Legalizace konopí? Je třeba se o ní alespoň začít bavit

Současná prohibice ohledně konopí pouze umožnila, aby kvetl nelegální trh a marihuanu si snadno mohly obstarat i děti, říká Tomáš Zábranský. Foto: archiv Tomáše Zábranského

Přednáší na lékařské fakultě, provozuje firmu zaměřující se na výzkum drog a bojuje za to, aby bylo v Česku konečně možné legálně předepsat pacientům léčebné konopí. Adiktolog Tomáš Zábranský je zároveň člověk, který se nebojí ostřeji formulovat svůj názor. Zdravotnický deník si s ním povídal o protidrogové prevenci na školách, závislosti na počítačích i o možnosti legalizace konopí.

 

 

Byla by na místě legalizace marihuany pro rekreační účely?

To je diskuze, která by neměla probíhat na národní nebo dokonce lokální úrovni, jak nedávno tvrdil Robert Veverka, který kandidoval za Piráty se sloganem „Ať o legalizaci konopí rozhodnou občané v místním referendu.“ To od něj byl regulérní podvod na voliče: v místním referendu mohou občané ve spojitosti s drogami rozhodovat, o čem chtějí, ale dopad to nebude mít žádný ani v místní čtvrti, ani nikde jinde. Bohužel – nebo bohudík.

Jde o součást mezinárodních úmluv.

Konopí do nich spadlo v třicátých letech 20. století tak trochu omylem, resp. kvůli lživé propagandě tehdejšího šéfa americké Prohibiční služby Harryho Anslingera. Teď se poměrně intenzivně debatuje o tom, zda by psychotropní konopí mělo v prohibičním režimu zůstat, a pokud ne, jak by měl vypadat jeho nový status – protože se nejspíše všichni shodneme na tom, že ten současný nefunguje. Pokud je cílem současného režimu snížit dostupnost pro dospělé a především pro děti, tak ten režim jednoznačně selhal – a to všude ve světě. „Tráva“ a „haš“ jsou pro mladistvé bez problémů a během několika minut k dostání v Praze, Paříži, Londýně, Karáčí, Moskvě i Pekingu – a to za stavu, kdy pro něj globálně platí takzvaná absolutní prohibice. Státy a nadnárodní organizace se fakticky naprosto vzdaly kontroly nad trhem, a tak ho kontroluje zločin, kterému je jedno, zda drogu prodá pětiletému či padesátiletému. Orgány, které by efektivně vynucovaly dodržování pravidel, na černém trhu nejsou. Policie je v současnosti dobrá leda na udržení ceny marihuany v pásmu, v němž je obchod s ní velmi lukrativní záležitostí; pokud chce ale obchod s marihuanou potlačovat, jen plýtvá obrovskými prostředky na prohraný boj, v němž nemá nejmenší šanci.

Řešením by tedy byla legalizace, kde by byla látka pod dohledem?

Jak já vnímám globální diskusi, převažuje v ní směr, který sice přiznává nutnost reformy směrem od nehospodárné a neúspěšné prohibice, v žádném případě ale nechce psychotropní konopí zcela pustit na volný, neregulovaný trh, abychom tu měli další tabák a alkohol s rozsahem škod, jež ty dvě látky působí. Úvahy a debaty jsou spíše o systému regulace, který by na jedné straně umožnil legální dostupnost omezeného množství konopí svéprávným a psychicky zdravým dospělým lidem, a zároveň by na straně druhé výrazně snížil jeho dostupnost pro děti a dospívající, případně pro nesvéprávné a psychicky nemocné – tedy pro skupiny, jimž užívání psychotropního konopí může uškodit.

Jak to ale udělat?

Existuje řada úvah i vědeckých článků a knih; zřejmě nejkomplexnější z těch novějších je asi 300 stránková studie, kterou spolu s kolegy napsal vážený australský profesor Robin Room. Ta se snaží nakrokovat, jak by měl proces přechodu k účinné regulace vypadat, aby byl výsledný režim kontrolovatelný a běžel v rámci jakéhosi specifického státního monopolu, který by do potenciálně docela profitabilního byznysu nepustil neřízený trh, jež se u psychotropních substancí svou ničivostí téměř vyrovnává totální prohibici. S Roomovým přístupem se ztotožňuji. Cestou není posilovat to, co nefunguje – byť to často slýcháváme od policistů a laických zastánců „tvrdého přístupu k drogám.“ V minulosti jsme totéž slýchávali od komunistů na sjezdech – to jejich „plánované hospodářství nám nějak nefunguje, takže musíme více a lépe plánovat“. Volání po „ještě tvrdším přístupu k drogám“ v situaci, kdy velmi tvrdý prohibiční přístup selhává i v zemích, kde je za držení jakéhokoliv množství marihuany či jiné „drogy“ trest smrti, je stejně bizarní – a bylo by to směšné, kdyby nestálo zničené lidské osudy a zmařené životy. Ostatně, i v tom se podobá komunismu. Je tedy třeba se bavit o alternativách. To se ale musí dít na podkladě dobře vyargumentovaných, objektivních studií, jako je to Roomova, a na fóru, kam to patří – v OSN a jiných mezinárodních organizacích. Tento režim totiž ovládají mezinárodní úmluvy.

