Očkování v lékárnách nemusí automaticky znamenat vyšší proočkovanost, říká místopředseda Mladých praktiků Jakub Vozábal. Skutečným problémem je podle něj především ztráta důvěry v očkování, která se rozšířila po pandemii covidu. V ordinaci se přitom setkává i s pacienty, jejichž sebejistota při debatách na sociálních sítích výrazně kontrastuje s jejich chováním při osobním setkání s lékařem. Jak s nimi o očkování mluvit a proč je nechce za každou cenu přesvědčovat?
Jak se coby praktický lékař díváte na očkování v lékárnách?
Lékárny v minulosti měly řadu požadavků na rozšíření úkonů, které mohou provádět – od laboratorních vyšetření přes namátkové měření cholesterolu až po vyšetření CRP, často ale bez jasné klinické souvislosti. Ptám se tedy, k čemu nám taková vyšetření v lékárně vlastně jsou? Farmaceuti jsou výborní v oblasti farmakologie, znají lékové interakce a podobně. Nemohou ale vyšetřovat pacienta za lékaře. Každý zdravotnický pracovník má jasně stanovené kompetence a od toho by se podle mě mělo odvíjet i další fungování lékáren.
Kde naopak vidíte prostor, kde by mohli farmaceuti zdravotní péči posílit?
Velmi rád bych je podpořil například v roli klinického farmaceuta. To by nám praktikům extrémně pomohlo. Pokud farmaceut zjistí nějakou rizikovou lékovou interakci, mohl by kontaktovat příslušné lékaře a společně s ním posoudit, jestli je daná medikace skutečně indikovaná, případně zda není vhodné ji upravit.
Velkým tématem je samozřejmě polypragmazie, tedy situace, kdy pacient užívá větší množství léků. U opravdu nemocných pacientů je určitá míra lékových interakcí prakticky nevyhnutelná. Právě tam by podle mě měl klinický farmaceut posuzovat celkové riziko a přínos léčby a hledat optimální řešení.
Mohlo by vás zajímat
Důvěra v očkování se extrémně snížila. Snažíme se to komunikovat a mě osobně to i baví.
Dokážu si také představit, že by farmaceuti mohli poskytovat doporučení, která by praktičtí lékaři skutečně ocenili – například jak postupovat při vysazování některých léků nebo po kterých léčivech sáhnout v konkrétní situaci. K tomu je ale samozřejmě potřeba znát zdravotní stav pacienta, jeho diagnózu, anamnézu a další souvislosti. Klinických farmaceutů je zatím bohužel velmi málo.
A když se vrátíme přímo k očkování v lékárnách?
To je těžká otázka. Já jsem v tomto směru spíše neutrální. Chápu argumenty těch, kteří říkají, proč by se v lékárnách očkovat mělo, stejně jako argumenty těch, kteří jsou proti.
Myslím si ale, že je důležité zohlednit také výsledky nedávné analýzy, kterou dělali zástupci Sdružení praktických lékařů a Společnosti všeobecného lékařství. Zjistili, že pouze dvě procenta lidí si dokážou představit, že pokud by se rozhodli pro očkování, šli by právě do lékárny a nikoli ke svému praktickému lékaři. Z tohoto pohledu by tedy očkování v lékárnách celkovou proočkovanost pravděpodobně nezvýšilo.
Možná je proto cesta spíše ve větší informovanosti lidí. To je ale po covidu strašně těžké. Obecně se důvěra v očkování extrémně snížila. My se to samozřejmě snažíme nějak komunikovat a mě osobně to i baví.
Co vás na tom baví?
Když třeba sleduji diskusní fóra nebo příspěvky na Facebooku a čtu ty komentáře. Někdy pak mám v ordinaci pacienta, který je přesně ten typ člověka, jenž by takový komentář napsal. Je zajímavé sledovat, že síla, kterou člověk má za obrazovkou, může být úplně jiná než v ordinaci. Tam se najednou necítí tak silný v kramflecích a trochu se krotí.
