Středa, 6. července, 2022

Nedostatek lékařů nevyřešíme jen navyšováním počtu studentů lékařských fakult, říká děkan 2.LF UK Marek Babjuk

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy má od 1. února nového děkana, přednostu Urologické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, profesora Marka Babjuka. Do kanceláře to nemá ze svého pracoviště daleko, děkanát sídlí přímo v areálu motolské nemocnice. Pronajaté prostory však neodpovídají potřebám vedení fakulty v 21. století kapacitou ani standardem, říká nový děkan v rozhovoru se Zdravotnickým deníkem. A povídali jsme si s ním nejen o chystané stavbě multifunkční budovy, ale také o důležitosti komunikace se studenty nebo kapacitách lékařských fakult i českého zdravotnického systému.

Ve funkci děkana jste teprve několik dní. Co byly Vaše první kroky poté, co jste vstoupil do své kanceláře?

Když jsem sem vstoupil, tak mě přivítal maskot pelikána, to bylo milé…. Ale v podstatě první, co jsme organizovali, bylo setkání členů kolegia. Chtěli jsme si říct, co jsou ty nejpalčivější úkoly k řešení. Rozdělili jsme si agendu a základní pravidla komunikace.

A jaké jsou ty nejpalčivější problémy?

Teď jsou to aktuální otázky spojené s organizací studia s ohledem na pandemii nebo probíhající rekonstrukci tady v nemocnici, kdy některá oddělení mají omezený provoz. Výuka musí pokračovat, proto jsou okamžité reakce nezbytné. Řešíme i dodržování harmonogramu stavebních projektů. Ale jsem ve funkci teprve osmý den, takže aktuálních úkolů bude jistě postupně přibývat.

Ve svém volebnímu programu jste kladl značný důraz na komunikaci se studenty a vstřícnější atmosféru vůči nim ze strany děkanátu. Co konkrétně byste chtěl zlepšit?

Komunikace je důležitá. Je klíčová pro dosažení efektivity činnosti celé fakulty a podílí se i na její vnitřní atmosféře, proto bych jí chtěl věnovat adekvátní pozornost. Jedním z aspektů je nová forma komunikace se studenty, kterou jsem pracovně nazval „rada studentů“. Děkan je samozřejmě v pravidelném kontaktu s těmi studenty, kteří byli zvolení do příslušných orgánů, kromě toho bych ale chtěl vytvořit i prostor pro určité fórum, kam může v určitou dobu přijít jakýkoliv student fakulty a na něco se zeptat či říci. První setkání plánuji na 1. března a jsem zvědav, jak se tato iniciativa bude dále vyvíjet.

Dalším aspektem je komunikace s přednosty a klinikami. S nimi bych se chtěl setkávat o něco častěji, než tomu bylo doposud. Tak dvakrát za semestr, to je myslím optimální. Chtěl bych vytvořit i nějaký komunikační materiál, řekněme bulletin, kde bychom třeba jednou za měsíc sumarizovali klíčové informace.

Studenti by se měli zapojit do normálního chodu oddělení

průzkumu spolku Mladí lékaři z roku 2020 si studenti postěžovali, že studium medicíny je příliš teoretické a nepřipravuje je na praxi. Lepší přípravu studentů na reálný život jste zmínil i ve svém programu. Co pro to chcete udělat?

Studenti by během studia měli nabýt určité penzum teoretických znalostí, to ale k zahájení medicínské praxe samo o sobě nestačí. Měli bychom se zamyslet nad tím, co naši absolventi potřebují znát a umět pro to, aby zahájili úspěšnou kariéru lékaře. Dle mého názoru by student na konci studia měl být schopen komunikovat s pacientem, odebrat anamnézu, základně pacienta vyšetřit, měl by mít představu o tom, jaká může indikovat další vyšetření, znát jejich základní principy, hodnocení jejich nálezů, respektive co od nich může očekávat. Měl být mít zažitý algoritmus postupu v nejčastějších klinických situacích, s nimiž se jako lékař může setkat. Současně by se měl naučit základním dovednostem, jako je kanylace žíly, katetrizace močového měchýře nebo sutura a převaz rány. Kromě toho však potřebuje i základní informace o fungování celého zdravotnického systému, o principech a pravidlech specializačního vzdělávání, i o základních právních a etických aspektech zdravotnického povolání.