Které ovšem podle vašich slov v tomto selhaly.

Spíše bych řekl, že se přežily. Uvědomme si, že první z nich je stará přes padesát let a nijak se nezměnila. Přitom od té doby víme o závislostech a negativních dopadech, ale i o prospěšných efektech některých látek označovaných za drogy mnohonásobně více, aniž by to mezinárodní úmluvy reflektovaly jinak než dalšími zákazy a omezeními. Úmluvy se vyčerpaly a zastaraly, a tak některé země v čele s Ruskem volají po „omezení a kontrole internetu“ a po nasazení biologicky škodlivých látek, jimiž by podle jejich představ měla být ze vzduchu bombardéry postřikována maková, konopná a koková pole ve třetím světě. Přitom zkrátka po padesáti letech potřebujeme vyvinout nový přístup. Víme, že se za těch padesát let ani náznakem nepodařilo konzumaci psychotropního konopí snížit. Konzumuje se jej v přepočtu na počet obyvatel všude na světě nejvíce ve známé historii a nic nenasvědčuje tomu, že by se trend obracel. Ochrana dětí se nám nevede, v řadě míst je marihuana pro děti a mladistvé dostupnější než alkohol a cigarety. Trafikant totiž dětem cigarety neprodá, když nechce přijít o licenci. Ale nelegální prodavač konopí v klubu, baru, na diskotéce nebo na Václaváku nemá žádnou licenci, o níž by se bál. Ti, co zavedli prohibici některých psychotropních látek, možná měli ty nejlepší úmysly – ale dobrými úmysly se snadno dá vydláždit cesta do pekel. Logika „zakážeme to a potřeme to“ nefunguje u aktivit, které se dějí ve vzájemné shodě, protože se dají snadno ukrýt a neexistuje poškozený, který by je měl zájem nahlásit. Prodavač chce prodat sušené části rostlin, kupující si je chce koupit, dohodnou se na ceně – a nikdo třetí tam není. Výsledkem je, že česká policie zmapuje a pokusí se překazit a/nebo potrestat zhruba dvě nelegální transakce ze čtvrt milionu, jež každodenně proběhnou bez jejího vědomí, natož pak zásahu. Je třeba dojít ke konsenzu o zavedení účinnější a levnější regulace, která bude v souladu s vědeckými poznatky a se společenskými a kulturními hodnotami té které země či komunity.

V jaké fázi je tedy debata na evropské úrovni?

Momentálně je jejím nejviditelnějším projevem probíhající EU petice, což je nástroj, který si Evropská unie uzákonila spolu s Maastrichtskými úmluvami. Když se podaří do 11. listopadu sesbírat milion podpisů v EU, tedy cca 16 tisíc v ČR, bude se problémem muset seriózně zabývat řada orgánů EU. Pokud tedy petice „proleze“, což není jisté, protože zatím nemá ani polovinu potřebných hlasů, otevře na úrovni Evropské komise a Evropského parlamentu na faktech založenou diskuzi o možných formách regulace konopí – tak je evropský petiční zákon postaven. Byl bych moc rád, kdyby se ten milion podpisů sešel, ale času už je docela málo. Pokud ta petice nebude úspěšná, půjde o velkou promarněnou příležitost, a všichni ti aktivisti typu naší Legalizace.cz by se měli sebrat, posypat si hlavu popelem a začít dělat něco jiného, protože to bude především jejich selhání.

Je pro Česko podle vás řešení jít cestou Nizozemska?

Coffee shopy cestou pro Česko nejsou. V holandském systému mají velkou roli municipality, které mohou jakýkoliv coffee shop pro jediné překročení poměrně přísných pravidel neodvolatelně zakázat a jeho majitelům na doživotí znemožnit otevřít si podobný podnik jinde – a to je velmi účinná prevence, účinnější, než zatýkání prodavačů nebo zabavování květináčů či hlíny v growshopech. Jenže naši lokální politici ještě nedozráli k neúplatnosti a k nadřazování zájmů voličů nad svými osobními. Je to tedy třeba udělat jinak, a o tom, jak to udělat, se nejdříve musí otevřeně a bez předsudků a zákazů debatovat. Diskuze o alternativách by se neměla nijak tabuizovat ani omezovat, jak to vidíme u některých českých politiků a policistů.

