Schválení nového onkologického léku pro celou Evropu automaticky neznamená, že se k němu všichni pacienti dostanou stejně rychle. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi dosahují až tří let, upozorňuje v rozhovoru pro EU Perspectives Isabel Rubiová, prezidentka Evropské organizace pro rakovinu (ECO). Onkologická péče v Evropě totiž píše dva zcela odlišné příběhy. Na jedné straně stojí špičkový výzkum a stále ambicióznější národní plány, na straně druhé drsná realita, kdy šance pacienta na léčbu do značné míry závisí na tom, kde zrovna žije.

Tento rozpor rezonuje i v aktuální zprávě WHO o stavu onkologické péče pro rok 2026. Její hlavní poselství je neúprosné: problém nespočívá v nedostatku vědomostí, ale v obrovské propasti mezi tím, co víme, a tím, co reálně používáme v praxi. Rubiová, zkušená chiruržka specializovaná na rakovinu prsu, proto apeluje na evropské ministry zdravotnictví, aby podpořili koordinovaný plán pro onkologický personál. Právě lidé v první linii se totiž ne vlastní vinou stávají nejslabším článkem celého systému.

Přezkoumávala jste zprávu WHO za Evropskou organizaci pro rakovinu. Na co jste kladla největší důraz, aby v ní zaznělo?

Nejsilněji jsem vnímala potřebu jasně pojmenovat nerovnosti jako hlavní výzvu v boji proti rakovině. Vědecký pokrok v prevenci, diagnostice a léčbě totiž přinese výsledky jen tehdy, pokud z něj bude mít užitek každý. Bez ohledu na to, kde žije nebo jaké má finanční možnosti.

Jako lékařka jsem také chtěla, aby zpráva nahlížela na rakovinu komplexně. To znamená posunout se od pouhé prevence a léčby k včasné diagnostice, kvalitě života po vyléčení, psychosociální podpoře a paliativní péči. Proto plně podporuji přístup zaměřený na člověka a zapojení samotných pacientů do tvorby zdravotnických politik. Pokrok nesmíme měřit jen tím, co umožňuje věda, ale tím, zda se tyto výdobytky reálně dostanou k pacientům.

Zpráva uvádí, že skutečným problémem už nejsou znalosti, ale jejich zavedení do praxe. Platí to i pro Evropu?

Ano. Evropa má špičkové vědecké poznatky, klinické experty a čím dál ambicióznější strategické plány. Problémem je tyto přednosti přetavit ve stejnoměrně kvalitní výsledky pro každého jednoho pacienta.

Rozdíly uvnitř Evropy nejsou tak extrémní jako globální propast mezi bohatými a chudými zeměmi, přesto jsou zásadní.

Většina evropských zemí sice má národní onkologické plány, ale přístup ke screeningu, lékům, specialistům i podpůrné péči se dramaticky liší. Účast na screeninzích zůstává v mnoha zemích pod 50 %. Dostupnost nejnovějších léků vykazuje obrovské výkyvy a nedostatek onkologického personálu se negativně podepisuje na čekacích dobách, vyhoření zdravotníků i kontinuitě péče. Výzvou pro Evropu tak už není samotná inovace, ale její implementace. Úspěch musíme posuzovat podle toho, zda jsou přijaté programy řádně financovány a zda se reálně dostanou k lidem.

Projevuje se tato mezera i v tom, zda pacienti přežijí?

Rozdíly uvnitř Evropy sice nejsou tak extrémní jako globální propast mezi bohatými a chudými zeměmi, přesto jsou zásadní. Zároveň bychom se měli vyvarovat zjednodušenému černobílému vidění v duchu Západ versus Východ.

Podle dat z projektu CONCORD-3 se země jako Belgie, Německo, Island, Norsko, Portugalsko nebo Švédsko u většiny sledovaných typů rakoviny dlouhodobě drží v nejvyšší pětině z hlediska pětiletého přežití. Naopak Bulharsko, Chorvatsko, Česko, Litva, Polsko, Rumunsko a Slovensko se ocitly v nejnižší pětině u minimálně pěti z jedenácti sledovaných onkologických onemocnění.

U rakoviny prsu činilo odhadované pětileté čisté přežití u pacientek diagnostikovaných mezi lety 2010 a 2014 v Belgii 86,4 %, zatímco v Litvě to bylo 73,5 %. I když jde o starší data, věrně ukazují dlouhodobé strukturální rozdíly. Naléhavě také potřebujeme kvalitnější a aktuálnější srovnatelná data. Bez nich zůstanou nerovnosti skryté až do chvíle, než se naplno projeví ve statistikách úmrtnosti.

Kde v Evropě stále zachycujeme rakovinu příliš pozdě?

