Venezuela, země, jejíhož prezidenta Madura unesli Američané, měla být výstavním příkladem jihoamerického socialismu. Jenže tamní zdravotnický systém byl loni vyhodnocen jako druhý nejhorší na světě. Za vše mluví novinové titulky jako: Jít do nemocnice je jako skončit v pekle. Horší než válečná zóna. Infekční krize obrovských rozměrů. Jak se to mohlo stát?
„Když se narodíte ve Venezuele, jste již odsouzeni k smrti,“ pronesl v roce 2019 Mauricio Navas, venezuelský občan, jehož šestiletá dcera Mariana se léčila s leukémií v nemocnici v Caracasu.
„Patříme teď mezi nejsmutnější lidi na světě,“ řekl na konci roku 2021 BBC lékař z nemocnice v Maracaibu, který – stejně jako ostatní zdravotníci – chtěl kvůli obavě z následků zůstat v anonymitě.
Ve Venezuele žije téměř 56 % populace v extrémní chudobě. Veřejné služby, jako je zdravotnictví, zásobování vodou, kanalizace a vzdělávání, se zhroutily. Základní zboží schází. Hlad postihuje 5,1 milionu obyvatel. 70 % lidí nemá přístup ke zdravotní péči. V roce 2025 mělo omezený přístup k pitné vodě přibližně 62 % populace. Očkovací programy skončily nebo mají velmi nízké pokrytí a hygienické podmínky jsou mizerné, takže jsou epidemie spalniček, záškrtu a malárie na denním pořádku.
Mohlo by vás zajímat
Z výstavní skříně do propastné bídy
Venezuela přitom byla ve 20. století zemí, která se měla čím chlubit – včetně bezplatného kvalitního zdravotnictví a vysokých standardů epidemiologického dohledu. Dokonce se stala jedním z prvních států, který z většiny území dokázal vymýtit malárii.
Když pak do čela nastoupil Hugo Chávez, zakotvil princip latinsko-americké sociální medicíny do ústavy, povolal do země kubánské lékaře a pustil se do výstavby tisíců zdravotních středisek poskytujících univerzální péči pro všechny Venezuelany. Podle úřadů bylo s dostupností péče spokojených 98 procent občanů.
Jenže vláda musela kvůli špatné hospodářské politice výdaje na zdravotnictví snižovat. Kubánští lékaři, kterých bylo v zemi 15 tisíc (oproti 1200 místních), houfně odcházeli. Okolo roku 2010 se začaly objevovat výpadky v dodávkách léků i zdravotnických prostředků a vláda přestala zveřejňovat zdravotnická data.
Bez vody i léků
V 2014 bylo 80 procent středisek opouštěno, ekonomika se strmě propadala a veřejné zdravotnictví začalo kolabovat. Další roky jsou zhmotněnou noční můrou, jak už v roce 2016 upozornil Zdravotnický deník, která v určité podobě trvá dodnes. V lékárnách tehdy začaly scházet základní léky jako antibiotika a inzulin, zemi každodenně postihovaly blackouty a pacienti umírali na jednotkách intenzivní péče. Nemocnicím chyběla voda i mýdlo.
V roce 2016 byly zaznamenány bezprecedentní nárůsty úmrtnosti matek a dětí. Následující rok Nicolás Maduro, který popíral závažnost situace, odvolal ministryni zdravotnictví poté, co prozradila, že počet žen umírajících při porodu se za necelé dva roky zvýšil o 65 % a úmrtnost dětí o 30 %. Po desetiletí nedostatečného financování, které vedlo k exodu zdravotnických pracovníků a rychlému rozkladu infrastruktury, kapacita venezuelského zdravotnictví v době úderu covidu klesla o 70 %. Pandemie toto číslo podle HumVenezuela zvýšila na více než 80 %.
„Časem si na tu bolest zvyknete“
Reportáž BBC z konce roku 2021 přinesla příběh Pedra Rojase, který potřeboval transplantaci ledviny. Tu už ovšem nemocnice ve městě Maracaiba nedokázaly zajistit, a tak několikrát týdně dojížděl na dialýzu. Protože byl benzin nedostatkové zboží, skládal se na auto s dalšími pacienty. Nemocnice, ve které Rojas proceduru podstupoval, ovšem mnohem více připomínala squat než zdravotnické zařízení. Bez proudu, vody, lůžek i jakéhokoliv materiálu a léků byl pobyt tady hotové peklo. Vše, co pacienti v nemocnici potřebovali, si museli sami donést.
