Ministerstvo zdravotnictví chce změnit způsob, jakým se budou kliničtí psychologové připravovat na samostatný výkon profese. Oproti současnému vysokoškolskému studiu, po němž následuje čtyřleté specializační vzdělávání, by mohl psycholog samostatně pracovat po magisterském programu a jednom roce výkonu povolání. Zvýšit tímto způsobem počet klinických psychologů a zlepšit dostupnost péče ale podle odborníků není správná cesta. Není na to připraveno ani vysoké školství ani klinické zázemí.
Současná příprava klinického psychologa stojí na kombinaci vysokoškolského studia a následného odborného vzdělávání ve zdravotnictví. Základem je bakalářské a navazující magisterské studium psychologie, tedy standardně pět let na vysoké škole. Pro výkon povolání psychologa ve zdravotnictví je pak třeba absolvovat akreditovaný kvalifikační kurz Psycholog ve zdravotnictví. Na něj navazuje specializační vzdělávání v klinické psychologii zakončené atestační zkouškou.
Specializační příprava probíhá při výkonu povolání a není pouze doplněním teoretických znalostí. Psycholog během ní získává zkušenosti na klinických pracovištích, pracuje pod odborným vedením a postupně se dostává k širšímu spektru činností. Může například pod odborným dohledem klinického psychologa provádět klinicko-psychologickou diagnostiku, poskytovat podpůrnou psychoterapii a socioterapii, podílet se na péči o pacienty v akutních psychických krizích a věnovat se rehabilitaci, prevenci, poradenství nebo konziliární činnosti.
Nový program zatím neexistuje
Novela zákona o nelékařských zdravotnických povoláních chce zavést možnost získat odbornou i specializovanou způsobilost v magisterském programu klinická psychologie, který by navazoval na bakalářský program psychologie. Samostatně by tak mohl absolvent pracovat už po jednom roce výkonu povolání. Návrh tím posouvá podstatnou část přípravy přímo do vysokoškolského programu. Jenže na to podle kritiků nejsou vysoké školy připravené.
„V současnosti žádný takový typ programu na vysoké škole neexistuje. Znamenalo by to pro ně dlouhý proces reakreditace, musely by připravit odpovídající personální i klinické zázemí, “ vysvětluje Michal Miovský, přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN a proděkan 1. LF UK pro nelékařské studijní programy. Podle kritiků nelze během krátké doby vytvořit navrhovaný vysokoškolský obor s odpovídajícím odborným týmem, klinickými pracovišti a vazbou na nemocnice, který by zároveň poskytoval dostatečnou zkušenost pro následný samostatný výkon.
Odborníci kritizují i způsob přípravy
Podle vyjádření zástupců akademického prostředí nebyli současní vzdělavatelé a odborná obec do přípravy řešení odpovídajícím způsobem zapojeni. Přitom současný systém sami postupně upravovali. Došlo ke změnám vzdělávacích programů, navýšení kapacit a snahou bylo zjednodušit průchod specializačním vzděláváním, aniž by se opustil princip čtyřletého získávání klinických zkušeností. Právě v tomto kontextu odborníci nechápou, proč by měl být nyní systém postaven na zcela jiném modelu přípravy.
Podle Miovského je spíše namístě pokračovat v úpravách existujícího systému než vytvářet nový model. „K jednání je, jak pokračovat ve zjednodušení existujícího systému a jak dělat postupné, kontinuální, vylepšující kroky, které zajistí bezpečnost, stabilitu a kontinuitu v tom vzdělávání,“ uvedl.
Rizika pro pacienty tu jsou
Odborníci zároveň upozorňují, že rychlejší cesta k samostatnému výkonu může mít významný dopad na pacienty. Klinický psycholog pracuje s diagnostikou i léčbou lidí s velmi rozdílnými a často komplexními obtížemi. Zkušenost získaná během práce pod vedením zkušenějšího kolegy proto podle kritiků novely není pouze formální součástí vzdělávání, ale představuje způsob, jak si psycholog postupně osvojí rozhodování v situacích, které nelze plně nasimulovat ve vysokoškolské výuce. Během jednoleté praxe po studiu nelze podle nich zajistit dostatečný objem skutečné klinické zkušenosti.
