Národní zdravotní služba (NHS) v Anglii si zakládá na tom, že život bez újmy, zneužívání a zanedbávání je kolektivní odpovědností. Nedílnou součástí poskytování vysoce kvalitní zdravotní péče je proto princip ochrany osob neboli safeguarding, který musí dodržovat všichni pracovníci zdravotních a sociálních služeb. Každý rok navíc zařízení kontroluje organizace Care Quality Commission, která dohlíží na to, zda jsou dodržovány všechny předpisy, včetně ochrany osob. O principech současného trendu přijel na konferenci GP CON Prague přednášet Rajat Srivastava, lékař a učitel praktického lékařství z University of Cambridge a Leicester Medical School.
Představme si, že někdo přijde do ordinace a vy u něj získáte podezření, že je například zneužíván. Jak se zachovat?
U lidí, kteří procházejí nějakou formou zneužívání nebo týrání, je to skutečně těžké poznat. Většinou se vám hned neotevřou, protože je to obecně hodně citlivé téma. Zdravotník by měl také umět posoudit, zda se jedná o osobu ze zranitelné sociální skupiny. Nejprve se pacientovi snažíme pokládat otázky, které vyplývají z obecných pokynů safeguardingu, které se všichni pracovníci v rámci školení učí. Chce to ale hodně času, protože není možné ochránit osobu pouze na základě jedné konzultace.
V Česku má lékař na pacienta minimum času, protože je zahlcen administrativou…
Rozhodně je to výzva pro celou naši společnost. Myslím si, že starat se o zranitelné skupiny osob v naší populaci je povinností každého zdravotníka. Koncept ochrany osob je ale poměrně nový a lidé se to napřed musí naučit. Vím, že není snadné klást otázky týkající se soukromí, ale pacient si mnohdy často ani nemusí uvědomit, že je skutečně zneužíván, a právě konzultace například s pracovníkem v nemocnici mu často může otevřít oči.
Vnímám pozitivně, že s příchodem mladé generace se hodně věcí určitě změní. Mladí lékaři jsou lépe informovaní o světě kolem sebe, jsou proaktivní, co se týče změn, a hlavně se nebojí. Starší lékaři jsou v tomhle více zdrženliví. Klíčový pro safeguarding je tedy nástup nových mladých sil.
Kolik pacientů je díky safeguardingu v Anglii každým rokem zachráněno?
To je těžké uvést, většinou je to jen špička ledovce. Za minulý rok bylo zaznamenáno 541 tisíc podezření ze zneužívání, což je víc než v roce předchozím. Neznamená to však, že by se zvyšoval počet zneužívaných, ale spíše se obecně rozšiřuje koncept ochrany osob a lidé se začínají více zajímat.
Jaké druhy zneužívání jsou vyškolení lidé schopní nejlépe odhalit?
Nejčastěji se jedná o domácí násilí, verbální i fyzické, nebo neschopnost osoby postarat se sama o sebe a své potřeby. A musím bohužel říct, že se často setkáváme i násilím sexuálního typu.
Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo v roce 2018 manuál pro lékaře, který se týká prevence a kontroly násilí. Myslíte si, že by zde mohl fungovat stejný model safeguardingu jako v Anglii?
Český a anglický zdravotní systém je v mnohém podobný, tady bych problém neviděl, a pacienti jsou stejní po celém světě. Je to ale těžká práce a vždycky vyžaduje něco navíc. Musí to být považováno za jednu z priorit země. Je ochrana osob prioritou nebo není? To je ta otázka.
Myslím si, že tady je to o osobnosti člověka. Když něčemu nechcete věnovat čas navíc, tak to prostě neuděláte. Problematické je, že v Česku není safeguarding ukotven jako povinnost.
Ano, to je rozhodnutí jednotlivce. Ale pak je tu systém, a to je něco jiného. V Anglii je ochrana osob povinnost ze zákona. Nezáleží na tom, jestli se mi chce, nebo ne, ale udělat to musím, protože je to část mojí práce.
Pokud bych ale tuto svou povinnost o něčí ochraně zanedbala, jaký je následný proces?
V takových případech děláme posouzení celé situace. Projdeme lékařské záznamy a snažíme se přijít na chyby, ke kterým došlo a proč se nepodařilo danou osobu ochránit. Tyto případy se také anonymně publikují, abychom se všichni poučili ze svých chyb, protože koncept safeguardingu je pořád něčím novým a stále se zdokonaluje.
Myslíte si, že by některým osobám mohla pomoct umělá inteligence, která by například prostřednictvím chatbotů detekovala určité formy domácího násilí?
Některé organizace mají linky bezpečí, kde pracovníci fungují nepřetržitě, což je určitě bežné i v České republice. Co se týče umělé inteligence, myslím si, že stále potřebujeme více spíše lidského doteku, než se uzavírat do světa plného technologií a odloučení. Jsem v tomhle stále trochu konzervativní.
Kam se podle Vás bude naše společnost ubírat v oblasti ochrany osob v příštích deseti letech?
Obávám se, že digitální technologie povedou k novým formám násilí, zejména co se týče dětí a teenagerů. Mám technologie rád, ale musí tam být nějaký filtr. Jako společnost na tohle nejsme připraveni, protože velké firmy vlastnící sociální sítě nedělají dost pro to, aby chránily své uživatele. Mojí nadějí je, že v Anglii vznikne samostatná instituce zaměřená na safeguarding občanů, která bude intenzivně pomáhat odhalit současné i budoucí formy násilí.
Nela Slivková
