Už druhý rok v řadě členské státy odmítly schválit rozpočet programu EU4Health na rok 2026. Důvodem jsou škrty v základním financování zdravotnických nevládních organizací. Prezident EUPHA (Evropské asociace veřejného zdraví) Tit Albreht v rozhovoru pro EU Perspectives vysvětluje, proč oblast veřejného zdraví nemůže spoléhat na peníze od průmyslu a o co všechno Evropa přijde, pokud dopustí roztříštění financování zdravotnictví.
Zdravotnický rozpočet Evropské unie na rok 2026 uvízl na mrtvém bodě. Členské státy opakovaně odmítají schválit plán výdajů předložený Komisí. V samotném centru sporu stojí nenápadná položka nazvaná provozní granty – tedy klíčové financování, které udržuje zdravotnické neziskovky v chodu. Hradí se z něj platy zaměstnanců, provoz kanceláří i jejich trvalá přítomnost v Bruselu.
Evropská komise se od těchto grantů odklonila, čímž vyvolala odpor stále větší skupiny vlád, které odmítají rozpočet schválit, dokud se systém provozních grantů nevrátí. Pracovní program na rok 2026 přitom určuje, jak přesně budou prostředky z EU4Health využity. Jde o hlavní dotační program Unie pro oblast zdraví na období 2021 až 2027.
Komise si však za svým přístupem stojí. Její mluvčí Eva Hrnčířová pro EU Perspectives uvedla, že projektové granty – tedy peníze vázané na konkrétní akce – představují „nejlepší způsob, jak financovat občanskou společnost pracující v oblastech zdravotnických priorit“. Podle ní „zajišťují spolehlivé financování pro konkrétní kroky“. Unijní peníze označuje za „doplňkový zdroj financování“ a dodává, že nevládní organizace se mohou o podporu ucházet také u národních, regionálních či místních samospráv.
K samotnému zablokovanému hlasování se Komise vyjádřila jen stručně. Uvedla pouze, že proces stále probíhá a návrh předložený členským státům je „důvěrný“. Výzvy k předkládání projektů budou podle ní „vyhlášeny ihned po schválení pracovního programu“, přičemž práce z předchozích období do té doby pokračují.
Mezi organizacemi, které v této patové situaci uvízly, je i Evropská asociace veřejného zdraví (EUPHA) – síť sdružující národní asociace veřejného zdraví napříč Evropou. Její prezident Tit Albreht, odborník na výzkum zdravotnických systémů ze Slovinska, v rozhovoru popsal, jaké následky tyto škrty přinášejí a proč veřejné zdraví nemůže nahradit státní peníze sponzoringem od soukromých firem. Varuje také, že pokud zdraví neochrání na unijní úrovni sám Brusel, nikdo jiný to za něj neudělá.
Komise tvrdí, že by se nevládní organizace měly místo provozních grantů spoléhat na granty projektové. Proč je to nemůže nahradit?
Projekt zkrátka není to samé co zavedená instituce. Projekt vám zaplatí konkrétní úkol na dobu určitou, jenže asociace nemůže fungovat v neustálé nejistotě, co s ní bude dál. Máme nastavenou dlouhodobou strategii, ale kontinuitu nevymyslíte na penězích, které jednou jsou a podruhé ne.
Nejde o žádné miliony. Mluvíme tu o třech až čtyřech stech tisících eur ročně pro asociaci, která zastřešuje 13 000 členů.
Členové naší rady i předsedové jednotlivých sekcí pracují jako dobrovolníci. Nejsou našimi zaměstnanci a na pouhé dobré vůli trvalou činnost utáhnout nelze. Provozní grant je přesně to, z čeho platíte malý profesionální tým. Ten drží celé jádro pohromadě, zajišťuje kontinuitu, naši přítomnost v Bruselu i komunikaci, která je dnes extrémně důležitá. Na to prostě musíte mít lidi. Když nám tenhle grant vezmete, celá tato struktura se stane naprosto neudržitelnou.
O jak velké částce se tu vlastně bavíme?
Nejde o žádné miliony. Mluvíme tu o třech až čtyřech stech tisících eur ročně pro asociaci, která zastřešuje 13 000 členů. To není žádná přehnaná suma. Slouží čistě k pokrytí nákladů na malý tým odborníků. Proto je ten škrt tak těžko pochopitelný. V poměru k tomu, co všechno udržuje v chodu, jde o do očí bijící drobné.
Mohli byste veřejné peníze nahradit komerčním sponzoringem, jak to dělají velké lékařské společnosti?
Komerční sponzory shánět nemůžeme a ani nechceme. Máme velmi přísná pravidla a mnohé z našich členských asociací nechtějí mít s těmito penězi nic společného – vzhledem k věčným kontroverzím kolem očkování nebo léků. Naši kolegové z klinických oborů žijí v úplně jiném světě. Na kongres lékařské onkologie přijede skoro 30 000 lidí, velcí sponzoři tam přisypou kolem 150 milionů eur a členové platí roční příspěvky téměř 200 eur. Kdybychom po našich členech chtěli i jen zlomek této částky, nepřežili bychom to a ještě bychom své kolegy zdiskreditovali. Tyto dveře jsou pro nás zavřené.
Komise také namítá, že se nevládní organizace mohou obrátit na své národní vlády. Funguje to?
