Krev je ve válečných konfliktech jednou z nejcennějších komodit, neboť rozhoduje o přežití zraněných vojáků. Přesto její přeprava na delší vzdálenosti naráží na limity, které nejsou legislativní, ale spíše biologické a logistické. O tom, proč nelze krev jednoduše „exportovat“ do válečné zóny na Ukrajinu i potřebách krve pro českou armádu, promluvil v rozhovoru pro Zdravotnický deník přednosta Ústavu laboratorní medicíny, hematologie a transfuziologie FBMI ČVUT a Ústřední vojenské nemocnice Praha (ÚVN) Miloš Bohoněk.
Posílá Česká republika krev na Ukrajinu?
Nikoliv.
Proč ne?
Brání tomu jednak krátká použitelnost krve i logistické a další obtíže. Ukrajinská strana proto krev ze zahraničí ani nežádá.
Nestihla by se tedy krev ani odvézt?
Červené krvinky sice vydrží v optimálních podmínkách až 42 dní, krevní destičky však zpravidla sedm dní, maximálně pak 14 dní. Při transportu do válečné zóny je nutné udržet naprosto nepřerušený chladicí řetězec, což je samo o sobě obtížně proveditelné, nehledě na další složitosti dané válečným stavem. Je to tedy extrémně složité. V tomto si tak Ukrajinci musí pomoci sami a používat krev z vlastních zdrojů. Zásobování krví takto „zvenku“ je zkrátka náročné. Navíc je třeba připomenout, že při transportu na Ukrajinu nelze využít leteckou přepravu.
Krev je pro vojenské zdravotnictví naprosto kritickou a strategickou surovinou.
Brání tomu i česká legislativa? Přece jenom mezi Ukrajinou a Evropskou unií nefunguje volný pohyb lidí, zboží či služeb.
Legislativa jako taková hlavní překážkou není. Ústřední vojenská nemocnice mimo jiné disponuje povolením ministerstva zdravotnictví k vývozu transfuzních přípravků pro zásobování vojsk a další podobné případy. Máme dokonce i historický precedent.
Jaký?
V srpnu 2008, během ruské invaze do Gruzie, Česká republika vůbec poprvé v historii poskytla krev cizímu státu. Tehdy šlo o unikátní operaci, kdy vojenský speciál Airbus A319 přepravil 120 jednotek krve a 160 jednotek plazmy v celkové hodnotě asi 600 tisíc korun. Krev pocházela z ÚVN Praha a dále nemocnic v Brně, Ostravě a Třinci. Shromážděná byla v pražské ÚVN, následně naložená do speciálních termoboxů a na místo dopravená armádním letounem.
Proč je krev v rámci válečného konfliktu považována za tak důležitou komoditu?
Krev je pro vojenské zdravotnictví naprosto kritickou a strategickou surovinou. Většina válečných zranění je totiž spojená s masivním krvácením, které je také nejčastější příčinou úmrtí zraněných vojáků. Každá vojenská zdravotnická služba proto musí mít robustní systém zásobování krví, aby dokázala tyto životy zachránit.
Pro zásobování armády v případě ostrého nasazení by současné zásoby zdaleka nestačily.
Jak k této problematice přistupuje vaše pracoviště a proč je pro vás nábor dárců tak zásadní?
V Ústřední vojenské nemocnici vnímáme zajištění široké základny dárců jako strategický úkol. Kromě transfuzní stanice v ÚVN provozujeme odběrová střediska dárců krve také v Mělníku, Lounech a ve Vrchlabí. Dále dvakrát týdně vyjíždí za dárci do Prahy a okolí náš mobilní odběrový tým.
Nicméně pro zásobování armády v případě ostrého nasazení by to zdaleka nestačilo a je potřeba mít zajištěnou spolupráci s civilní transfuzní službou, kterou se armáda snaží vyjednat s ministerstvem zdravotnictví. V posledním roce se o tom intenzivně jedná.
Očekáváte, že v příštích pěti letech naroste potřeba krve pro armádu?
Musíme být připravení na jakýkoliv scénář. I když si nikdo z nás zhoršení nepřeje, současná geopolitická situace není ideální. To je také hlavní důvod, proč se snažíme registry dárců neustále naplňovat a rozšiřovat. Chceme mít totiž jistotu, že budeme schopní reagovat na každou situaci, která by mohla nastat. Je to také důvod, proč usilujeme o smluvně zajištěnou spolupráci s civilním sektorem.