Samozřejmě takový pacient může jen odkývat, co lékař v ordinaci řekne, a následně zase na sociálních sítích něco komentovat. I s tím musíme počítat.
Zajímavé je ale s pacienty jejich obavy skutečně probírat. Ptát se, proč je mají a odkud pramení. Vysvětlovat jim, že očkování není jedna jediná věc, ale existuje několik druhů očkování. Snažím se s nimi o tom mluvit a trochu je edukovat, aby rozuměli tomu, jak očkování funguje.
Rozhodně se je ale nesnažím přesvědčovat. Je samozřejmě jejich právo rozhodnout se, jestli očkování podstoupí, nebo ne. Myslím si ale, že by měli mít právo dostat o očkování srozumitelné informace a že my jako lékaři bychom se měli snažit jim je poskytnout tak, aby tomu skutečně rozuměli.
Zmínil jste krizi důvěry v očkování po covidu. Je tedy stále patrná?
Určitě. Covid do důvěry v očkování podle mě extrémně zasáhl. Myslím si, že za to do určité míry mohou i jednotlivé vlády, a nemyslím tím pouze českou vládu, ale obecně. Očkování už dnes podle mě není jen zdravotní téma, ale stalo se do určité míry také tématem politickým.
Trochu se proto obávám toho, co by se stalo, kdyby přišla nějaká další pandemie nebo něco podobného. Jaký bude přístup lidí po zkušenosti s covidem? Mám obavu, že by mohlo dojít k poměrně velké anarchii.
Za jakých podmínek by lékárníci měli mít možnost očkovat?
Určitě by měli splňovat všechny podmínky, které jsou pro očkování stanovené, například z hlediska hygieny. Když chceme očkovat my jako lékaři, musíme mít oddělenou čekárnu, toalety pro pacienty a podobně. Důležité je také zajištění odborného dozoru.
Začněme třeba úhradou očkování proti chřipce všem věkovým kategoriím.
V tuto chvíli může očkovat pouze atestovaný lékař, který musí být na místě přítomný. Nemůže očkovat ani zdravotní sestra, která je k podávání injekcí vyškolená. Přitom sestry samozřejmě v rámci svého vzdělávání probírají i možné nežádoucí reakce a mají o této problematice určité povědomí.
Vzdělání farmaceutů v tomto ohledu podle vás není dostačující?
U farmaceutů samozřejmě v rámci studia existuje určitý základ znalostí o očkování, ale není to podle mě srovnatelné s medicínským vzděláním v této oblasti. A nemyslím si, že by to vyřešil nějaký krátkodobý kurz o očkování.
V zahraničí ale očkování v lékárnách celkem běžně funguje.
Ano, a právě proto jsem v této otázce neutrální. Chápu argumenty obou stran.
Jedna strana například říká, že by se díky očkování v lékárnách mohla zvýšit proočkovanost. Jako argument jsme slyšeli třeba situaci, kdy se člověk v pátek odpoledne ve čtyři rozhodne, že se nechá naočkovat proti chřipce, ale jeho praktický lékař už neordinuje, a tak půjde do lékárny.
To mi ale připadá trochu iluzorní. Představa, že se člověk najednou rozhodne „teď, nebo nikdy“ a okamžitě vyrazí na očkování, podle mě úplně neodpovídá realitě.
Spíše bych se obával toho, aby byla dostatečně zajištěná bezpečnost pacienta. Na druhou stranu říkám: proč ne, pokud budou všechny podmínky splněné. Jen si nejsem jistý, jestli to skutečně něco přinese.
Kam by se tedy podle vás měla směřovat energie, pokud chceme zvýšit proočkovanost?
Podle mě spíše jinam – do zlepšování zdravotní gramotnosti pacientů, aby o očkování vůbec měli zájem a rozuměli tomu, proč je důležité.
Možná by také bylo dobré více se zaměřit na kolektivní imunitu. Například tím, že by očkování proti chřipce bylo hrazené pro všechny věkové kategorie. Tím by se mohlo začít.
