Paliativní péče se v Česku netýká jen specializovaných týmů. Rozhodování o pacientech v závěru života probíhá napříč celým zdravotním systémem. Včas se ale k péči dostane jen naprostý zlomek pacientů. Na kulatém stole Paliativní péče a rozhodování v závěru života, který pořádala poslankyně Eva Šrámková, na to upozornila primářka mobilního hospice Cesta domů Katarína Vlčková.
Paliativní péče má podle Vlčkové pomáhat pacientům žít co nejkvalitněji až do konce života. A to především v prostředí, které si sami zvolí. Klíčové přitom je, aby o podobě péče rozhodoval sám pacient, případně jeho blízcí.
Zásadní roli v tom hraje sdílené rozhodování a plánování péče dopředu. Pacient by měl rozumět nejen své aktuální situaci, ale i tomu, jak se jeho stav může vyvíjet. Právě to mu umožňuje určit, co je pro něj v dané fázi důležité a jakou péči považuje za smysluplnou.
Rozhodování mimo specializaci
Realita českého zdravotnictví ale podle Vlčkové vypadá jinak. Specializovaná paliativní péče se týká jen malé části pacientů, kteří by z ní mohli profitovat. „V péči domácího hospice umírá pouze 9 % pacientů s paliativně relevantní diagnózou,“ uvedla primářka.
Zásadní také, že pouze u 10 % pacientů s paliativně relevantní diagnózou probíhá rozhodování za podpory paliativního týmu. U naprosté většiny k tomu dochází mimo specializovanou paliativní péči, například v ordinacích praktických lékařů, na odděleních akutní i následné péče nebo v domovech pro seniory.
Pacienti často nevědí, v jaké jsou situaci
Zkušenost z domácí hospicové péče zároveň ukazuje, že pacienti mnohdy nemají dostatek informací o svém zdravotním stavu ani o jeho vývoji. „Velmi často mívají nerealistická očekávání, což může vést k tomu, že odkládají přijetí do hospicové péče, protože mají obavu, že tím přijdou o možnost prodloužit si život. Všechno to plyne spíše z nedostatečné informovanosti a nedostatečného porozumění,“ podtrhla Vlčková.
Důsledkem je, že se do paliativní péče dostávají pozdě, často až ve fázi, kdy už není prostor ovlivnit jejich situaci tak, jak by bylo možné při včasnějším zapojení multidisciplinárního týmu.
Co by nejistotu zmenšilo?
Podle Vlčkové přitom nejde jen o problém informovanosti pacientů, ale i o nastavení celého systému. Limity se týkají komunikace zdravotníků, jejich připravenosti na rozhodování v závěru života i podpory, kterou (ne)mají na pracovištích.
Významnou roli hraje také nejistota v tom, jak postupovat při ukončování nebo neindikování léčby. Přestože právní rámec podle ní umožňuje poskytovat péči v souladu s přáním pacienta, v praxi zůstává rozhodování často obtížné.
Mohlo by vás zajímat
Čtěte také:
- Paliativní péče v Česku nestíhá. Do 10 let bude potřeba až tisíc nových lékařů
- Přání pacienta nesmí končit v koši. Nemocnice hledají cestu, jak provést umírajícího systémem
- Konec života jako loterie? O péči v Česku často rozhoduje místo i konkrétní lékař
- Novela o paliativní péči budí emoce: Senátorka upravila spornou část
Podle Vlčkové poskytovatelé postrádají nástroje, které by proces usnadnily. Konkrétně centrální registr dříve vyslovených přání a registr osob určených k zástupnému rozhodování.
„Tyto dva instrumenty by nám mohly výrazně urychlit a usnadnit rozhodování v situaci, kdy pacient už není schopen rozhodnout se sám nebo s námi komunikovat,“ vysvětlila.
Rozdíly napříč regiony
Problémem jsou i samotné kapacity specializované paliativní péče. Podle Vlčkové není mobilní hospicová péče dostupná rovnoměrně napříč regiony a pro všechny věkové skupiny a systém by v současnosti nezvládl výrazně vyšší počet pacientů.
Vedle toho zůstává nedořešené i financování. I když poskytovatelé vnímají vůli zdravotních pojišťoven v čele s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, vidí primářka Cesty domů jako problém nedostatečné vyřešení úhrady nezdravotnické složky multidisciplinární péče. Problém také je, že platba ze zdravotního pojištění dostatečně nepokrývá reálné náklady na péči.
Do domácí péče se dostávají pacienti, kteří jsou ve výrazně jiném a komplikovanějším stavu, než byli před deseti lety, kdy se nastavovala úhrada ze zdravotního pojištění.
„Je to dáno hlavně tím, že velmi dobře a efektivně fungují paliativní týmy. Do domácí péče se dostávají pacienti, kteří jsou ve výrazně jiném a komplikovanějším stavu, než byli před deseti lety, kdy se nastavovala úhrada ze zdravotního pojištění. Staráme se teď o pacienty, kteří vypadají dost jinak, mají složitější potíže a jejich situace je komplikovanější,“ popsala Vlčková.
Velkou naději vkládá do připravované strategie rozvoje paliativní péče. „Má potenciál zlepšit všechny oblasti, které, věříme, povedou k tomu, že specializovaná paliativní péče bude dobře dostupná, ať lidé žijí kdekoliv a jsou jakéhokoliv věku, a že všechny složky paliativní péče budou na dostatečné odborné úrovni,“ dodala.
