Městská nemocnice Ostrava (MNO) dosud zaměstnala 22 lidí z Ukrajiny. Jsou mezi nimi lékaři, nelékařští zdravotničtí pracovníci i dělníci. Zdravotníci zatím působí na administrativních pozicích nebo jako pomocný zdravotnický personál. Nemocnice se snaží těmto lidem pomoci s vyřízením odborné způsobilosti tak, aby se v budoucnu mohli věnovat svým původním profesím. Největším problémem při jejich adaptaci je jazyková bariéra, řekla dnes ČTK náměstkyně ředitele pro řízení lidských zdrojů a správu MNO Kateřina Kyselá.
Zdravotnické zařízení by zaměstnání chtělo nabídnout 30 ukrajinským pracovníkům. „Zatím ministerstvo nezkrátilo lhůtu pro vyřízení odborné způsobilosti. Předpokládám, že u zdravotních sester by se nám to mohlo podařit v řádu dvou měsíců, u lékařů je to ale na delší dobu,“ uvedla Kyselá.
Podle ní jsou lidé z Ukrajiny vděční za to, že se mohli zapojit do pracovního procesu. „To, že si vyřeší základní životní potřeby, jako je bydlení či zajištění financí, je pro ně úleva. Jsou za to velmi vděční. Vnímám pozitivní reakce v tom smyslu, že mají jistotu výdělku. Nicméně ve chvíli, kdy se začneme bavit o tom, co se děje u nich doma nebo odkud odešli, tak samozřejmě je vidět, že jsou z toho psychicky špatní,“ doplnila Kyselá.
Podle náměstkyně se především ukrajinští lékaři aktivně snaží získat co nejvíce informací o léčebných postupech, které se v nemocnici využívají. „Je vidět, že postupují po krocích. Jsou rádi, že jsou schopni zvládat to, co se od nich v práci očekává, ale snaží se být aktivní a vyrovnat se našim kolegům, byť například lékařskou práci ještě dělat nemohou. Pro ně je teď důležité pochopit co nejvíce z těch procesů, které se na daném oddělení vykonávají,“ podotkla Kyselá.
Největším problémem je jazyková bariéra
Podle náměstkyně zatím zaměstnávání Ukrajinců není výraznou personální pomocí. Věří ale, že do budoucna by to tak mohlo být. „V tuto chvíli to pomoc příliš není, ba naopak je to zátěž. Kvůli velké jazykové bariéře adaptační proces i zaučování probíhá velmi pomalu a navíc to vyžaduje hodně času od vedoucích pracovníků či školitele. V tuto chvíli to pro nás pomoc není, ale děláme to hlavně proto, abychom v budoucnu byli schopni alespoň částečně zaplnit neobsazené pozice,“ podotkla Kyselá.
Dodala, že při adaptaci je největším problémem především jazyková bariéra. Ostatní věci, například pomoc při zařizování bydlení, se daří řešit. „Všechny provozní věci, které souvisí s jejich působením u nás, se dají zvládnout a děláme to podle jejich individuálních potřeb,“ řekla Kyselá.
Mezi novými nemocničními zaměstnanci, kteří z Ukrajiny utekli před válkou, je i šestapadesátiletá Ljudmyla Djačoková. Spolu se svou třiatřicetiletou dcerou a malými vnoučaty ve věku tři a šest let utekla z města Sumy hned druhý den po vypuknutí válečného konfliktu. Přes Polsko se po týdenní cestě dostali do Ostravy, kde má dcera známé. „Dcera se rozhodla, že musí s dětmi odjet a poprosila mě o pomoc, situace byla nebezpečná,“ řekla Djačoková, která na Ukrajině působila 37 let jako zdravotní sestra v porodnici, kde pracovala i na jednotce intenzivní péče.
V městské nemocnici nyní pomáhá na oddělení neurologie. Přestože se nemůže věnovat přímo své profesi, necítí se v práci nějak podřadně. Je především ráda, že může pracovat. „Pomáhám oblékat pacienty, krmit je nebo polohovat, vše co se týká ošetřovatelské péče,“ uvedla Djačoková. Přestože je v Česku spokojená, má práci a je v bezpečí, jejím největším snem je vrátit se zpět domů, kde stále zůstala řada jejích příbuzných, kolegů a přátel.
-čtk-
