Viníka dopravní nehody, který zraní nebo zabije někoho dalšího, čeká dlouhá rehabilitace a také psychická zátěž spojená s vědomím, co způsobil. Nová preventivní kampaň Normální řízení zabíjí upozorňuje na běžné řidičské návyky, které mohou mít tragické následky. Otevírá také otázku, jak zranění – oběti i viníci procházejí systémem a dlouhodobou péčí.
Rizikové chování za volantem si řidiči často omlouvají. Přečíst si zprávu na telefonu, jet o něco rychleji než povoleným limitem nebo spoléhat na to, že situaci zvládnou, nemusí v danou chvíli působit jako zásadní problém. Jenže tragická nehoda nemusí být výsledkem mimořádného hazardu. Následky pak nesou řidiči i další účastníci provozu a jejich rodiny.
Rehabilitace je dlouhá cesta zpět k soběstačnosti
Pokud člověk při nehodě utrpí závažné zranění, jeho zotavování a následná péče může trvat měsíce i déle. Rehabilitace doslova staví lidi znovu na nohy či jejich náhrady. Učí je znovu udržet tužku, i když třeba protetickou rukou. Dopravní nehody jsou ale často kombinací několika závažných úrazů. Pacienti mají vedle končetin často i poškozenou páteř a také poraněný mozek. Pak je potřeba obnovovat i paměť, pozornost, komunikaci, orientaci a schopnost samostatně se rozhodovat. Ani návrat pohybu nemusí znamenat, že člověk znovu zvládne všechny běžné činnosti bez pomoci.
„Cílem rehabilitace není pouze zlepšit zdravotní nález, ale obnovit co největší míru soběstačnosti a umožnit pacientovi návrat do života,“ říká Filip Dosbaba, přednosta Rehabilitační kliniky Fakultní nemocnice Brno. Zatímco jeden pacient se chce vrátit do zaměstnání, pro jiného představuje zásadní pokrok, když se dokáže sám přesunout, obléknout nebo najíst.
Výsledek ovlivňuje rozsah poranění, přidružené komplikace i to, jak pacient na rehabilitaci reaguje. Úplný návrat do stavu před nehodou přitom není vždy možný. Důležitá je také návaznost péče. Pokud po ukončení jedné fáze léčby včas nenásleduje odpovídající rehabilitace, může pacient přijít o příležitost k dalšímu funkčnímu zlepšení, upozorňuje Dosbaba.
S následky nehody se musí vyrovnat i její viník
Tělesné zotavení je jen jednou částí dlouhé cesty. Člověk, který při nehodě někoho zranil nebo usmrtil, může vedle vlastních zdravotních následků čelit také šoku, pocitům viny a obavám, jak bude s vědomím způsobené újmy dál žít.
„My jako krizoví interventi neřešíme míru zavinění a nesoudíme lidi. Pokud si o pomoc řeknou, nabízíme jim ji,“ říká Jana Mottlová, krizová interventka, která se na preventivní kampani podílela.
Podle ní není v Česku stále samozřejmé, že si lidé v roli viníků nehod o psychickou pomoc řeknou. Mohou mít pocit, že situaci musí zvládnout sami, nebo se obávají, že přiznáním obtíží projeví slabost. Jejich vyrovnávání se s událostí ovlivňuje také podpora blízkých a reakce okolí, zda je podpoří, nebo je kvůli takovému traumatu opustí. Krizová intervence může probíhat telefonicky i osobně. Jejím cílem není rozhodovat o vině, ale nabídnout podporu člověku, který se ocitl v psychické krizi.
Skutečný příběh: Dcera přišla o ruku
Pohled na dlouhodobé důsledky dopravních nehod, měsíce rehabilitace, trvalé omezení soběstačnosti a léčbu psychiky ilustruje příběh paní Julie. Nehoda nezměnila život jen jí, ale i její dceři. Julie nedobrzdila za kolonou a její tehdy 17 dcera přišla kvůli těžkému zranění o ruku.
„Bylo to něco nepopsatelného, hrozná beznaděj a velká bolest. Nepřeju nikomu, aby něco takového musel kdy zažít,“ popisuje Julie chvíli, kdy se dozvěděla o dceřině zranění. Nejtěžší pro ni bylo denně projíždět stejnou trasou, na které se nehoda stala. „Vždy jsem celou cestu proplakala, ale když jsem přišla za Nelou, vždy jsem se snažila usmívat,“ říká.
První měsíc byl podle ní nejtěžší také kvůli dceřiným bolestem. Nela dostávala silné léky na jejich tlumení a po propuštění domů užívala podle matky přibližně 26 léků. Přesto se snažila nevzdávat.
Návrat do běžného života jí komplikovaly i každodenní činnosti. Po amputaci se Nele změnilo těžiště těla a zpočátku ji výrazně bolela záda. Podle Julie se její stav zlepšil poté, co získala protézu. Rehabilitace jí pomáhala vyrovnat se s tělesnými změnami, ale samostatnost vyžadovala čas a trénink.
„Nejhorší bylo, když se oblékala. První den při propuštění domů jsem jí oblékala tričko a ona se hrozně rozbrečela při pohledu na prázdný rukáv. Plakaly jsme tenkrát spolu,“ vzpomíná Julie.
I dnes jsou podle ní běžné činnosti s jednou rukou náročné. Nela se ale postupně snažila osamostatnit a pokračovat v životě. „Nela je děvče, které se nevzdává a žije život naplno i přes všechno, co zažila,“ dodává její matka.