Naše fakulta připravila nové kurikulum, které pomalu přichází v život a je v něm všem zmíněným aspektům věnována velká pozornost. Současně se snažíme rozvíjet výuku na simulátorech, resp. pro ni vytvářet podmínky, učíme studenty, jak komunikovat s pacientem apod. Důraz ale samozřejmě musíme klást i na konkrétní podobu výuky v rámci jednotlivých oborů. Musíme vytvářet tlak na to, aby byli studenti zapojeni do normálního chodu oddělení, aktivně se účastnili vizit a neseděli jenom někde v posluchárně.

V tom průzkumu se také objevili stížnosti na vysoký počet studentů na jednoho vyučujícího a nedostatek zpětné vazby. 60 procent respondentů dokonce uvedlo, že vyučující téměř nikdy nebo nikdy nesleduje a nekontroluje průběh provedení fyzikálního vyšetření pacienta studentem.

Naše fakulta se dlouhodobě snaží zajistit vhodný poměr mezi počtem studentů a vyučujících a vytvořit prostor pro individuální komunikaci mezi studentem a vyučujícím alespoň v některé části studia. Již mnoho let máme fungující předmět, kterému říkáme K10, ve kterém student „stínuje“ jednoho lékaře ve zvoleném oboru po dobu dvou týdnů. Velmi se nám to osvědčilo. V novém kurikulu bychom chtěli koncipovat šestý ročník tak, aby skutečně představoval přechod do reálné medicínské praxe a student ho strávil na oddělení u lůžka pacienta nebo s pacientem, a ne v posluchárnách.

A jak je to s administrativní přípravou? Vedení dokumentace, práce s informačními systémy…

Možnost vstupu studentů do informačního systému je do značné míry právní problém. Existuje řada legislativních překážek, které limitují plnohodnotný a aktivní vstup studentů do zdravotnické dokumentace pacientů. Ale už máme s motolskou nemocnicí určitý plán, jak umožnit studentům v posledních ročnících studia adekvátní přístup a výuku, který začínáme realizovat.

Další navýšení počtu studentů není reálné

V posledních letech došlo s vládní podporou k navýšení počtu studentů lékařských fakult. To ale zároveň vytváří tlak na výukové kapacity. Prostorové, personální, i z hlediska počtu pacientů ochotných nechat se vyšetřit. Jaká je situace na vaší fakultě?

Počet studentů českých lékařských fakult se navýšil o patnáct procent a nemyslím si, že je další navýšení reálné. Vedlo by to nevyhnutelně ke snižování kvality výuky. Nedostatek lékařů v ČR nevyřešíme pouhým zvyšováním počtu absolventů, bude to vyžadovat úpravu fungování celého systému poskytování zdravotní péče.

Personální kapacita pro výuku studentů samozřejmě představuje problém, který v současné chvíli nejmarkantněji vnímám v teoretických oborech. Perspektivně musíme ale řešit i otázku výukové kapacity v klinických oborech. Vlastně se zde střetává více trendů, které jdou proti sobě. Prvním je snaha navýšit počet studentů a individualizovat jejich výuku, jak jsme o tom již hovořili. Proti tomu pak stojí personální situace v nemocnicích, která vede spíše ke snižování lůžkové kapacity, a trendy moderní medicíny, kdy se zkracuje pobyt na lůžku a část péče se přesunuje do ambulantní sféry. Roli zde hraje i postoj jednotlivých pacientů, z nichž ne všichni jsou ochotni stát se součástí výuky. Tyto trendy dle mého soudu budou pokračovat a musíme s nimi počítat.

A jak to tedy vypadá na 2. lékařské fakultě?