„Časem si na tu bolest zvyknete,“ řekl Pedro Rojas, kterého musel při každé návštěvě bratr i s vozíkem vytáhnout po schodech do devátého patra nemocnice, protože výtahy nefungovaly – sloužily místo popelnic.
Zdravotnictví se tak stalo zcela závislé na pomoci neziskových organizací, které dodávaly přístroje i základní pomoc.
Nejhorší období pro nevládní organizace
Jenže od doby, kdy byl Nicolás Maduro prohlášen vítězem kontroverzních prezidentských voleb v červenci 2024, zesílil tlak na nevládní organizace – včetně těch poskytujících nezbytné léky a potraviny v chudých čtvrtích. Kongres také posvětil zákon, který vyžaduje, aby nevládní organizace schválila vláda.
„V nevládním sektoru pracuji více než 20 let a první měsíce roku 2025 byly nejhorší období, jaké jsem kdy zažil,“ řekl vůdce jedné z nevládních organizací, který nechtěl být jmenován.
Ve zprávě z června loňského roku, která analyzuje rozdíly v sociální deprivaci, potvrdila platforma HumVenezuela zhoršení krize.
„Prostředí pro humanitární pomoc se výrazně zhoršuje. Rostoucí omezení občanského prostoru, politizace vládní pomoci a drastické škrty v mezinárodním humanitárním financování omezují schopnost identifikovat potřeby, získávat k nim přístup a reagovat na ně, což obyvatelstvo činí stále zranitelnějším.“
Jíst, nebo léčit?
Členka humanitárního týmu, která nechtěla být jmenována ze strachu z následků, uvedla, že ačkoli podvýživa nedosáhla akutní úrovně z let 2017–2018, kdy byl hlad nejvyšší, od listopadu 2024 dochází ke zhoršení.
Katiuska Camargo, zakladatelka místní nevládní organizace Uniendo Voluntades, řekla deníku The New Humanitarian, že Venezuelané musí stále častěji dělat nemožná rozhodnutí ohledně výdajů. Mnoho programů pomoci v ohrožených oblastech totiž skončilo kvůli škrtům ve financování. „Lidé tady buď jedí, nebo si kupují nezbytné léky,“ řekla.
Navzdory nekontrolovatelné inflaci přitom nebyla národní minimální mzda ve výši 130 bolívarů (asi 0,70 dolaru) měsíčně zvýšena od roku 2022. Venezuelané sice dostávají vládní přídavky doplňující jejich příjem, stejně si ale mohou si dovolit pouze necelou třetinu z více než 500 dolarů, které v současnosti stojí základní potravinový koš.
Obavy z budoucnosti
Aby toho nebylo málo, průzkum organizace Médicos por la Salud ukázal, že čtyři z deseti operačních sálů v celé zemi nefungují. Pacienti podstupující jednoduché operace zároveň museli utratit více než 80 dolarů ze svých peněz na nákup chirurgických nástrojů. A čtyři z deseti nemocnic nedokázaly nakrmit dětské pacienty mladší dvou let.
Rostou i další potřeby. Atmosféra strachu totiž způsobila kaskádu problémů s duševním zdravím. „Spolu s politickým konfliktem a špatnou ekonomickou situací je dopad represí na psychický stav lidí obrovský,“ řekl humanitární zdravotní pracovník, který si přál zůstat v anonymitě. Podle něj proto v poslední době přibývá programů zaměřených na darování léků a další léčebné postupy na depresi.
Zdravotní péče se tak ve Venezuele stala výsadou horních 5 – 10 % lidí, kteří na ni mají peníze. Ve spojení s pozastavením financování zahraniční pomoci ze strany USA přitom represe zatlačily ty nejzranitelnější do ještě hlubší chudoby a zanechaly je bez přístupu k pomoci. A s eskalací napětí mezi USA a Venezuelou se bohužel někteří odborníci obávají, že se humanitární situace bude jen zhoršovat.
