V některých evropských zemích je proti chřipce očkovaná většina zdravotníků, v Česku jen zlomek. Jedním z možných řešení je zveřejňovat data o proočkovanosti zdravotníků na jednotlivých odděleních nemocnic, říká předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek v rozhovoru pro Zdravotnický deník. Zdravá rivalita a aktivní přístup vedení mohou podle něj rychle přinést kýžené výsledky.

Na nedávné tiskové konferenci České lékařské společnosti jste řekl, že vám volají ředitelé nemocnic a ptají se vás, jak zvýšit proočkovanost zdravotníků. Co jim na takovou otázku odpovídáte?

Ujišťuji je, že je aktivní role nemocnice nesmírně důležitá. Že pokud se vedení nemocnice staví k očkování pozitivně a nevnímá ho jen jako individuální věc zdravotníků, ale jako součást jejich profesní přípravy a bezpečné péče o pacienta, tak se to na proočkovanosti pozitivně odráží.

Dnes se přístup managementu různých nemocnic poměrně liší, není jednotný. O důvodech nízké proočkovanosti lékařů a sester jsme opakovaně diskutovali s různými odborníky. A myslím, že kdyby je vedení nemocnic znalo, mohla by se situace zlepšit.

Na jaké důvody nízké proočkovanosti zdravotníků jste při diskusích přišli?

Prvním je známý fakt, že zdravotníci nízce vnímají osobní riziko. Mají pocit, že jsou zdraví a že případnou nemoc zvládnou, nehledě na to, že mají dostupnější zdravotní péči, kolegové jim pomůžou, okamžitě je vyšetří – zvláště ty pracující v nemocnicích. Vědí, že je kolegové při komplikacích respiračních chorob rychle vyléčí. Jako lékař ostatně pozoruji takový přístup i sám u sebe. Zdravotníci tedy nízce vnímají své osobní riziko a ruku v ruce s tím podceňují profesní odpovědnost vůči pacientům. Tu by měla vedení nemocnic zdůrazňovat.

Druhým důvodem je logistická bariéra v nemocnicích. Očkování tam pro zdravotníky není „na dosah ruky“. Museli by se u někoho objednat. Nemají na to čas a odkládají to. Naproti tomu praktici mají vakcíny v ledničce a je pro ně tudíž jednoduché naočkovat kromě svých pacientů i sebe nebo své zdravotní sestry.

Jak tento rozdíl smazávat?

Pokud v nemocnicích uskuteční akci, kdy například nemocniční hygienik začne obcházet oddělení a začne zdravotníkům nabízet očkování, tak se řada lékařů a sester zapojí.

Pacient bude více důvěřovat očkování, které mu zdravotník doporučuje, když ví, že se sám zdravotník nechal očkovat.

Celkově si myslím, pokud mají nemocnice o zvýšení proočkovanosti svých zdravotníků zájem, mohou toho dosáhnout poměrně snadno. Na vedení je, aby komunikovalo s primáři oddělení nebo klinik o tom, že očkování zdravotníka není jenom čistě osobní volbou, ale jde o součást standardní bezpečné péče.

Očkování proti chřipce mají zdravotníci zdarma. Když se ale Zdravotnický deník nemocnic ptal na jejich přístup k očkování obecně, rozhodujícím kritériem se ukázal fakt, zda je očkování bezplatné. Je to opravdu tak důležité?

Úhrada je vždycky klíčový faktor. A pokud vedení nemocnice prezentuje očkování jako součást profesní přípravy, tak si logicky zdravotník řekne: „No dobře, ale rukavice nebo ústenky si taky nekupuju ze svého a dostanu je. Ani dezinfekci si nenosím do práce svoji…“

Myslím si, že je dobře, že je očkování zdravotníkům hrazené. Důležité ale je, jak s tím vedení nemocnic pracuje. Může zapojit i soutěživost.

Jak to přesně myslíte?

Dovedu si představit, že tam, kde nemocniční hygienik sleduje data, umí s nimi pracovat a dává zpětnou vazbu, by se v nemocnicích dala vyvolat jakási zdravá soutěživost. Protože pokud při poradách vedení ukážete, jakou mají jednotlivá oddělení proočkovanost, může to v těch, kde je nízká, vést k tlaku na zlepšení.

Proč jsou na tom některé evropské i další země, kde je více než 50% proočkovanost zdravotníků proti chřipce, tak dramaticky jinak než Česká republika s 11 %?

Vždy záleží na konkrétních zdravotnických zařízeních. Ale například já mám zkušenost z USA, kde je očkování proti chřipce v řadě nemocnic povinné. A funguje to tak i po změně amerického ministra zdravotnictví, který má k očkování velmi laxní přístup. Tím ale nechci říct, že máme zavádět povinné očkování zdravotníků proti chřipce v České republice, to určitě ne.

