Lidé starší 75 let jsou nejčastějšími klienty pohotovostí a urgentních příjmů. Tam si s nimi ale často mají problém poradit bez obtíží. Standardní pohotovostní péče totiž potřebám seniorů přizpůsobena není. V USA našli řešení – geriatrické pohotovosti. V čem jsou tato oddělení, která v posledních letech v zemi začala růst jako houby po dešti, specifická, popsal web deníku The New York Times.
Dospělí ve věku 75 let a starší navštěvují pohotovost častěji než jakákoli jiná věková skupina s výjimkou kojenců. Zároveň jsou ale skupinou, u níž zdravotníci nezřídka naráží na jednu zásadní komplikaci – nelze u nich rychle identifikovat, co je konkrétně trápí.
Základním cílem tradičního pohotovostního oddělení totiž je rychle identifikovat hlavní problém. A buď jej vyřešit, nebo pacienta přijmout do nemocnice k další péči. „Ptáme se pacientů, jaká je jejich hlavní potíž. Ptáme se: ‚Spadl jste ze schodů a zlomil jste si nohu?‘ Starší pacienti ale málokdy přicházejí jen s jediným zdravotním problémem,“ vysvětluje urgentní lékař Kevin Biese, který vede sdružení Geriatric Emergency Department Collaborative, celosvětovou síť odborníků zaměřující se na zlepšení kvality a bezpečnosti péče o seniory na urgentních příjmech.
Snaha zabránit deliriu
Dlouhodobé statistiky mu dávají zapravdu. Většina seniorů se totiž potýká s několika chronickými onemocněními, užívá více léků na předpis a potřebuje řadu vyšetření a posouzení. Vyškolené geriatrické pohotovostní týmy se proto při péči o pacienta nezaměřují pouze na zlomenou nohu, ale také na zjištění příčiny pádu a na to, jak zabránit dalšímu.
Na geriatrické pohotovosti pečlivě přezkoumají všechy léky, které pacient užívá.
„Na pohotovosti se běžně neprovádí screening na delirium a kognitivní poruchy. Geriatrická pohotovost ale takové vyšetření provede jako jedno z prvních, popisuje Ula Hwangová, lékařka na pohotovosti a výzkumnice zdravotnického a akademického centra NYU Langone Health. A dodává, že dojde i k pečlivému přezkoumání všech léků, které pacient užívá.
Geriatrické pohotovosti se také snaží čelit smyslovému postižení, které je dalším faktorem přispívajícím k deliriu. Zdravotníci pacientům rozdávají brýle na čtení a zařízení pro zesílení zvuku. Ztlumí pro jejich komfort oslňující světla a nabízejí jim klapky na oči a špunty do uší, aby podpořili jejich spánek. Pacientům v případě potřeby také zapůjčují pomůcky, například chodítka.
Exponenciální růst
Rozmach geriatrických pohotovostních oddělení napříč Spojenými státy je působivý. Od roku 2017 jich Americká společnost urgentních lékařů (American College of Emergency Physicians) akreditovala už 624, z toho 73 v lékařských centrech Ministerstva pro záležitosti veteránů. „Tempo růstu je přitom v zásadě exponenciální,“ popisuje Biese.
Geriatrické pohotovosti přitom neslouží jen seniorům, fungují univerzálně a poskytují péči lidem každého věku. Specifické jsou ale v tom, že mají připraveny postupy přizpůsobené právě starším. Pomáhají předcházet dezorientaci, pádům a dalším rizikům spojeným se stářím.
Mohlo by vás zajímat
Zkrátit nebezpečné čekání na lůžko
Cílem těchto pohotovostí je také řešit rostoucí problém na urgentech: hodiny strávené čekáním, kdy přijatí pacienti čekají na uvolnění lůžka, než mohou opustit pohotovost.
„U starších dospělých se prodloužilo čekání na volné lůžko,“ uvedl Cameron Gettel, lékař na pohotovosti a výzkumník na Yale School of Medicine, s odkazem na čekání trvající déle než tři hodiny. Je spoluautorem studie na toto téma v časopise Health Affairs Scholar.
Hospitalizace nemusí být pro staršího člověka tím nejlepším řešením.
Delší pobyt na pohotovosti není jen nepříjemný nebo nepohodlný. Vědci zkoumali pacienty ve věku 75 let a starší na pohotovostních odděleních po celé Francii. Zjistili, že u pacientů, kteří tam byli ponecháni přes noc před přesunem na lůžkové oddělení, byla vyšší úmrtnost v nemocnici (15,7 %) než u těch, kteří byli přijati na oddělení před půlnocí (11,1 %). Pobyt přes noc také znamenal větší počet pádů a infekcí.
Počet hospitalizací na minimum
Personál geriatrických pohotovostí však dává přednost tomu, aby pacientům pomohl hospitalizaci úplně zabránit. „Hospitalizace nemusí být pro staršího člověka tím nejlepším řešením. Může být dokonce tím nejhorším,“ uvedla Hwangová. Pacienti v nemocnici jsou podle ní vystaveni infekcím, chybám personálu a rychlému zhoršení fyzické kondice, které doprovází dny strávené v posteli. To vše představuje pro starší pacienty větší hrozbu.