Z hlediska fakulty to bude vyžadovat velkou péči organizaci studia, dobrou spolupráci s našimi fakultními nemocnicemi, hlavně tou motolskou. Musíme ale učinit i strategické rozhodnutí týkající se velikosti lůžkové základny, kterou k výuce budeme potřebovat. Týká se to hlavně organizace studia v šestém ročníku. V novém kurikulu máme předmět K40, který by měl dát studentům možnost absolvovat pobyt na zvoleném klinickém pracovišti, tedy nejen v rámci státnicových oborů. Předpokládáme, že to bude obor, kterému se následně po opuštění fakulty bude absolvent věnovat. Budu chtít od garantů jednotlivých klinických oborů určitou úvahu nebo analýzu, do jaké míry jsou schopni zajistit kvalitní výuku sami svou kapacitou a nakolik bude třeba naplánovat širší spolupráci. Měli by případně i navrhnout oddělení, se kterými bychom mohli spolupracovat.

Mohla by praktická výuka probíhat i v jiných než fakultních zařízeních?

Já sám za sebe si to představit umím. A myslím si, že to bude nezbytný krok. Pokud chceme zajistit skutečně individuální výuku, jinak to nepůjde.

Prezidentka České asociace sester Martina Šochmanová nedávno na konferenci ZD mluvila o tom, že je potřeba navyšovat kapacity škol, protože se stále prohlubuje nedostatek sester. A to i proto, že se proměňují jejich pracovní návyky a nově přicházející nezřídka odmítají plné úvazky a služby v rozsahu běžném u starší generace. 1. LF UK aktuálně otevírá nový obor všeobecné ošetřovatelství. Je to správná cesta?

Naše fakulta učí kromě oboru všeobecné ošetřovatelství i ošetřovatelství pediatrické, což vyplývá z tradice motolské nemocnice a její pediatrické části. Nedokáži ale úplně posoudit, nakolik potřebujeme navyšovat kapacitu vysokoškolského studia pro střední zdravotnický personál a zda je to důležité pro zvládnutí personální krize, které čelíme. Samo o sobě to asi problém nevyřeší.

Zahraniční studenti jsou dobré zrcadlo

V areálu FN Motol se připravuje stavba nové multifunkční budovy. Jak ta přispěje k rozšíření kapacit a zázemí fakulty?

Jsme jediná lékařská fakulta, nebo minimálně pražská, která nemá vlastní zázemí např. pro děkanát. I pracovna děkana, kde teď spolu sedíme, je v prostorech pronajatých od nemocnice. Kapacita i standard se navíc ani nepřibližují potřebám vedení fakulty ve 21. století, což je z řady pohledů limitující.

Z hlediska kapacit pro výuku a vědecké aktivity jsme udělali významný krok dobudováním komplexu na Plzeňské ulici, které se blíží do finále. Pořád však potřebujeme vlastní prostory  v rámci areálu nemocnice, což by nám měla splnit právě multifunkční budova. Pro budoucnost fakulty je to naprosto klíčové. Budou tam prostory pro děkanát, moderní centrum simulační výuky, ústav vědeckých informací nebo vědecké a výzkumné laboratoře. Navíc věřím, že tím vznikne i jakýsi přirozený středobod života fakulty, kde se mohou studenti i pedagogové setkávat, tedy kampus, který nám velmi chybí. Projekt je již v realizaci, hotovo by mělo být někdy kolem roku 2027.

Avizoval jste, že chcete vytvořit dva nové proděkany – pro zahraniční studenty a pro výuku fyzioterapie a nelékařských oborů. Co Vás k tomu vede?

Myslím si, že celá struktura kolegia a kompetencí proděkanů by měla především reflektovat aktuální potřeby chodu fakulty, které jsou stále náročnější. V našem případě to vedlo k navýšení počtu proděkanů na deset. Co se týče proděkana pro zahraniční studenty, tak to odráží význam, který zahraničním studentům přisuzujeme. Představují pro nás kontakt se zahraničím a měřítko, že učíme dobře, navíc nás pak v zahraničí reprezentují. Výuku si hradí, proto jsou i kritičtí, a to je pro nás dobré zrcadlo. Musíme si také uvědomit, že přijíždějí do cizí země s jinými zvyklostmi a tradicemi, kde nemají zázemí, žijí v jiných sociálních podmínkách apod. Současně bych chtěl, aby se tento proděkan věnoval specificky otázce přijímacích pohovorů, nejen pro zahraniční, ale i pro české studenty.