K tématu

Měli bychom jít spíše cestou Velké Británie nebo Nizozemska, kde je 60 až 75% proočkovanost. Tu staví na profesní cti a na tom, že nemocnice s proočkovanými zdravotníky je bezpečná. V zemích, kde si vedení nemocnic uvědomuje a prezentuje lékařům, že profesní očkování zdravotníků je součástí bezpečné nemocnice, dosahují vysoké proočkovanosti.

Dalším faktorem je osobní příklad. Pacient bude více důvěřovat očkování, které mu zdravotník doporučuje, když ví, že se sám zdravotník nechal očkovat.

Mohlo by vás zajímat

Pomohlo by, kdyby měla veřejnost k dispozici informace, v jakých nemocnicích je jaká proočkovanost?

To je otázka české mentality. Trošku se bojím, že je bohužel zatím stále odlišná od mentality, jakou mají v Rakousku, v Švýcarsku, v Německu, ale i třeba v Anglii – kde to funguje. V USA dokonce lékaři nosí na plášti odznáček „Jsem očkován proti chřipce a jsem pro vás bezpečný“. Pokud by mnohý americký pacient zjistil, že lékař není očkovaný, nebo že si třeba před vyšetřením nevydezinfikoval ruce, řekl by mu, že od něj péči nechce.

Zavádění bonusů přímo pro sestry podle mne není dobrý nápad. Okamžitě by to zneužili odpůrci očkování.

Obávám se, že česká mentalita je většinově jiná. Že kdyby přišli za pacientem dva lékaři a jeden měl cedulku, že je očkovaný, a druhý ne, bude to pacientovi jedno. Nebude to pro něj kritérium výběru. Češi prostě nedoceňují význam prevence.

Dovedu si představit, že odpůrce očkování si dokonce raději vybere toho lékaře bez cedulky…

Ano, i to je možné. Protože si řekne: „To je můj člověk, uvažuje stejně jako já.“

Z čeho pramení sílící trend nedůvěry v očkování?

Má to velký vztah ke covidu. Mluví se o takzvaném covid fatigue (únava z covidu, pozn. red.), únavě z pandemie a očkování. Lidé jsou unavení z dlouhé masivní očkovací kampaně, ztrácejí motivaci. Na slovo kampaň reagují jako na červený hadr. To jsme ostatně zaznamenali i při odborném obhajování Národní očkovací strategie. Výraz kampaň se stal pro část lidí synonymem násilného přesvědčování.

U očkování zdravotníků zmiňujete jako bariéru dostupnost, ale zkušenosti z terénu ukazují, že i u zdravotníků bývá problém s důvěrou, zvláště mezi sestrami. Někteří pacienti podle svých slov zažili i odrazování od vakcíny z úst zdravotníků. Vnímáte to jako zásadní problém?

Nepochybně ano. Tušili jsme to i dříve z různých dotazníkových šetření, ale publikovaná tvrdá data o proočkovanosti zdravotníků proti chřipce to jasně potvrdila a odhalila. Proočkovanost je u lékařů trojnásobně vyšší než u sester. A dobře víme, že například u praktických lékařů je sestra tím, s kým má pacient při návštěvě první kontakt.

A dovedu si představit, že přijde pacient a říká: „Dobrý den, jdu za panem doktorem, chtěl bych se nechat očkovat proti chřipce.“ A sestra mu odpoví: „Proč si proboha myslíte, že je pro vás takové očkování důležité? Nejste diabetik, není vám ještě 70. Nemyslím, že by to pro vás bylo úplně to nejvhodnější. Ale pana doktora se zeptám a dám vám vědět.“

V tu chvíli už pacient může být odrazen, protože má pocit, že mu sestra sdělila osobnější informaci než lékař. Někteří pacienti to vnímají tak, že jim sestra řekla pravdu, což lékař nemůže, protože musí pacienty přesvědčovat, že očkování je důležité. A že doktor chce proočkovat co nejvíce lidí, protože z toho má peníze.

A co finančně motivovat sestry za to, že přesvědčí pacienty k očkování?

To je v zásadě zavedené u praktických lékařů pro děti a dorost, kteří mají kódy na vykázání edukace pacientů. Pojišťovny už zavádějí bonifikace i pro praktiky pro dospělé, jejichž pacienti mají vyšší proočkovanost. A pokud je sestra chytrá a umí dobře komunikovat se svým doktorem, tak ví, že jí nakonec může dát vyšší plat, protože ordinace víc vydělala.

Zavádění bonusů přímo pro sestry ale podle mne dobrý nápad není. Okamžitě by to zneužili odpůrci očkování, kteří by řekli: „Aby si chudák sestra vůbec vydělala, musí pacienty přesvědčit. Radši jim bude lhát, hlavně, aby je přesvědčila.“