„Musíme přestat mluvit o dětech a začít mluvit s nimi,“ říká Moritz Katzner z iniciativy Stop Killing the Internet (Přestaňte zabíjet internet). V době, kdy EU zvažuje věkové limity pro sociální sítě, vysvětluje v rozhovoru pro EU Perspectives, proč je podle něj evropský přístup k ochraně mladých lidí on-line chybný.

Poté, co své tažení za záchranu videoher přenesla do evropských institucí, rozšířila iniciativa Stop Killing Games své zaměření. V červnu organizátoři spustili sesterskou platformu Stop Killing the Internet, která se staví proti rostoucímu využívání kontrol totožnosti, omezování platforem a on-line monitorování.

Brusel mezitím zvažuje jednotný věkový limit EU pro sociální sítě. Oživuje návrh nařízení, známé jako „chat control“, jehož deklarovaným cílem je bojovat proti sexuálnímu zneužívání dětí. Způsob, jakým toho chce dosáhnout, ovšem vyvolává obavy o ztrátu soukromí. Zahrnuje totiž plošné skenování soukromé digitální komunikace a zpráv uživatelů.

Jak iniciativa Stop Killing Games vedla ke vzniku hnutí zaměřeného na ochranu internetu?

Pro nás spolu tyto dvě věci úzce souvisejí. Stop Killing Games je v jádru o digitálním vlastnictví – o tom, zda by lidé měli mít možnost dál používat to, za co si zaplatili, když firma přestane hru podporovat.

Komunitní a soukromé servery jsou jedním ze způsobů, jak udržet hry hratelné. Tyto prostory by se ale mohly stát neprovozuschopnými, pokud budou mít i malí poskytovatelé povinnost zavádět drahé kontroly totožnosti, systémy ověřování věku či další infrastrukturu pro dodržování předpisů.

Velké firmy si compliance oddělení a ověřovací systémy mohou dovolit, ale malé weby, nezávislé platformy nebo komunitní servery nikoliv. Výsledkem může být internet, kde fungují jen ti největší.

Tato obava sahá daleko za hranice her. Během pandemie řada mladých lidí směřovala na on-line platformy, protože vlády a společnost nenabídly alternativní prostory. Internet se stal místem pro vzdělávání, přátelství, kulturu, zábavu i politickou debatu. Teď se ale vlády vydávají opačným směrem a mluví o tom, že mladé lidi z těchto prostor vyloučí.

Internet může být škodlivý, o tom není sporu. Ale když má problémy radnice, řešíte problémy uvnitř ní, nezavřete ji a nepožadujete u vchodu průkaz po každém.

Jaké jsou hlavní priority Stop Killing the Internet?

První prioritou je zahájit globální a veřejnou debatu o tom, jak by se měl internet spravovat. Internet je mezinárodní. Nechceme, aby se rozpadl na národní enklávy, kde si každá vláda zavádí vlastní bariéry totožnosti, zákazy a sledovací systémy. Do této debaty by se měly zapojit vlády, občanská společnost, techničtí experti, firmy, rodiče a – což je nejdůležitější – samy děti a mladí lidé.

Musíme přestat mluvit jen o dětech a začít mluvit s nimi. Lidé, kterých se to týká nejvíce, musí mít u stolu své místo. Proces musí být navíc transparentní a lidé by měli vidět argumenty i to, které organizace ovlivňují politiku.

Mohlo by vás zajímat

Druhou prioritou je vytvoření pozitivních alternativ. Neříkáme jen, že odmítáme ověřování věku nebo skenování komunikace. Chceme vzdělávání, boj proti predátorům, dobře financovanou policii a soudy, odpovědnost platforem, transparentní algoritmy a pravidla proti návykovému designu.

Dlouhodobě bychom chtěli, aby tato debata přinesla mezinárodní rámec pro internet, který respektuje lidská práva, zachovává jeho globální charakter a stanovuje vymahatelnou odpovědnost pro vlády i platformy.

Ověřování věku je jedním z hlavních témat kampaně. Proč?

