Stárneme rychleji, než na to zdravotnický systém stíhá reagovat. Geriatrů je málo, mladí lékaři se do oboru příliš nehrnou a péče o seniory zůstává na hranici únosnosti. Geriatrička Zuzana Šnajdrová přesto věří, že Česká republika má šanci situaci zvládnout – pokud začne brát stárnutí populace vážně. „Už nemáme čas se zabývat podružnostmi,“ říká v rozhovoru pro Zdravotnický deník a vysvětluje, proč je geriatrie stále podhodnocena, co by pomohlo ke zdravějšímu stárnutí a jak může situaci změnit nový Národní plán rozvoje geriatrické péče.
Průměrný věk geriatrů je přes 50 let. Proč podle vás mladí lékaři nemají o geriatrickou specializaci větší zájem?
Pokud vím, tak průměrný věk všech lékařů v České republice se pohybuje kolem 48-49 let, u praktických lékařů je to kolem 55 let a u praktiků pro děti dokonce kolem 56 let. My geriatři tedy nijak nevybočujeme. A nejde jen o nezájem mladých. Velkou roli hraje i pozdější odchod do důchodu. Mnoho lékařů zůstává v práci, dokud jim síly stačí.
Nedostatek mladých má řadu důvodů. Jednak je to demografická situace. Nyní ve všech oborech nastupují do práce mileniálové, tedy děti takzvaných Husákových dětí. Jenomže těch je přibližně polovina než jejich rodičů. To se musí na trhu práce projevit prakticky všude. A zároveň současně přibývá seniorů z poválečné generace, kteří potřebují nejen zdravotní péči.
Dále pak řada mladých lékařů odchází do zahraničí. Dokud se nezmění jejich platové podmínky a systém předatestační přípravy, asi tomu nebude jinak.
Máme řadu skvělých mladých geriatrů v předatestační přípravě. Nicméně máte pravdu, že jich není dost.
Mohlo by vás zajímat
Mohou se v tom nějak angažovat i lékařské fakulty?
Začátek toho problému je určitě už na fakultách. Některé lékařské fakulty mají geriatrii povinnou, jiné jen jako volitelný předmět a některé ji dokonce v pregraduálním vzdělávání nemají vůbec. Těžko si vyberete obor, s nímž se vůbec nepotkáte. Situace se postupně zlepšuje, ale jde to pomalu. Jednání mezi Českou gerontologickou a geriatrickou společností (ČGGS) a vedením fakult na toto téma probíhají.
Jak si podle vás stojí geriatrie z pohledu úhradové vyhlášky?
Systém financování ambulantní péče podle úhradové vyhlášky významně zvýhodňuje ty zdravotní výkony, k nimž je potřeba nějaké technika. Je jasné, že si ji musí ambulance draze zakoupit a provozovat. Ale nastavení je takové, že takové výkony mohou být ve výsledku i výdělečné. Ale tam, kde vám stačí fonendoskop a pár podobných drobností, počítač s tiskárnou a vlastní hlava, jsou zdravotní výkony už z principu podhodnocené. Finanční ohodnocení za minutu práce stačí na plat lékaře, avšak už těžko z toho zaplatíte sestru a režii ambulance, tedy třeba topení a úklid. To nemůže být moc motivační.
Do předloňska bylo prakticky nemožné, aby se geriatrická ambulance uživila bez „sponzorování“ větším zdravotnickým zařízením. Geriatrická odbornost měla celkem jen asi pět výkonů. Vykazovali jsme dokonce i méně času, než jsme pacientovi věnovali. V posledních dvou letech ČGGS úspěšně připravila a do sazebníku výkonů prosadila čtyři nové výkony na činnosti, které jsme prováděli i předtím, ale zadarmo. To situaci významně zlepšilo, i když ne zcela vyřešilo. Na další optimalizaci výkonů je potřeba pracovat.
Je otázka, jak se ke geriatrii postaví nová vláda
Vláda letos schválila Národní plán rozvoje geriatrické péče do roku 2035. Jak ho vnímáte z pohledu lékařky z praxe – je to pro vás naděje, nebo spíše papír bez záruk?
Každý národní akční plán představuje seznam mnoha úkolů na definované období. Většinou na deset let. Národní plán pro rozvoj geriatrické péče vznikal tři roky a výbor ČGGS se na něm intenzivně podílel. Navazuje na priority vytyčené ČGGS a zahrnuje celou šíři problematiky od prevence přes ambulantní péči, akutní lůžkovou péči, kvalitní následnou péči až po vzdělávání a výzkum. Kdybych si myslela, že z toho bude jen cár papíru, nikdy bych se na tom nemohla podílet.
Nicméně vytyčené úkoly a cíle se samy nezrealizují. Je před námi spousta únavné práce, která nezávisí jen na lékařích a dalších zdravotnících, ale na mnoha dalších odbornostech, samozřejmě hlavně na úřednících ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí a na dalších lidech. A jistě bude také záležet, jak se k tématu postaví nová vláda.
Jaká máte od plánu očekávání pro nejbližší dobu?