A proděkan pro výuku fyzioterapie?

Naše fakulta se honosí tím, že máme nejkomplexnější studium fyzioterapie v ČR, zahrnující bakalářské, navazující magisterské i doktorandské studium. Fyzioterapeuti se kromě toho podílejí i na výuce studentů lékařství. Vnímáme to jako určité specifikum fakulty a tomu z mého pohledu logicky odpovídá i pozice proděkana. Máme také nově proděkana pro komunikaci. Měl jsem pocit, že tomu, jak se fakulta prezentuje navenek, by se měl jeden člověk systematicky věnovat.

Systém specializačního vzdělávání je třeba dokončit

Opusťme studenty a podívejme se na již vystudované mladé lékaře a jejich další specializační vzdělávání. Nezřídka se v této souvislosti mluví o chaosu, který nastal po velké novele systému v roce 2017. Vláda se tomu věnuje i ve svém programovém prohlášení. Systém chce stabilizovat, ale zároveň plánuje změny, třeba u zkoušek po kmeni. Jak to vidíte Vy, jsou změny potřeba, a pokud ano, jaké?

On ten vzdělávací systém hlavně stále není úplně dokončen. Třeba v oblasti nástavbových oborů jsou vzdělávací programy teprve schvalovány a uváděny v život. Prvořadým úkolem tedy je nový systém rychle dokončit a uvést v život, a pak jej pokud možno již neměnit. Problém je, že někteří mladí lékaři v tuto chvíli ani přesně neví, podle kterého programu vlastně studují.

Mladí lékaři si například stěžují, že pokud nejde o rezidenční místa s jasně daným vzdělávacím plánem, tak se vzdělávání nepřiměřeně protahuje. Mají třeba problémy s tím uvolnit se na potřebné kurzy, stáže apod.

Problém vidím v tom, že systém neoddělil specializační vzdělávání od poskytování standardní léčebně preventivní péče. Mladý lékař je přijímán na místo, jehož nositel by se měl, zjednodušeně řečeno, primárně starat o pacienty. Primáři jsou pak v těžké situaci, protože jsou za poskytování péče zodpovědní. Z toho přirozeně plyne, že otázka specializačního vzdělávání je odsunuta na druhou kolej. Rezidenční místa se s tím snaží nějak vyrovnat, ale komplexně to neřeší, protože jsou vypisována jen v některých oborech a v omezeném množství.

Co s tím?

To je složitá otázka, na kterou já sám jednoznačnou odpověď nemám. Zásadní změna není reálná a obávám se, že nedostatečně promyšlené dílčí úpravy by mohly celý systém spíše rozkolísat. Já plně rozumím mladým lékařům a vím, že jsou někdy zneužíváni a jejich zájem včas dosáhnout atestace je někdy zatlačen na druhou kolej. Naopak si ale umím představit situaci primáře, který musí zajistit léčebně preventivní péči a je pro něj velmi těžké všem aspektům vyhovět.

On celý ten systém je z pohledu přednostů a primářů strašně složitý, vezměme si jen počet a požadavky nejrůznějších akreditací. To je takových požadavků, které se schází dohromady, každý z nich naprosto logický a na papíře hezky vypadající. Ale když se pak u primáře nebo přednosty sejdou všechny požadavky dohromady, tak se zjistí, že i velké kliniky nebo oddělení mají problém s jejich naplněním. Snaha vyřešit jeden problém v určitém segmentu pak může rozkolísat něco, co si v tu chvíli ani neuvědomíme.