Kam se řadí ČR v přísnosti postihů za držení konopí?

Česko patří v globálním spektru mezi pragmatické, umírněné státy, byť zdaleka ne mezi ty nejumírněnější. Jakékoliv držení a pěstování konopí je u nás zakázáno; když ho máte do 10 gramů nebo když pěstujete do pěti rostlin, tak „jenom“ platíte pokutu a jde jen o přestupek. Pokud držíte nebo pěstujete větší množství, je to sice trestný čin, ale trestaný v mírnější sazbě, než když někdo vaří či drží pervitin. Do roku 2010 to patřilo pod stejný paragraf, pak byla zavedena trestnost pěstování, ale s nižší sazbou než za výrobu. Platí to nejen pro konopí, ale pro všechny přírodní drogy. V tomto jsme racionální a přitom ne úplně na hraně toho, co dovolují mezinárodní úmluvy. Jsme jistě blíž té hraně než jsou Švédsko či Francie, ale nejsme jí tak blízko jako Holandsko či Dánsko, Maroko nebo některé federální státy v Německu. Uruguay a americké státy Washington a Colorado už jsou za tou hranou, tam to zkrátka zlegalizovali bez ohledu na to, co si myslí OSN. To ale Česko udělat nemůže – nemáme prezidenta partyzána jako Uruguay, ani nejsme součástí nejsilnější země na světě, jež je zároveň hlavním plátcem příspěvků, z nichž žije aparát OSN.

Jak je to se škodlivostí konopí?

Konopí není škodlivější než tabák; rozhodně na něj neumírá tolik lidí a také neplatí, že by předčasně umíralo stejné nebo vyšší procento kuřáků konopí než kuřáků tabáku – právě naopak. V důsledku každého kouření spalných produktů rostlin vám hrozí zejména rakovina plic a dýchacích cest – to je spolu s kardiovaskulárním selháním hlavní příčinou předčasných smrtí kuřáků tabáku. Zdá se, že protirakovinné účinky látek obsažených v konopném kouři víceméně vyrovnávají kancerogenní účinky látek, které obsahuje konopný kouř stejně jako tabákový – jemuž ovšem protirakovinné látky chybí. Výsledkem je, že se úmrtnost kuřáků konopí významně neliší od úmrtnosti nekuřáků a je výrazně nižší než u kuřáků tabáku. Konopí také bezpochyby škodí výrazně méně než alkohol, kterým se dá během pár desítek minut zabít, ho toho vypijete hodně. To s konopím nejde – pokud nejste schopna vykouřit 40 až 50 kilo za 15 minut. Alkohol je jaterní a nervový jed, konopí ne. Chroničtí pijani alkoholu umírají na cirhózu jater a dochází u nich k plošnému úbytku nervové tkáně a tedy intelektu, chronickým kuřákům konopí se tohle nestává. Ze všech těch tří drog má konopí také nejmenší potenciál závislosti – až třikrát menší než tabák a o polovinu menší než alkohol. Nic z toho neznamená, že konopí a jeho užívání je bez rizik – jsou tu a je o nich napsáno o mnoho, například v autoritativním českém kompendiu Konopí a konopné drogy, jež vyšlo před šesti lety v nakladatelství Grada. Pokud jej nicméně zasadíme do kontextu dnes legálních drog, mají postavení méně rizikové drogy než alkohol a tabák – a více rizikové než třeba káva.

V žebříčcích užívání marihuany je česká mládež většinou na prvním místě. Co by se s tím dalo dělat?

Jsme na vrcholu v tom, čemu se říká celoživotní prevalence užívání konopí mezi 16letými. Jinými slovy máme v Evropě nejvíce 16letých, kteří alespoň jednou – a drtivá většina z nich jenom jednou – užila konopí. Máme jich dokonce víc než v USA. Jenže tam zase mají více dětí, které někdy užily jinou drogu, nejčastěji kokain – a to bych neměnil. Když se podíváte na prevalence častějšího užívání, tedy užití jakékoliv nelegální drogy či konkrétně konopí za poslední měsíc či týden, tak se ČR velmi rychle propadá až někam k průměru EU nebo pod něj. V procentu mládeže, která má s užíváním konopí problém, je ČR v rámci EU podprůměrná. Jinými slovy: máme dost 16letých, kteří nemají problém si konopí sehnat a ukojit svou zvědavost, většinou ale jsou dost chytří, než aby si jím ubližovali.