Evropa má ve včasné detekci stále značné mezery, přičemž srovnatelná data o stadiu onemocnění při diagnóze nejsou napříč všemi zeměmi konzistentně k dispozici.

Podle Evropského indexu politiky screeningu rakoviny se účast žen na mamografii pohybuje od 83 % v Dánsku až po pouhých devět procent v Rumunsku. V deseti evropských zemích je účast dokonce nižší než 50 %.

Mohlo by vás zajímat

Zajímavé je, že špatné výsledky nelze vysvětlit pouze absencí screeningových programů. Většina zaostávajících zemí, jako jsou Řecko, Kypr nebo Polsko, má celoplošné národní programy zavedené, přesto je účast nesrovnatelně nižší než v Dánsku či Švédsku. Zásadní rozdíl tedy spočívá v samotné realizaci – jak efektivně jsou způsobilé skupiny oslovovány a zda jsou schopny celý proces screeningu dokončit.

Jak propastný je rozdíl v přístupu k onkologickým lékům mezi jednotlivými evropskými zeměmi?

Zpráva WHO uvádí globální číslo: ze 118 zemí s dostupnými daty obsahoval medián národních seznamů esenciálních léků pouze 28 z 50 protinádorových léčiv ze vzorového seznamu WHO.

I v samotné Evropě se dostupnost výrazně liší. To, že lék získá evropskou registraci, ještě neznamená, že k němu mají pacienti automaticky rovný přístup. O tom, zda se registrovaný lék k pacientovi vůbec dostane, rozhoduje tvorba cen, hodnocení zdravotnických technologií (HTA), stanovení úhrad, kapacita nemocnic i lokální rozpočty.

Krize personálu není jen teoretická. Osm procent dotázaných plánuje onkologický obor do pěti let zcela opustit.

Srovnání OECD u třinácti vysoce přínosných indikací pro novější léky na rakovinu prsu a plic ukázalo, že Německo hradilo všechny. Oproti tomu třeba Malta žádnou. Kypr a Lotyšsko pokrývaly 31 %. Doba od evropské schvalovací formulace po národní rozhodnutí o úhradě trvala v Německu a Švédsku méně než 100 dní. Na Kypru, v Lotyšsku a Litvě naopak více než tři roky.

Ani samotné schválení úhrady navíc v praxi nezaručuje reálnou dostupnost. Byrokratická omezení či chybějící kapacita specialistů mohou způsobit, že způsobilý pacient léčbu stejně nedostane. Musíme proto posuzovat reálný přístup pacientů, ne jen papírovou přítomnost léku na národním seznamu.

Pod jakým tlakem je zdravotnický personál, který tuto péči zajišťuje?

Evropská data ukazují, že krize personálu u nás rozhodně není jen teoretická. Evropská organizace pro rakovinu provedla průzkum mezi více než 700 odborníky z 30 zemí. Z výsledků vyplynulo, že 19 % respondentů čelí vysoké míře vyhoření, 52 % označuje svou pracovní zátěž za nekonečnou, 55 % považuje administrativu za překážku v práci a 77 % musí často pracovat přesčas. Osm procent dotázaných navíc uvedlo, že plánuje onkologický obor do pěti let zcela opustit.

Zjištění rovněž odhalují značné regionální rozdíly. Ve východní Evropě byla míra vyhoření o 17 % vyšší. Spokojenost na pracovišti naopak byla o 20 % nižší než na Západě. Varovná znamení jsou nepřehlédnutelná a části systému už nyní fungují pod neudržitelným tlakem.

Nejde přitom jen o pohodu zdravotníků. Nedostatek personálu, přetížení a vyhoření přímo ovlivňují čekací doby, bezpečnost pacientů, komunikaci i celkovou kontinuitu péče. Evropa potřebuje koordinované plánování kapacit, minimální standardy personálního zabezpečení, opatření pro udržení pracovníků a smysluplné snížení zbytečné administrativy.

Pokud by evropští ministři zdravotnictví mohli do příští zprávy zrealizovat jedno jediné doporučení, které by to mělo být?

Vybrala bych druhé doporučení: posílit kapacity zdravotnických systémů pro poskytování komplexní a integrované onkologické péče. Budoucnost onkologie totiž nebude záviset pouze na vědeckých průlomových objevech, ale na naší schopnosti vybudovat systémy, které tyto objevy dokážou doručit všem. K tomu jsou potřeba odolné služby s odpovídající infrastrukturou, daty, koordinací, zdroji a především se stabilním a kvalifikovaným personálem.

Proto bych evropské ministry zdravotnictví požádala, aby podpořili koordinovaný Akční plán pro onkologický personál a převedli jej do řádně financovaných národních strategií. V Evropě máme mnoho příkladů špičkové praxe, musíme ale zajistit, aby excelence nebyla výsadou jen několika málo center nebo regionů.