Bezpečnost dětí se zneužívá k ospravedlnění stále širších omezení, přičemž ti, kterých se to týká nejvíce, u toho často chybí. Vlády zvažují věkové limity, zákazy vycházení, časová omezení a překážky ve službách, jako jsou sociální sítě, videoplatformy nebo komunitní prostory. Tyto politiky vyvolávají otázku, co všechno budou lidé muset poskytnout, aby získali přístup – často půjde o nějakou formu ověření věku nebo identity.

Když lidé musí pro účast na on-line veřejném životě prokazovat svou totožnost nebo věk, vlády a firmy vytvářejí nové databáze, technologické závislosti a bezpečnostní rizika. Povinné ověřování věku může navíc posílit monopol velkých platforem. Velké firmy si compliance oddělení a ověřovací systémy mohou dovolit, ale malé weby, nezávislé platformy nebo komunitní servery nikoliv. Výsledkem může být internet, kde fungují jen ti největší.

Evropská komise (EK) tvrdí, že její systém umožní uživatelům prokázat plnoletost bez prozrazení totožnosti nebo přesného věku. Proč máte stále obavy?

Komise tento systém prezentuje jako bezpečný pro soukromí a uznávám, že se snaží omezit data sdílená s jednotlivými platformami. Cílem je, aby služba obdržela pouze potvrzení o dosažení věkové hranice, nikoli jméno nebo přesný věk.

Moje obavy se týkají širší infrastruktury a precedentu, který to vytváří. V určitém bodě musí být údaj o věku ověřený vůči nějakému zdroji dat. Občané jsou vyzýváni, aby důvěřovali všem zúčastněným institucím, zařízením a ověřovacím procesům.

Děti by také měly mít slovo při vytváření těchto politik. Nemůžeme tvrdit, že je chráníme, a zároveň odmítat naslouchat tomu, co říkají o svých on-line zkušenostech.

Už jsme viděli, co se stane, když citlivé údaje o totožnosti zpracovávají třetí strany. V roce 2025 unikla data u zákaznického servisu Discordu, kde bylo zhruba 70 tisíc uživatelů vystaveno riziku zveřejnění fotografií občanských průkazů zaslaných kvůli ověření věku.

Discord sice zdůraznil, že tento poskytovatel nebyl součástí nového systému ověřování věku a že aktuální přístup nevyžaduje univerzální nahrávání dokladů ani obličeje, přesto to ukazuje, proč mají občané právo prověřovat celou infrastrukturu. Jakmile taková infrastruktura existuje, lidé se právem ptají, zda se její využití v budoucnu nerozšíří. Nestačí říkat, že je systém bezpečný – jeho architektura a rizika musí být otevřené nezávislé kontrole.

Znamená to, že se hnutí staví proti všem omezením na ochranu velmi malých dětí on-line?

Ne. Myslím, že pro velmi malé děti může být prospěšné nemít k internetu neomezený přístup. Moji vlastní rodiče mě k němu v raném věku nepouštěli a myslím, že mi to pomohlo. Na každou formu on-line škodlivosti však neexistuje jediné univerzální řešení.

Plošné vyloučení má ale i stinnou stránku. Pokud je někdo držený zcela mimo digitální prostředí až do 16 nebo 18 let, ocitne se v něm pak zcela nepřipravený a bez zkušeností.

Děti potřebují chráněný prostor, kde se naučí, jak internet funguje, a potřebují k tomu rodiče, učitele a dospělé, kterým důvěřují. To vyžaduje investice do škol, mediální gramotnosti a digitálního vzdělávání.

Děti by také měly mít slovo při vytváření těchto politik. Nemůžeme tvrdit, že je chráníme, a zároveň odmítat naslouchat tomu, co říkají o svých on-line zkušenostech.

Jak by měly vlády reagovat na nebezpečí, kterým děti online čelí?

Zaprvé potřebujeme mnohem větší transparentnost a kontrolu uživatelů nad algoritmy. Návykový design dopadá na dospělé i na děti. Platformy by neměly mít možnost navrhovat systémy, jejichž hlavním účelem je udržet lidi přilepené k obrazovce tak dlouho, jak je to možné. Algoritmus má sloužit uživateli. Lidé by měli chápat, proč jim je obsah doporučovaný, a mít možnost zvolit si chronologické řazení.