Takže to zas není tak hrozné…                                       

Záleží na tom, jaké máte hodnoty. Pokud je pro vás marihuana ďábel, tak jsme asi nejďábelštější národ v Evropě. Pokud je pro vás prioritou – a to pro mě jako pro tátu dvou malých dětí je – aby se naše děti beztak dost problematickým obdobím dospívání profackovaly pokud možno bez škod, tak si říkáte pánbůh zaplať. Budu raději, když si děcka vyzkouší jointa, než když si něco budou zkusmo píchat do žíly nebo šňupat. Nejlepší by samozřejmě bylo, aby patřily k těm asi 30 procentům české mládeže, co nelegální drogu nevyzkouší vůbec, ale jsem realista. Pokud to mají zkusit, pak chci, aby se jim nestalo nic horšího, než že se pozvrací. Nepřeju si ani, aby je kvůli tomu obtěžovala policie. Na tohle téma existuje výborná kniha o racionální protidrogové prevenci, jíž pro rodiče napsala Američanka Marsha Rosenbaum; jmenuje se Bezpečnost především. To mi přijde jako dobrý název i princip.

Preventivní protidrogové programy nadělají často více škody než užitku, míní Zábranský.   Foto: Tomáš Zábranský
Preventivní protidrogové programy nadělají často více škody než užitku, míní Zábranský. Foto: archiv Tomáše Zábranského

Měly by se u nás posílit preventivní programy pro mládež?

Nějaké tu existují, a naše normy, které jsou závazné pro školy, jsou velmi dobré a dále se zpřesňují. Problém ale je, že do „prevence“ dělá kde kdo. Často říkám, že ty programy pomáhají všem kromě dětí – politici se nechají vyfotit do novin, pár samozvaných a nadšeneckých pseudoexpertů shrábne nějaké peníze, dospělí se vyřádí na hřišti nebo na charitativním koncertu – jen s postojem dětí k drogám to neudělá vůbec nic. Jeden příklad za všechny: měli jsme tu tzv. „protidrogový vlak,“ který teď chátrá na odstavné koleji nádraží v Letňanech. Exhejtman Rath do toho vlaku, který měl být jakýmsi poněkud technologicky zastaralým multimediálním kinem, před pěti lety nacpal asi 15 milionů z kapes daňových poplatníků, a celkově to sežralo z veřejných prostředků, jichž je v prevenci chronický a fatální nedostatek, ještě nejméně jednou tolik. Od začátku autorům té věci všichni, kteří se protidrogovou problematikou profesionálně zabývají, říkali: neblázněte, to nebude fungovat, takhle těm dětem leda ublížíte – ale jim se to „líbilo,“ tak si na tom hráli. Policisté z Národní protidrogové centrály to chodili brigádnicky stavět, nakupovaly se do toho různé promítací přístroje, zesilovače jak na rockový festival, vyráběče smradu a jiné úžasnosti. Rath se už těšil, jak bude s píšťalkou a plácačkou vypravovat vlak a fotoaparáty novinářů budou cvakat. Autoři tvrdili, že všichni, kdo to kritizují, jim závidí ten úžasný nápad. Výsledek? Policajti a další do vlaku několikrát nahnali pár stovek dětí, vyhodnocení efektu nebylo žádné kromě dotazníku „líbí se vám chodit do vlaku místo na vyučování?“ Pak se ti, co to vymysleli, pohádali mezi sebou, „revoluční vlak“ už není a ty miliony už nikdy nikdo neuvidí. Takových věcí se dá citovat víc – třeba akce typu Sportem proti drogám. To je naprostá pitomost. Sportovat je určitě dobře, ale podle všech studií je mezi závislými víc bývalých aktivních a vrcholových sportovců než je průměr ve společnosti. Není to tak, že by sport lákal k drogám – jen asi oboje přitahuje vyhledávače adrenalinu. Ale všechny ty nohejbaly, golfy a písničky proti drogám jsou podvody na voliče, které řada nezodpovědných politiků populisticky podporuje. A to bez ohledu na to, že některé věci dětem přímo ubližují. Bohužel, v demokracii neexistuje způsob, jak zastavit pilné šílence, kteří se rozhodnou páchat dobro bez ohledu na oběti.

Máme tedy nějaké správně nastavené preventivní programy?

