Každé ráno udělá 40 kliků, dvakrát týdně vyběhne alespoň na deset kilometrů a vyhýbá se alkoholu. Tak vypadá část receptu ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (za ANO) na zdravější život. Zkušenosti z Finska ho navíc přesvědčily, jak důležité je prostředí, které lidi přirozeně vede k pohybu. V rozhovoru pro Zdravotnický deník vysvětluje, proč změnil přístup k životosprávě, jakou roli v tom sehrálo rodičovství a proč by sportoviště měla být otevřená všem.

Mluvíme spolu bezprostředně poté, co jste byl v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) už pojedenácté darovat krev. V jídelně, kde se dárci po odběrech zotavují, jste dostal párek s chlebem, vanilkový věneček a punčový dort. To asi není vaše obvyklá snídaně, že ne?

To určitě není (smích). V ÚVN je to ale už mnohaletá tradice, která skvěle funguje a k tomuto místu neodmyslitelně patří. Pro mě je takové jídlo – zvlášť po ránu – obrovská výjimka. Běžně se snažím snídat spíše cereálie nebo ovesné vločky. Ale jednou za půl roku, když přijdu na odběr, si ten párek dám rád. Po darování krve člověku opravdu rychle dodá energii.

Jak se vám daří při vašem pracovním vytížení jíst dostatečně a zdravě?

Na jídelníček se snažím soustředit čím dál více. Už bych dnes nesnědl nic z fastfoodu, kam jsem si v mládí občas zašel. Právě ultrazpracované potraviny a jejich přímá souvislost s kardiovaskulárními chorobami byly jedním z hlavních témat nedávného neformálního setkání unijních ministrů zdravotnictví v Dublinu. Stále silněji si uvědomuji jejich negativní dopad na zdraví, který potvrzuje i řada odborných studií. Proto se jim snažím vyhýbat a více přemýšlet nad tím, co jím.

Běhu se věnuji pět let a vnímám ho jako klíčový pilíř své zdravotní prevence.

Pořád totiž platí známé „jste to, co jíte“. Do jídelníčku se snažím zařazovat věci, které zdraví posilují nebo udržují. Hodně jsem si oblíbil středomořskou kuchyni, která je nejen chutná, ale i nutričně hodnotná.

Používáte nějaké doplňky výživy?

Moc ne. Občas si dám zinek a hořčík, ale nic z toho neužívám pravidelně. Pravidelněji beru snad jen v zimě vitamin D. Vím, že je snadné to s doplňky přehnat, takže se držím jen toho, co dává smysl podle odborných doporučení. Pokud nemám konkrétní zdravotní problém nebo potvrzenou deficienci nějaké látky, nevidím důvod to takto doplňovat.

Hodně lidí dnes dělá, že si jako samoplátci platí různé laboratorní testy, aby zjistili, zdali nemají právě nějakou deficienci, intoleranci a podobně. Sledujete takto úzce svůj vlastní zdravotní stav?

Přiznám se, že abych šel jen tak z vlastní iniciativy na krev, to nedělám. Chodím samozřejmě na standardní preventivní prohlídky jednou za dva roky – zrovna teď na jaře mě jedna čeká. Ale že bych si mezi tím připlácel za odběry jen pro přehled, to ne. Kdybych měl zdravotní potíže, bylo by to jiné, ale jinak považuji pravidelnou preventivní prohlídku u praktika za plně dostačující. Zvlášť když jsme její obsah upravili tak, aby podrobněji sledovala klíčové ukazatele zdraví.

Tempo v práci i v klusu

Jak se udržujete ve formě fyzicky?

Pravidelně běhám. Začal jsem s tím během svého pobytu ve Finsku – tam běhá prakticky každý, je to součást jejich kultury a úplně mě to pohltilo. Navíc jsem během svého předchozího působení na ministerstvu zdravotnictví, zejména v extrémně náročném období covidu, celkem přibral. Po příjezdu do Finska jsem si proto řekl, že to musím změnit. Zvládl jsem tam zaběhnout tři půlmaratony a další dva pak po návratu v Česku. Běhu se intenzivněji věnuji asi posledních pět let a vnímám ho jako klíčový pilíř své zdravotní prevence.

Je potřeba děti učit, jak se svým tělem pracovat a rozvíjet ho.

Strava je samozřejmě také důležitá, ale studie ukazují, že nedostatek pohybu má na zdraví ještě fatálnější dopady než špatné jídlo. Proto se snažím hýbat pravidelně.

Jak to stíháte s prací?

Toho času bych samozřejmě potřeboval o něco více, volna mám teď opravdu málo. Přesto se mi daří jednou až dvakrát do týdne vyběhnout, většinou alespoň na deset kilometrů. A jednou za rok si zaběhnu půlmaraton.

V jakém běháte tempu?

Pohybuji se obvykle mezi pěti a půl až šesti minutami na kilometr.

Věnujete se ještě nějakému jinému sportu?

