strach a s ním i strach z těch, kteří jsou nebo by mohli být infikováni virem SARS-CoV-2.

Stigmatizace se dotýká také zdravotníků

Terčem negativních útoků se bohužel stávají také zdravotníci, kteří se sami starají o nemocné s COVID-19. Stigmatizace podle nové čínské studie publikované žurnálu JAMA Open Network ještě více zhoršuje stres, kterému v souvislosti se zvládáním epidemie čelí. Nejen, že zažívají úzkostné a depresivní stavy a mají poruchy spánku, ale současně se obávají toho, že oni sami se stanou zdrojem infekce pro své blízké i pro své pacienty. Cítí tak beznaděj, že nejsou schopni své blízké ani ty, kteří na ně spoléhají, dostatečně ochránit před nákazou. Ve chvíli, kdy pak čelí obvinění, že selhali, negativně se to podepisuje na jejich psychice.

Konkrétním příkladem je veřejné vyjádření českého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, že infekci do Thomayerovy nemocnice v Praze „zavlekl personál“. Nejednalo se o jediné necitlivé vyjádření ze strany politiků. Oborový svaz zdravotnictví a sociální péče už proto požádal o to, aby lidé, kteří se v souvislosti s epidemií COVID-19 vyjadřují do médií, vážili svá slova, zejména v kontextu toho, že personál zdravotnických zařízení a zařízení sociální péče nemá k dispozici dostatečné množství ochranných pomůcek: “Je zcela nepřijatelné, aby se k těmto obrovským obavám přidával ještě strach z toho, že v případě vypuknutí nákazy bude zaměstnanec označován v médiích jako ten, kdo nákazu „do zařízení zavlekl“ či dokonce „chodil do práce s příznaky nemoci, a nakazil tak kolegy a pacienty“. Tyto příklady se již staly a jsou vůči přetíženým a obětavým zaměstnancům mimořádně kruté.“

Jediná spolehlivá cesta, jak snížit míru stigmatizace ve společnosti, je šířit kvalitní informace a znovu a znovu trpělivě vysvětlovat jednotlivá preventivní opatření i jejich smysluplnost. Nestačí tak jen plošně nařídit nošení roušek, ale také vysvětlit, za jakých podmínek je přínosné a kdy naopak ztrácí smysl. „Represivní přístup a následná morální panika vůči HIV pozitivním vedly ke vzniku subkultury gayů, kteří záměrně nepoužívali při sexu kondomu. Nyní jsme do určité míry v podobné situaci. Můžeme nabývat pocitu, že lze kriminalizovat holý obličej i na procházce v lese, aniž bychom dostatečně vysvětlovali, jak roušky používat správně. Pokud však sdílíme kvalitní informace ve srozumitelné podobě, například že při análním sexu je dvacetkrát vyšší riziko nákazy virem HIV, roste osobní motivace používat kondomy. Stejně by tomu mělo být i nyní, kdy čelíme infekci COVID-19, předávat veřejnosti srozumitelné a kvalitní informace a aby lidé sami měli motivaci se podílet na prevenci nákazy,“ uzavírá sociální geograf Michal Pitoňák. Velmi jednoduše slovy filosofa a historika Noaha Yuvala Harariho: „Dnes si miliardy lidí denně myjí ruce ne proto, že by se báli mýdlové policie, ale proto, že rozumí faktům“.

Ludmila Hamplová