Že koncept geriatrických pohotovostí funguje, ukazují i data ze studie uskutečněné právě Hwangovou a jejím týmem. Ten využil celostátní data z federální studie „Health and Retirement Study“ a údajů o nárocích v rámci programu Medicare u téměř 4 600 dospělých ve věku nad 65 let a porovnal pacienty ošetřené na geriatrických pohotovostech s odpovídající skupinou pacientů ošetřených na standardních pohotovostech.
Rozdíly byly markantní: Pacienti na geriatrických pohotovostech měli o 39 % nižší pravděpodobnost hospitalizace a o 38 % nižší úmrtnost během 30 dnů. Geriatrická pohotovostní oddělení také ušetřila programu Medicare až přibližně 3 tisíce dolarů na jednu návštěvu, jak vyplývá z dřívější studie, kterou Hwangová vedla.
Strach vystřídala úleva
The New York Times přinesl i osobní příběh 75leté Cynthie Tompkinsové. Tu letos v květnu hospitalizovali kvůli osteomyelitidě, tedy infekci kosti, a poté strávila šest týdnů v rehabilitačním zařízení. „Bylo to těžké. Nezotavila jsem se z toho moc dobře,“ popisuje.
Tompkinsová se po návratu domů do San Diega nadále léčila antibiotiky a zároveň užívala řadu dalších léků, mimo jiné na cukrovku, bolest a prevenci krevních sraženin. Psychicky na tom nebyla dobře – rok předtím jí zemřel manžel a nedávno přišla také o svou nejbližší přítelkyni. Začátkem července se k jejím potížím přidalo silné zvracení. Během přibližně 24 hodin zvracela třikrát. „Byla jsem naprosto vyčerpaná. Cítila jsem, že postupně ztrácím sílu,“ vzpomíná. Když ji přišla navštívit přítelkyně a viděla její stav, přivolala záchranku.
Postarali se o mě jako o celistvou osobnost a nasměrovali mě na správnou cestu.
„Pohotovost je poslední místo, kam by člověk chtěl jít,“ obávala se Tompkinsová, která dříve působila jako učitelka a vedoucí rodinného programu. Představovala si, že bude dlouhé hodiny čekat na nepohodlném lehátku někde na chladné chodbě. Když v brzkých ranních hodinách dorazila na pohotovost nemocnice U.C. San Diego Health v La Jolle, byla podle svých slov „úplně ztuhlá“.
Skutečnost však její obavy rychle rozptýlila. Od roku 2022 jsou toto i ostatní pohotovostní oddělení pro dospělé v San Diegu certifikována jako geriatrická pohotovostní pracoviště. „Odvezli mě rovnou do pokoje,“ popisuje Tompkinsová. Personál ji uložil na lehátko s měkčí a silnější matrací, která měla pomoci předcházet vzniku proleženin, a přikryl ji dekami. Protože byla dehydratovaná, zdravotníci jí také okamžitě podali tekutiny nitrožilně.
Nasměrování na správnou cestu
Velmi ocenila také prostředí samotného pokoje. Šlo o menší prostor oddělený závěsem, jehož stěny byly navrženy tak, aby pohlcovaly zvuky a omezovaly hluk typický pro pohotovostní oddělení. Pro její kamarádku, která u ní měla zůstat, zde bylo připravené pohodlné polstrované křeslo. Místnost měla navíc okno s výhledem na stromy.
Okno však nebylo jen otázkou pohodlí. Mělo význam i z hlediska zdravotní péče. „Pacienti díky němu mohou vnímat, jestli je den, nebo noc. Pomáhá to předcházet deliriu,“ vysvětluje Denise Valenzuelová, geriatrická sestra, která se o paní Tompkinsovou starala.
Pacientka se podle svých slov brzy začala cítit mnohem lépe. „Najednou jsem cítila klid. Měla jsem pocit, že jsem právě tam, kde v tu chvíli potřebuji být,“ vzpomíná Tompkinsová. Začala se cítit silnější. Intravenózní tekutiny jí dodaly léky proti nevolnosti a napravily abnormality elektrolytů, které odhalily její laboratorní výsledky. Dokázala popíjet vodu a džus a sníst několik grahamových sušenek.
Řada dalších vyšetření a skenů neodhalila žádné závažné problémy. Po dokončení geriatrického vyšetření měla sestra Valenzuelová podezření, že Tompkinsová nejedla dostatečně a léky většinou užívala na lačný žaludek. Kolem šesté odpoledne se Tompkinsová se svým lékařem shodli, že se může vrátit domů. Opustila nemocnici s telefonními čísly, na která se může obrátit v případě potřeby další pomoci, a několik členů personálu se jí telefonicky ozvalo, aby se zeptali, jak se má.
„Postarali se o mě jako o celistvou osobnost a nasměrovali mě na správnou cestu,“ pochválila Tompkinsová péči, které se jí dostalo. A dodala: „Dělám pokroky. Je to pomalé, ale jsem v pořádku.“