S tím si ale asi nemůžeme vystačit…

Významný aspekt, ke kterému vždy nakonec dojdeme, spočívá v obecném personálním nedostatku. Je evidentní, že lidí pro systém zdravotní péče tak, jak je nastavený, je málo. Nejde jen o lékaře nebo sestry, ale třeba i o administrativní pracovníky. Když přijdete v Německu do nemocnice, tak první, čeho si všimnete, je, že tam panuje klid, že nejsou přeplněné čekárny a že tam mají daleko více sekretářek a různých pomocných profesí. Takže je to o celkové personální koncepci systému, respektive o nastavení kompetencí jednotlivých zaměstnanců. A pak také o nastavení úhradových principů. Když dnes umožníte pacientovi, aby šel zdarma kamkoliv, může se za den nechat vyšetřit na pěti různých ambulancích, tak to systém samozřejmě zatěžuje.

Z hlediska vzdělávacího systému se tak dostáváme do bludného kruhu – mladí lékaři jsou přetěžováni rutinou a nemají prostor pro rychlé dokončení specializace, což poté v důsledku vede k nedostatku atestovaných lékařů. Takže musíme buď změnit pravidla nebo do zdravotnictví přivést více lidí, což úprava vzdělávacího systému řeší jen částečně. Úprava hlavně musí celý systém zpřehlednit a podmínky, které máme, dostat do nějaké logické roviny. Aby na jednu stranu produkoval kvalitní lékaře, ale nevymýšlel si nesmysly, které jsou pak nesplnitelné. Samozřejmě musíme vytvářet tlak na nemocnice a oddělení, aby mladým lékařům umožňovaly naplňovat jejich vzdělávací program – je to v zájmu nás všech. Ale věřím, že se zde uplatní i princip konkurence, mladí lékaři přece vědí, kde dosáhnou lepšího vzdělání. Funguje to tak i v zahraničí.

Urologie je mladý obor

Jako lékař se specializujete na diagnostiku a léčbu urologických nádorů. Jde o obor, v němž hrají zásadní roli technologie. Ty se neustále rozvíjí a mění. Je to výhoda či nevýhoda?

Urologie je obor, který měl vždy tendenci přinášet do diagnostiky i operačních technik novinky a miniinvazivní přístupy. Asi je to dáno tím, že už od padesátých let jsou její součástí endoskopické výkony prováděné přes močovou trubici. Pak do toho přišly endoskopické výkony v horních močových cestách pro litiázu (chorobné tvoření kaménků – pozn.red.). Spolu s gynekology jsme jako jedni z prvních začínali s laparoskopií a dodnes jsme vedoucím oborem v oblasti robotické operativy. Jsme na to hrdí a je to něco, co nás na oboru přitahuje.

Na druhou stranu se musíte celý život učit nové postupy. Nádor prostaty jste se prý učil operovat již třikrát.

Má to ale i dobrou stránku. Pozitivní je to pro pacienty s ohledem na pooperační průběh a stále se snižující riziko komplikací. Druhá výhoda je, že náš obor zůstává mladý. S novými technologiemi se musíme naučit pracovat, což se logicky daří lépe mladším lékařům. Urologie byla vždy relativně mladý obor a věřím, že tomu tak i zůstane.

V poslední době se hodně hovoří o využití umělé inteligence. Vidíte pro ni někde místo ve vašem oboru?

Teď z hlavy mě napadá automatické odečítání nálezů, například endoskopických obrazů, kdy systém upozorní na nějakou patologii. Interpretace nálezů totiž není vždy snadná a i zkušený lékař může něco přehlédnout. Ale je to velmi složité a nemyslím si, že se využití umělé inteligence v této indikaci stane v horizontu několika let rutinou.

Jak jsme na tom v ČR s prevencí urologických nádorů? Urologové opakovaně volají po zavedení plošného screeningu rakoviny prostaty.

Prevence může být primární, kdy zavedeme nějaké opatření, které odstraní příčinu onemocnění. To je třeba kouření u nádorů močového měchýře. Procento kuřáků klesá, ale úplně úspěšní zatím samozřejmě nejsme. U karcinomu prostaty příčinu onemocnění neznáme, takže primární prevenci ani nemůžeme realizovat. Můžeme však uvažovat o tzv. sekundární prevenci, tedy o aktivním a včasném záchytu onemocnění v době, kdy je ještě léčitelné.