Cvičím doma s vlastní vahou – každé ráno udělám ve dvou sériích 40 kliků. Na chození do posilovny ale nemám vůbec čas. Dříve jsem hrál badminton a další sporty, ale čas je teď můj největší nepřítel. V tom je běh ideální: nemusím nic plánovat ani rezervovat kurt. Prostě když se najde chvíle, obuju boty a vyběhnu. Ta flexibilita mi vyhovuje.

Jak se váš vztah ke sportu, zdravé stravě a celkově životosprávě odráží ve výchově dětí?

Mám ještě malé děti – synovi byly nedávno tři roky – ale snažíme se, aby měl přirozeného pohybu dostatek. Vodíme ho na různé sportovní kroužky nebo opičí dráhy. Na klasický sport je ještě malý, ale považuji za klíčové vést děti k pohybu odmalička.

Dnes mají děti často problém se základní koordinací a synchronizací těla, což dříve bývalo samozřejmostí. Je potřeba je od nízkého věku učit, jak se svým tělem pracovat a rozvíjet ho. Teprve na tom se pak dá stavět, pokud se později rozhodnou pro nějaký konkrétní sport.

Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný na nedávném summitu Zdravotnického deníku Ekonomika prevence zdravotních rizik přišel s koncepcí výstavby typizovaných hřišť napříč republikou. Má v tom vaši podporu?

Určitě ano. Neznám sice tento záměr do detailu, ale myšlenku plně podporuji. Už z Finska vím, jak obrovský smysl mají volně přístupná komunitní sportoviště. Místa, která nejsou zamčená na klíč, ale kam může kdokoli kdykoli přijít. Čím méně překážek dělí lidi od pohybu, tím lépe. Ať už jde o komunitní hřiště nebo dnes tak populární workoutová hřiště, je to skvělá cesta, jak lidi rozhýbat – mají to blízko a je to zadarmo.

Nevím přesně, jak to kolega Šťastný plánuje, ale směr je to správný. Sportoviště by neměla sloužit jen sportovním klubům, ale i ostatním dětem nebo třeba tátovi se synem, kteří si jdou odpoledne zakopat. To dříve bylo vcelku běžné.

Pro své děti musím fungovat bez omezení co možná nejdéle.

Když jsem byl malý, trávili jsme s kamarády venku většinu času. Pohyb byl přirozenou součástí dne a postupem času se z něj trochu vytratil. Mám ale dojem, že dnes se k tomu už zase pomalu vracíme, přestože mobilní telefony trávení volného času přirozeným pohybem dost uškodily. Už proto myslím, že takové ty zdánlivě banální věci, jako že děti vyběhnou na hřiště a tam si hrají odpoledne s míčem, bychom měli podporovat.

Minimalizace rizik pro dlouhý život ve zdraví

Je vám čerstvě 40 let. Plánujete dělat ve svém přístupu ke zdraví nějaké změny?

Určitě. Zlomovým momentem, kdy jsem začal o svém zdraví a budoucnosti přemýšlet více, bylo narození mých dětí. Dokud je člověk sám, moc to neřeší. Snad i proto, že jsem oproti průměru poněkud starší rodič, začal jsem si více uvědomovat, že tu pro ně musím být a fungovat bez omezení co možná nejdéle. Vyšší věk rodičovství v sobě zkrátka nese i toto a zodpovědný člověk se o sebe musí lépe starat.

Jak se to konkrétně projevuje?

Téměř úplně jsem přestal pít alkohol. V tomto rozhodnutí mě utvrdily i odborné poznatky o jeho škodlivosti, kterých mám z pozice ministra zdravotnictví opravdu velké množství. Řekl jsem si, že mi to za to zkrátka nestojí.

Samozřejmě nic není stoprocentní. Člověk může žít jako asketa, denně cvičit, a přesto onemocnět. Můžeme ale rizika alespoň vědomě minimalizovat – a pokud tu možnost mám, nevidím důvod, proč to neudělat.

Měl jste nebo máte nějaké vzory?

Jediný konkrétní vzor nemám. Jak už jsem ale zmínil, obrovsky mě ovlivnili lidé ve Finsku svým celkovým přístupem ke zdraví. Když kolem sebe vidíte společnost, kde je zdravý pohyb přirozenou součástí dne, snadno to přejmete.

Mám ale radost, že se situace mění k lepšímu i u nás. Je to vidět například na množství sportovních akcí pro veřejnost, které tu před dvaceti lety neexistovaly. Mnohem víc než jednotlivci mě tedy motivuje komunita kolem mě. A protože vím, jak dokáže prostředí člověka inspirovat, založil jsem na ministerstvu akci „Běh s ministrem“, kdy každý měsíc nabízím zaměstnancům, aby si se mnou šli zaběhat.

Jaký to má ohlas?

Většinou se přidá deset až dvacet lidí. Někteří běhají pravidelně, jiní občas. Obvykle si dáme trasu dlouhou kolem šesti kilometrů. Vím, jak důležité je se hýbat a snažím se jim v tom jít příkladem.