Máme, i když je jich málo. Umíme už celkem dobře dostat k dětem informace jako tohle ti uškodí, tohle je ještě horší, tohle ti poškodí játra, tohle ti může něco udělat s mozkem. Přetavit tu informaci do změny chování je ale mnohem těžší. Když se v klukovské partě v bunkru řekne: kdo si nedá práska, je srab, tak se tomu odolává špatně bez ohledu na sofistikovaný preventivní program, kterým dopoledne ti kluci procházeli. Přesto je dobré jim informace dát, což se děje, a to na uspokojivé úrovni – i když vše závisí na lidech, kteří to v dané škole mají na starosti. Někdo si pozve Radka Johna, aby povyprávěl, jak sbíral před pětatřiceti lety materiály k napsání Mementa, a má to za protidrogovou prevenci. Jinde se drží národních standardů prevence, ani nevystavují děti nepřiměřeným informacím dřív, než se má. Začít je třeba v 12 až 13 letech a informace by měly být obsahem i formou adekvátní věku.

Klinika adiktologie 1. LF a VFN také dělá v rámci programu Unplugged školení pedagogů

Nebojím se říci, že Klinika adiktologie v tomto udělala velký kus práce. „Unplugged“ je celoevropský program, na jehož vývoji jsme se podíleli a dále podílíme. Snaží se mj. efektivně vytipovat ty, u nichž riziko existuje, čemuž se šéf naší kliniky profesor Miovský, doktor Gabrhelík a řada dalších dlouhodobě věnují. Pak je třeba u této ohrožené skupiny zapojit intenzivní cílenou prevenci, která na konkrétní rizikové typy funguje. Rizik může být víc – osobnostní, rodinné, psychologické a tak dále. Taková prevence smysl má, je ekonomicky i věcně velmi efektivní a v ní by se měli pedagogové vzdělávat. Přestože je  to trochu pracnější, než si pozvat Radka Johna, mělo by se jít právě tímto směrem. Jenže to ještě bude chvíli trvat. Žádná přesná statistika neexistuje, ale obávám se, že většina tzv. protidrogových preventivních programů v Česku  je dosud hlavně vysavačem na peníze, na daně a na voličské hlasy.

Je mezi drogově závislými nějaká skupina, která poslední dobou více narůstá?

Záleží na časovém horizontu. Se změnou režimu se stala spousta věcí – v roce 1992 přišel heroin, v 1995 jeho užívání v ČR vrcholilo, po roce 2001 šlo jeho užívání ostře dolů a teď se zdá, že se zase bude v míře dosud nevídané do Evropy vracet. Drogová scéna je stále proměnlivější a frekvence změn se tak od roku 2008 stále zvyšuje. Objevily se tzv. nové syntetické drogy, a na trh přichází zhruba každý týden nějaký jejich nový typ. Velkými proměnami prochází pervitinová scéna. Obecně však ti nejrizikovější, nejnemocnější a společensky nejnebezpečnější injekční uživatelé drog v Česku stárnou a mladých se objevuje méně a méně. Řada lidí, kteří dlouhá léta vydrželi přežívat na opiátech a hlavně na pervitinu, teď žádá o pomoc. Neznamená to tedy, že přibývá závislých, spíše naopak – do léčby a dalších zařízení dorazili „ostřílení feťáčtí vlci“ a na drogové scéně je nenahrazuje mladší generace. Takže mezi závislými narůstá především skupina léčených – a to je dobře. Teď jsme víceméně na spodní části sinusoidy – generace současných mladých dospělých ví, jak moc si člověk drogami dokáže ublížit a umí tedy docela dobře poznat hranici mezi experimentem a průšvihem. Těch, kteří mají opravdu problémy, je relativně málo – poslední odhad je kolem 43 tisíc problémových uživatelů drog, z toho asi tři čtvrtiny užívají pervitin a čtvrtina opiáty včetně heroinu. To je pod průměrem EU. Máme při zohlednění počtu obyvatel méně problémových uživatelů drog než Británie, Francie nebo sousední Rakousko, a více než Švédsko či Holandsko, které je na nejnižší příčce. Je to problém, měl by se hlídat, ale v kontextu celého světa i EU jsme co do drogové situace relativně úspěšná, klidná, bezpečná země.

V poslední době policie odhaluje velké varny pervitinu a z Německa se začínají ozývat stížnosti ohledně dovozu z ČR. Co se děje?

Je to naše vina a tyto chyby se bohužel nedají vrátit. Pervitin byl v rámci Evropy českým specifikem – dokonce nebyl k mání ani na Slovensku za federace. V zemích Koruny české je to hlavní problémová a injekční droga už od roku 1972, kdy se v Praze partičky feťáků zjistily, jak ho vyrábět z efedrinu jak efedrin „vytáhnout“ ze Solutanu, což byl lék proti kašli. Stačí pár surovin a teploměr, a když víte jak, můžete pervitin uvařit v kuchyni ve dvou rendlících. Byla to droga samozásobitelů, kvůli omezení dostupnosti léků s obsahem pseudoefedrinu, jež sloužily jako výchozí surovina, samozásobitelů v posledních pět až šest let ubývá. Dříve to fungovalo tak, že byly skupinky mezi třemi až deseti lidmi, kde někdo uměl vařit, někdo sehnal laboratorní sklo, jiný katalyzátor, někdo měl přístup k lékům. Uvařili to a spotřebovali uvnitř skupiny. Pervitinu, za který se platilo penězi, bylo pouze tak deset procent. Když někdo dostal virovou hepatitidu nebo HIV/AIDS, většinou ta nákaza zůstala uvnitř jedné skupiny a nešířila se dále.  hlediska sociální epidemiologie to mělo spoustu výhod. Když se podíváme do okolních zemí, tak tu na rozdíl od nich v komunitě uživatelů drog dosud víceméně nemáme HIV – a jedním z důvodů je právě to „samozásobitelství“.

Takže problém vznikl omezením prodeje léků, z nichž se pervitin vařil?

Ano. Uživatelé pervitinu si je už dnes nemohou kupovat na sebe a pro sebe v českých lékárnách, a tak se pašují z Rakouska a hlavně z Polska a jiných zemí EU a pak se přeprodávají tomu, kdo zaplatí víc. To samozásobitele přirozeně vytlačuje; už samotné pašování vyžaduje větší míru strukturalizace a síťování, než jaké jsou obvykle schopni. , takže to přitahuje bezskruprolózní lidi, kteří jsou schopni na tom vydělávat. Nakonec si téhle díry na trhu všimli podnikaví Vietnamci, kteří nyní pervitin ve velkém vyrábějí především u západních a jihozápadních hranic a vyvážejí jej do Rakouska a především do Německa, kde za drogu dostanou více peněz než od Čechů. Pomalu vytlačují z českého černého trhu samozásobitele – cenou, ale také násilnými prostředky. To má a ještě bude mít řadu negativních důsledků – jde o až učebnicový příklad nezamýšleného dopadu, kdy zdánlivě logické omezení dostupnosti léků s obsahem pseudoefedrinu udělalo místo na černém trhu pro vysoce organizované zločinné vietnamské gangy, a tedy objektivně zhoršilo bezpečnostní situaci ve státě. Zažíváme také zahraničněpolitické následky: Bavoři a Sasové jsou naštvaní, že se to tam od nás – konkrétně z vietnamských tržnic v pohraničí – vozí. Bojím se navíc, že přibude i hepatitidy C a HIV. Záměrem bylo snížit dostupnost léků, z nichž se vyrábí droga. Výsledkem je, že místo pár chudáků, co si vaří pár gramů v kuchyni, máme v pohraničí vysoce organizovanou, etnicky homogenní mafii, která vyrábí pervitin po kilech a naše policie do ní neumí proniknout. Ochrana veřejného zdraví se také nepovedla – žádný nedostatek pervitinu nenastal, léky pro jeho výrobu se pašují z okolních zemí, případně si gangy pašují z Asie přímo čistý efedrin. Takže jsme pomohli zločineckým strukturám se tu pevně etablovat, a jinak jsme nedosáhli vůbec ničeho.

V posledních letech se mluví hodně o nedrogových závislostech například na IT a podobně. Setkáváte se s tím?

Já tvrdím, že to nejsou závislosti. Z hlediska našeho oboru je fajn, že se rozšiřuje záběr a adiktologové nebudou mít nouzi o práci. Já to ale považuji za umělé. Jsou lidé, kteří mají problém s tím, že se nedokážou odtrhnout od počítače, nezvládají sexuální pud nebo se jim celý život scvrkl na práci. To je ale „jen“ nezralé či nezvládnuté chování, neschopnost sebeovládání, případně kompulzivní porucha – žádný workoholismus, žádná závislost na sexu ani na počítači či dokonce mobilním telefonu. Takovým lidem je třeba pomáhat dozrát a uvědomit si, o co a jak přicházejí, a ve vážnějších případech jejich poruchu léčit především metodami kognitivně-behaviorální terapie – ale systematizovat to jako závislost považuji za neobhajitelné. Argument, že když vykonávají své „závislostní chování“, zažívají pocit libosti a zvyšuje se jim v mozku aktivita některých neuropřenašečů, považuji za bizarní – aktivitu neuropřenašečů zvyšuje totiž úplně každý vjem.

Přejděme od vaší práce k vám – jak jste se vlastně k adiktologii dostal?

Drogy mě intenzivně zajímaly od nástupu na medicínu, i když nejen výhradně z medicínského pohledu, ale spíše jako komplexní fenomén – politicky, zdravotně, bezpečnostně, sociálně… Říkal jsem si, jakpak to, že pár chemických látek může takovýmto způsobem hýbat společnostmi a stát je tolik peněz. Že to někomu dokonce stojí za válku, jako byly čínské opiové války, afghánská válka či války v Jižní Americe. Počínaje třeťákem jsem se tím začal zabývat hodně – to téma se vine lékařskými obory, jako je fyziologie, soudní lékařství, epidemiologie, farmakologie a především psychiatrie, ale i somatické klinické obory. Po promoci jsem si na nějakou dobu dal od medicíny přestávku. Chtěl jsem dělat psychiatra – adiktologa, ale nenašel jsem v té době psychiatrické pracoviště, které by se na Moravě, kde jsem vystudoval a tehdy žil, zabývalo závislostmi tak, jak jsem si to představoval – tedy v modu jakési akceptace pacienta coby plnohodnotného partnera v léčebném procesu. Měl jsem co dělat a čím se živit – už od studentské stávky v roce 1989, v níž jsem se angažoval na olomoucké i celostátní úrovni, jsem hodně psal do novin a časopisů, aktivně jsem se zabýval hudbou, v roce 1993 jsme se skupinou stejně naivních nadšenců založili první olomoucký barevný deník Patriot. Nakonec jsem ale skoro na dva roky zakotvil na oddělení RTG v prostějovské nemocnici.

A začal jste tehdy překládat.

Hlavně z angličtiny; tlumočil jsem taky z němčiny.

Zaměřoval jste se při výběru překladů na drogovou problematiku?

Taky pár takových knih bylo. Překládali jsme skoro výhradně jen to, co nás bavilo číst – většinou jsme pracovali ve dvojici s Davidem Záleským. Začal jsem překládat náhodou – od čtvrťáku na fakultě jsem se svou dívkou jezdíval každé léto do Anglie vydělávat si sklízením fazolí, jahod a jiných plodin, občas i jinou prací. Koupil jsem si tehdy ve Worcesteru knížku od Johna Lennona Skywriting by Word of Mouth, což je jeho třetí a poslední básnivá próza. Hrozně se mi líbila a začal jsem si to asi o rok později sám pro sebe překládat, protože hudbu Beatles miluju a odjakživa si rád hraju s jazykem – v té době jsem taky byl výhradním autorem textů vlastní kapely a ještě pár spřátelených kapel kolem. Jenže v té knížce bylo hodně amerických reálií, a tak jsem k tomu přizval kamaráda, zpěváka Davida Záleského, protože ten měl za sebou pobyt v USA a navíc amerikanistiku studoval. Perfektně jsme se u toho bavili – a najednou jsme měli překlad hotový. V Olomouci tehdy fungovalo nakladatelství Votobia, tak jsem tam zašel a zeptal se, jestli to nechtějí vydat. Oni že jo, a dali nám nějaké směšné peníze. A pak, aniž bychom se nominovali nebo se o to nějak ucházeli, jsme vyhráli s tímhle překladem s českým názvem Nanebepění Jungmannovu cenu za nejinovativnější překlad roku 1994. Vzápětí jsme začali dostávat nabídky k překladům za výrazně lepší peníze – a mohli jsme si vybírat. A mě stále častěji napadalo: chci si vydělávat měsíčně cca 20 tisíc korun za překlady a mít značnou volnost nakládání s časem, nebo 4500 Kč i s příslužbami za doktorskou práci na rentgenu, kterou vlastně ani nechci dělat? A protože překládání šlo s muzikou dohromady o kus lépe než pevný nemocniční režim, nakonec rozhodování nebylo ani tak dlouhé.

Co vás vrátilo do oboru?

Jedním prstíkem jsem v něm byl stále – příležitostně jsem dobrovolničil v nestátních službách pro uživatele drog na Moravě, stále jsem si k tomu hodně četl a systemizoval si archiv. A pak se z toho v Čechách stalo politické téma. Můj kamarád, spolužák z medicíny a čerstvý poslanec Ivan Langer mě požádal o konzultace, jak se k tomu, s čím do parlamentu začali chodit bolševici a Severovi lidovci, má postavit. A jak se mi to stalo v životě mnohokrát a snad ještě stane, události mě nabraly na rohy a už nepustily. Najednou jsem zjistil, že s Ivanem a dalšími dvěma lékaři píšu knížku o drogách a drogové politice, stále častěji přejíždím mezi Olomoucí a Prahou a k nevoli spolupracovníka Davida Záleského čím dál více flákám překlady. Takže jsem jich pozvolna nechal a s Davidem začala překládat jeho manželka. Když mi vyšla knížka o drogové politice a léčbě, zavolal mi profesor Vladimír Janout z olomoucké lékařské fakulty, jestli se nechci vrátit do oboru – a já chtěl. Vrátil jsem se také do praxe, ale někdy na přelomu tisíciletí jsem si uvědomil, že se díky výzkumným aktivitám nestíhám věnovat pacientům tak, jak by bylo třeba, a že to ode mě je neprofesionální. A tak jsem přestal vykonávat klinickou praxi a od té doby se už věnuji jen výzkumu a práci s tím související.