Výhodou je, že u karcinomu prostaty máme k dispozici krevní marker, prostatický specifický antigen, který nám může přítomnost nádoru signalizovat. Logicky přichází otázka, zda by v určité věkové populaci neměl být doporučován screening, tedy státem organizovaný projekt zaměřený na určitou věkovou skupinu. Je totiž vědecky prokázáno, že aktivní vyhledávání rakoviny prostaty u mužů zhruba mezi 50 a 70 lety věku snižuje riziko úmrtí na toto onemocnění. Evropská urologická společnost i Česká urologická společnost vznik správně koncipovaného screeningového programu jednoznačně podporují.

Probíhají k tomu nějaká jednání?

Jednání na úrovni ministerstva ze strany České urologické společnosti probíhají, ale zatím k nějakému rozhodnutí nedošlo.

Jste zároveň členem České onkologické společnosti.Jak se Vám líbí návrh Národního onkologického programu do roku 2030?

Ten program je pojat skutečně zevrubně. Materiál popisuje realitu a výhledy do budoucna. Z našeho pohledu je důležité, aby celá koncepce umožňovala širokou spolupráci mezi všemi obory, které se péči o onkologická onemocnění věnují.

Potřebuje Česká republika svůj Český onkologický institut, který má nakonec stát zde v Praze – Motole a nikoli na Vinohradech?

Jsem rád, že nakonec nevznikne zcela mimo fungující komplexní onkologické centrum, respektive mimo velkou fakultní nemocnici, jak se úplně původně zdálo. Dle mého soudu by to nemohlo být funkční. To, že byla nakonec zvolena lokalita Motola a ne Vinohrad, mne samozřejmě trochu sobecky těší, ale stejně se domnívám, že institut bude muset vytvářet základnu pro širší spolupráci v rámci Prahy, respektive ČR.

Je třeba si ale uvědomit, že ČR má vytvořen dobře fungující systém komplexních onkologických center, takže je třeba dobře definovat to, co má být vlastně náplní činnosti nového institutu. Tedy co má být podstatou té nadstavby, kterou bude přinášet. Z mého pohledu by se měl po klinické stránce zaměřit na urychlení vstupu nových léčebných modalit u onkologických onemocnění, např. těch méně invazivních, respektive těch, které umožňují zachování postižených orgánů Na to by měly být navázány projekty a studie v oblasti základního i klinického výzkumu.

Kde by měl tady v areálu FN Motol stát?

Pokud vím, tak by projekt měl být situován do okolí tzv. bílé budovy, tedy části onkologické kliniky, kde jsou dnes ozařovny, výzkumné kapacity apod. Je to ta část přiléhající až k Nemocnici Na Homolce. Takže to dává logiku jako doplnění něčeho, co již existuje.

Lékařská fakulta by podle Vás měla hrát významnou roli ve veřejném prostoru a naplňovat určitou společenskou roli. Jaká by měla být? A měla by se nějak více vymezovat například v současnosti vůči dezinformacím spojeným s pandemií covidu-19?

Fakulta jako významná veřejno-právní instituce by měla do veřejného prostoru vstupovat. Samozřejmé je to v oblastech jejího působení – tedy např. v otázce komunikace zdravotnických témat s veřejností. Fakulta by měla být garantem správnosti poskytovaných informací, které musí respektovat stav vědeckého poznání, což se týká nejen problematiky covid-19. Ale celé toto téma je samozřejmě mnohem širší.


Prof. MUDr. Marek Babjuk CSc. je český vědec a lékař, který se specializuje na diagnostiku a léčbu urologických nádorů. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde promoval v roce 1986. Poté pracoval na urologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V roce 1990 působil rok na urologické klinice v německém Bonnu a Wuppertalu a v roce 1999 čtyři měsíce na urologické klinice Klinikum Grosshadern v Mnichově. Profesorem pro obor urologie byl jmenován v březnu 2009. V témže roce se stal přednostou Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, kde je od roku 2018 pověřen vedením Centra robotické chirurgie. Mezi lety 2011 a 2019 byl předsedou České urologické společnosti ČLS JEP. Od roku 2016 je hostujícím profesorem na Medical University of Vienna.

Helena Sedláčková

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY