Krev je ve válečných konfliktech jednou z nejcennějších komodit, neboť rozhoduje o přežití zraněných vojáků. Přesto její přeprava na delší vzdálenosti naráží na limity, které nejsou legislativní, ale spíše biologické a logistické. O tom, proč nelze krev jednoduše „exportovat“ do válečné zóny na Ukrajinu i potřebách krve pro českou armádu, promluvil v rozhovoru pro Zdravotnický deník přednosta Ústavu laboratorní medicíny, hematologie a transfuziologie FBMI ČVUT a Ústřední vojenské nemocnice Praha (ÚVN) Miloš Bohoněk.

Posílá Česká republika krev na Ukrajinu?

Nikoliv.

Proč ne?

Brání tomu jednak krátká použitelnost krve i logistické a další obtíže. Ukrajinská strana proto krev ze zahraničí ani nežádá.

Nestihla by se tedy krev ani odvézt?

Červené krvinky sice vydrží v optimálních podmínkách až 42 dní, krevní destičky však zpravidla sedm dní, maximálně pak 14 dní. Při transportu do válečné zóny je nutné udržet naprosto nepřerušený chladicí řetězec, což je samo o sobě obtížně proveditelné, nehledě na další složitosti dané válečným stavem. Je to tedy extrémně složité. V tomto si tak Ukrajinci musí pomoci sami a používat krev z vlastních zdrojů. Zásobování krví takto „zvenku“ je zkrátka náročné. Navíc je třeba připomenout, že při transportu na Ukrajinu nelze využít leteckou přepravu.

Mohlo by vás zajímat

Krev je pro vojenské zdravotnictví naprosto kritickou a strategickou surovinou.

Brání tomu i česká legislativa? Přece jenom mezi Ukrajinou a Evropskou unií nefunguje volný pohyb lidí, zboží či služeb.

Legislativa jako taková hlavní překážkou není. Ústřední vojenská nemocnice mimo jiné disponuje povolením ministerstva zdravotnictví k vývozu transfuzních přípravků pro zásobování vojsk a další podobné případy. Máme dokonce i historický precedent.

Jaký?

V srpnu 2008, během ruské invaze do Gruzie, Česká republika vůbec poprvé v historii poskytla krev cizímu státu. Tehdy šlo o unikátní operaci, kdy vojenský speciál Airbus A319 přepravil 120 jednotek krve a 160 jednotek plazmy v celkové hodnotě asi 600 tisíc korun. Krev pocházela z ÚVN Praha a dále nemocnic v Brně, Ostravě a Třinci. Shromážděná byla v pražské ÚVN, následně naložená do speciálních termoboxů a na místo dopravená armádním letounem.

Proč je krev v rámci válečného konfliktu považována za tak důležitou komoditu?

Krev je pro vojenské zdravotnictví naprosto kritickou a strategickou surovinou. Většina válečných zranění je totiž spojená s masivním krvácením, které je také nejčastější příčinou úmrtí zraněných vojáků. Každá vojenská zdravotnická služba proto musí mít robustní systém zásobování krví, aby dokázala tyto životy zachránit.

Pro zásobování armády v případě ostrého nasazení by současné zásoby zdaleka nestačily. 

Jak k této problematice přistupuje vaše pracoviště a proč je pro vás nábor dárců tak zásadní?

V Ústřední vojenské nemocnici vnímáme zajištění široké základny dárců jako strategický úkol. Kromě transfuzní stanice v ÚVN provozujeme odběrová střediska dárců krve také v Mělníku, Lounech a ve Vrchlabí. Dále dvakrát týdně vyjíždí za dárci do Prahy a okolí náš mobilní odběrový tým.

Nicméně pro zásobování armády v případě ostrého nasazení by to zdaleka nestačilo a je potřeba mít zajištěnou spolupráci s civilní transfuzní službou, kterou se armáda snaží vyjednat s ministerstvem zdravotnictví. V posledním roce se o tom intenzivně jedná. 

Očekáváte, že v příštích pěti letech naroste potřeba krve pro armádu?

Musíme být připravení na jakýkoliv scénář. I když si nikdo z nás zhoršení nepřeje, současná geopolitická situace není ideální. To je také hlavní důvod, proč se snažíme registry dárců neustále naplňovat a rozšiřovat. Chceme mít totiž jistotu, že budeme schopní reagovat na každou situaci, která by mohla nastat. Je to také důvod, proč usilujeme o smluvně zajištěnou spolupráci s civilním sektorem.