Prvním krokem k implementaci, tedy realizaci Národního plánu pro rozvoj geriatrické péče, je projekt GeriPRO (Integrovaná geriatrická péče o seniory s polymorbiditou s cílem podpory funkčního stavu) ve spolupráci obou jmenovaných ministerstev, ČGGS a dalších subjektů.
Věřím, že za tři roky budeme mít jasnější představu o dalších krocích, bude existovat několik nových geriatrických ambulancí, zvláště v regionech, kde dosud nejsou. A že budeme mít kvalitní doporučený postup pro péči o pacienty s kognitivní poruchou a komorbiditami v geriatrické ambulanci a řadu dalších splněných úkolů národního plánu.
Jedním z cílů zmíněného plánu je prevence a podpora zdravého stárnutí. Co by v Česku pomohlo, aby lidé zůstávali déle soběstační?
Prevence jakožto cíl Národního plánu pro rozvoj geriatrické péče se zaměřuje jednak na možnosti geriatrie jako takové. Souvisí to s tím, o čem už jsme hovořili – tedy aktivní snahou o zlepšení u seniorů, které už ohrožuje rozvoj některého z geriatrických syndromů nebo u nich již tato situace nastala.
Tzv. comprehensive geriatric assessment, tedy komplexní geriatrické hodnocení, se zabývá právě vyhledáváním a intervencí geriatrické křehkosti, rizika pádů, výživou seniorů, bezpečnou farmakoterapií atd. V rámci implementace národního plánu se budeme snažit udržovat seniory v takové kondici, abychom minimalizovali nutnost jejich hospitalizací a udrželi je co nejdéle doma.
Co ještě?
Samozřejmě chceme, aby se senioři do rizik vůbec nedostávali. K tomu je potřebná podpora života ve zdraví u lidí nad 65 let. Patří sem například edukace a vzdělávání seniorů, ať již formou univerzit třetího věku, různých kurzů, cvičením paměti nebo třeba pohybovými programy pořádanými pro seniory.
K prevenci samozřejmě patří i očkování a bezpečná farmakoterapie již při jejím nasazování. Řada doporučení na to téma vzniká i v rámci mezinárodních dokumentů včetně Dekády zdravého stárnutí WHO.
Ale i toto je vlastně relativně pozdní prevence.
Jak to myslíte?
Všichni jako společnost, rodiče i učitelé, lékaři v rámci mezioborové spolupráce – a teď nemluvím jen o spolupráci geriatrů s praktickými lékaři, ale osobně si dokážu představit i spolupráci mezi geriatry a dětskými lékaři – bychom měli udělat vše pro to, aby i další generace vstupovaly do seniorského věku v co nejlepší kondici.
Například kosti a svaly si tvoříme v dětství, dospívání a na začátku dospělosti. Pokud se nám nepodaří nadchnout děti pro přirozený pohyb nejlépe venku v partě s kamarády, tak sezením u mobilů žádnou svalovou hmotu nezískají. Pak se může stát, že někteří z nich budou již třeba v padesáti letech v horší kondici než dnešní senioři. A s fyzickou kondicí jde ruku v ruce i stav srdce a dýchání.
Současně s fyzickou kondicí potřebujeme i trénovat a udržovat svoje kognitivní funkce – tedy číst, kreslit, mluvit s ostatními živými lidmi, hrát společenské hry. I o tom mohou být edukační a další preventivní programy.
Cílem je spolupráce praktiků s geriatry
Jak se v budoucnu promění péče o stárnoucí populaci? Máme šanci ji zvládnout?
Vždycky máme šanci. Jen už nemáme čas zabývat se podružnostmi a musíme rychle vzít stárnutí populace jako fakt a reálně s tím pracovat. Schválení Národního plánu pro rozvoj geriatrické péče je významným, ale nikoliv jediným krokem.
Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby stát více podporoval mladé rodiny, rodilo se více dětí a naše společnost byla vyváženější, co se týká zastoupení generací. Moc bych si to přála. Nicméně s věkovým rozložením dnešních dospělých už nic nenaděláme.
Jak bude podle vás geriatrie vypadat za 10 let?
Doufám, že za deset let se každý z bodů národního plánu podaří co nejlépe splnit a geriatrickou péči tak učinit dostupnější. Cílem je, aby každý praktický lékař měl reálnou možnost spolupracovat s geriatrem. Během krátké doby deseti let se k tomu snad aspoň přiblížíme.
Důležité rovněž je, aby každý student medicíny na své lékařské fakultě absolvoval potřebné vzdělávání v základech geriatrie. A uměl díky tomu respektovat potřeby pacientů vyššího věku, ať už se stane ortopedem, kardiologem nebo se mu geriatrie zalíbí a bude se jí věnovat cíleně.
Současně bych byla moc ráda, kdyby většina seniorů byla v takové kondici, že cílenou péči nás geriatrů nebudou potřebovat příliš brzy nebo alespoň příliš často. Přeji seniorům, aby byli zdraví a jakoukoliv zdravotní péči potřebovali co nejméně.
S Boží pomocí a aktivním rozumným zapojením lidí na všech potřebných úrovních snad budeme za deset let k těmto a dalším cílům blíže.