Zadruhé potřebujeme řádně financovanou policii, soudy a mezinárodní spolupráci. Když vyšetřovatelé narazí na kriminální materiál, úřady musí jednat rychle. Průtahy u soudů by neměly umožnit, aby škodlivý obsah zůstal přístupný měsíce či roky.

Soukromá komunikace je soukromá z nějakého důvodu. Argument, že lidé, kteří nemají co skrývat, se nemusejí obávat, není dostatečný.

Zatřetí, platformy musí být zodpovědné za designové volby a vymáhání vlastních pravidel. Firmy s miliardovými příjmy a plnou kontrolou nad službami by neměly mít menší kapacitu pro odhalování zneužívání než nezávislí tvůrci.

A konečně, do tvorby těchto politik se musí zapojit sami mladí lidé.

Rada EU nedávno schválila prodloužení výjimky z pravidel soukromí EU, která umožňuje dobrovolné odhalování materiálů týkajících se zneužívání dětí. Jaká je vaše reakce?

Upravený text sice vyjímá komunikaci chráněnou end-to-end šifrováním, což je důležitá záruka, ale širší debata zůstává klíčová.

Lidé musí vědět, jaké technologie se používají, jaká komunikace bude kontrolována, co se bude zkoumat a co se stane, když automatický systém udělá chybu.

Soukromá komunikace je soukromá z nějakého důvodu. Argument, že lidé, kteří nemají co skrývat, se nemusejí obávat, není dostatečný. Důvěrnost chrání novináře, právníky, oběti, politickou opozici, děti hledající pomoc i běžné občany.

Jakýkoliv zásah musí být nezbytný, cílený a přiměřený. Nemůžeme vytvořit systém, kde se komunikace považuje za potenciálně podezřelou jen proto, že malá část uživatelů páchá trestnou činnost.

Stop Killing Games zmobilizovalo přes milion Evropanů. Změnila tato zkušenost váš pohled na politická hnutí na internetu?

Ano. Jedním z nejvíce povzbudivých momentů bylo vidět lidi, jak se poprvé přímo zapojují do dění v evropských institucích. Europoslanci nám říkali, že dostali stovky zpráv od lidí, kteří sledovali celé slyšení nebo rozpravu.

Někteří účastníci přiznali, že dříve neměli pocit, že by se jich unijní politika týkala. To je zásadní, protože řada lidí ztratila napojení na reprezentativní instituce – sice volí, ale necítí, že by jejich hlas vedl k viditelným krokům.

Internet může být toxický a čelili jsme i vážným útokům. Dokáže ale lidi spojovat napříč hranicemi, pomáhat jim chápat politické procesy a vyvozovat odpovědnost vůči institucím.

Jak reakce EK na iniciativu Stop Destroying Videogames ovlivnila kampaň?

Odpověď EK sice uznává, že iniciativa by nutně nemusela být v rozporu s autorským právem, ale zároveň se na právo duševního vlastnictví silně odvolává, když vysvětluje, proč nenavrhne závaznou povinnost.

K tématu

Zkoumáme, jak tato reakce vznikla a s kým byla konzultována. Požádali jsme o dokumenty a budeme se účastnit navazujícího procesu, kde EK propojí spotřebitele a vydavatele kvůli kodexu chování. Dobrovolné standardy ale musí přinést hmatatelné výsledky.

Sledujeme také nadcházející Akt o digitální spravedlnosti. Témata otevřená v Stop Killing Games se týkají spotřebitelských očekávání a toho, zda by firmy měly mít možnost na dálku vypnout produkt, který si někdo koupil.

Reakce Evropské komise nebyla koncem kampaně. Znamenala začátek její další fáze.

Rozhovor je převzatý ze zpravodajského portálu EU Perspectives, který stejně jako Zdravotnický deník, Ekonomický deník a Česká justice patří do vydavatelství Media Network.