Tvrzení, že je to na členských státech, je ta nejalibističtější odpověď ze všech. Jako by říkali: když to budou chtít, tak si pro to odhlasují peníze, a když ne, tak ne. To je logika hledání nejmenšího společného jmenovatele, ze které nakonec může vzít za své téměř všechno. Jenže některé věci tvoří celoevropskou infrastrukturu. Podívejte se na Evropské referenční sítě – ty ze dne na den zůstaly bez financí, dokud se nenašel kompromis. Když jednou vybudujete evropskou strukturu, nemůžete pak říct, že si o ní rozhodnou jednotlivé státy. Co když řeknou ne? Komise neustále mluví o konkurenceschopnosti. Jenže té nedosáhnete tím, že všechno srazíte na tu nejnižší možnou úroveň.
Jde tu jen o samotné rozpočty nevládních organizací, nebo o něco většího?
Je to i politická otázka – zda vůbec chceme mít nezávislé nevládní organizace. Zastupování zájmů pacientů mělo obrovský význam třeba u HIV a AIDS, kdy pacientské skupiny přiměly rozhodovací orgány k vývoji nových léků. A když jsme nedávno ve Slovinsku prosazovali zákaz kouření v uzavřených prostorách, klíčovou roli tvořily mládežnické organizace. Nebyla to totiž žádná úřední instituce, která by tlačila svou agendu, ale samotní lidé, kteří řekli, že chtějí dýchat čistý vzduch.
Pokud se do stejné spirály dostaneme i příští rok, bude to ještě horší, protože všichni už budou bojovat o další dlouhodobý rozpočet, který musí být schválený do konce roku 2027.
Ve společnosti vždycky budou skupiny, na které se zapomíná, a my musíme stát při těch slabších – při lidech, kteří se za své zdraví sami snadno poprat nedokáží. A ty škody už jsou reálné. Evropské pacientské fórum muselo kvůli ztrátě provozních grantů propustit šest lidí. Tady už zdaleka nejde jen o veřejné zdraví v tom úzkém slova smyslu.
Proč pracovní program selhal už podruhé?
Země, které byly proti, zůstaly proti i nadále. Drobné úpravy ze strany Komise je nepřesvědčily, takže všichni setrvali na svých pozicích, což celý návrh poslalo ke dnu. V minulosti státy váhaly – bály se, že když program zablokují, přijdou o peníze na své vlastní projekty. Tentokrát je ale zdravotnická komunita natolik pohoršená, že sáhla k opravdu tvrdému kroku a program smetla. Je to druhý rok po sobě, což je velmi špatné znamení, protože Evropa stojí na kompromisu. Je to jasný signál od řady členských států, že současný přístup nefunguje. A navíc to jen nahrává představě, že v Bruselu se rozhoduje o všem bez ohledu na ostatní – a přesně tomu bychom se měli vyvarovat.
Co to zpoždění znamená v praxi?
I kdyby se dohodli na konci září, pořád potřebujete minimálně tři měsíce na vyhlášení výzev a přípravu projektů. Smlouvy se letos podepsat nestihnou a projekty tak jako tak odstartují až v roce 2027. To vytváří obrovský tlak na výkonnou agenturu, jako je HaDEA (Evropská výkonná agentura pro zdraví a digitální oblast), která pak musí současně připravovat i další rok. A rok 2027 je přitom posledním rokem celého programu. Pokud se do stejné spirály dostaneme i příští rok, bude to ještě horší, protože všichni už budou bojovat o další dlouhodobý rozpočet, který musí být schválený do konce roku 2027.
Z čeho máte největší obavy, pokud jde o budoucí směřování financování zdravotnictví?
V nadcházejícím období hrozí, že zdraví splyne do jednoho balíku s biotechnologiemi a zemědělstvím – tedy s oblastmi, které mnohem výrazněji diktují komerční zájmy. Pokud se zdraví rozplyne v tomto širém moři, všimne si ho ještě vůbec někdo? Evropský plán boje proti rakovině dal do pohybu přes čtyři miliardy eur, ale neexistuje žádný koncepční plán pro to, co se stane, až tyto projekty skončí. Chybí nám vize. Nemůžete přece říct, že Německo chce to, Řecko tamto a Švédsko něco úplně jiného, a vydávat to za evropskou politiku. Pokud nebudeme chránit zdraví jako Unie, jako celý kontinent, nikdo jiný to za nás neudělá.
Kde tedy zůstává EUPHA a veřejné zdraví obecně?
Nesedíme se založenýma rukama a nečekáme, co bude. Zapojíme se do projektů v rámci programu Horizont i do veřejných soutěží, které mají pro naši práci smysl. Jenže EU dnes mluví o odolnosti téměř výhradně v souvislosti s obranou. Odolnost je ale i to, že potřebujeme zdravou populaci. Evropa stárne, porodnost je nízká a jedním z hlavních nástrojů, které máme v rukou, je právě veřejné zdraví. Nehrajeme si na to, že jsme tou nejdůležitější částí skládačky. Ale v té mozaice tvoříme kamínky, bez kterých to jednoduše nedává smysl.
Rozhovor je převzatý ze zpravodajského portálu EU Perspectives, který stejně jako Zdravotnický deník, Ekonomický deník a Česká justice patří do vydavatelství Media Network.