Nějakou dobu jste žil v USA. Nelákalo vás tam zůstat?

Ne. Oni mi to na katedře v Baltimore tak trochu opatrně a neurčitě nabídli – nejdříve že bych mohl požádat o prodloužení stipendijního pobytu a pak že by se vidělo – jenže když jsem se o tom zmínil doma, žena ztuhla a suše mi sdělila, že tedy za pět měsíců, kdy mi mělo první stipendium končit, odletí do Prahy beze mě. Bez ohledu na manželčinu výhrůžku jsem o nabídce šéfa své tamní katedry nikdy vážně neuvažoval; tím méně důležitým důvodem bylo, že se mi po roce v Marylandu už docela stýskalo. Americká kultura je té naší strašně podobná – a přitom je úplně jiná, s mnohem větší rolí náboženství, než si umíme představit, se sociálními rozdíly a mírou násilí, které v Evropě nemá obdoby. Větší roli ale hrálo, že jsem měl pocit, že v Evropě je příznivější atmosféra co do ochoty formovat protidrogovou politiku podle vědeckých důkazů a racionálních mechanismů. V Americe hrají v životě i v politice, zejména v senzitivních tématech typu sexuálních norem, užívání drog a podobně, mnohem větší roli ideologie a dogmata. Kdybychom byli zůstali v Americe, tak jsem asi dnes profesorem v Baltimore, v Los Angeles či v New Yorku a nemáme starost o živobytí, zatímco tady v Česku rodinu jen z platu vysokoškolského učitele a výzkumníka ani náhodou neuživím. Byl bych ale nejspíš vnitřně dost frustrovaný, tak jako většina mých tehdejších šéfů a spolupracovníků.

Proč?

Výzkumné podmínky jsou tam sice dobré, nikdo z nich nemusí dělat jako u nás deset projektů, ale jeden nebo maximálně dva, kterým se věnují plně. Pak rok spolu s kolegy a doktorandy píší spoustu článků, na které nám v ČR nezbývá čas, protože už už honíme další projekt a další grant. Ale tím to pro Američany hasne. Dopad na americkou protidrogovou politiku jejich úžasné studie nemají – nebo alespoň donedávna neměly – víceméně žádný. Můžou stokrát dokázat na obrovských vzorcích studentů a žáků, že policejní důstojníci takzvaným „preventivním programem“ DARE dětem spíše škodí, než pomáhají, ale američtí politici ho budou podporovat, aby ukázali, že „nejsou k drogám měkcí“. Podobně můžou američtí vědci pořád dokola psát a dokazovat přesvědčivými ekonometrickými modely, že posílat lidi za prosté držení či užívání drog natvrdo do vězení je nejen nehumánní, ale že to také znamená ze slušných občanů dělat kriminálníky, zdevastovat většinu rodin afroamerické komunity a plýtvat penězi daňových poplatníků – ale pořád se to děje.

Můj přítel a vzor v aplikované ekonomické epidemiologii profesor David Rasmussen uskutečnil spolu se svým týmem v 90. letech rozsáhlý a nesmírně úspěšný výzkumný projekt, který financoval floridský stát tehdejšího guvernéra Jeba Bushe, federální americká vláda, Národní institut pro kontrolu drog (NIDA), několik nadací a dokonce i válečné námořnictvo USA. David a jeho kolegové v něm prokázali, že posun v policejních prioritách ohledně prosazování ostré prohibice na Floridě měl za následek zhoršení drogové a hlavně bezpečnostní situace včetně zvýšení počtu neobjasněných vražd a loupeží a obrovské ekonomické ztráty. Byla kolem toho velká sláva, dostali spoustu vědeckých cen a uznání, vydali řadu vysoce ceněných článků a monografií a byli asi 10 či 15 let nejcitovanějšími autory v dané oblasti. Já tím byl fascinován – té práce, času, co v tom je, ta filigránská dokonalost… A pak jsem se ho zeptal: Davide, a změnilo to na Floridě něco“ A on odvětil, že guvernérovi i všem dalším donorům tu vázanou knihu a stoh článků přinesl, připravil jim taky jednostránkový souhrn, aby toho zase tak moc nemuseli číst, udělal pro ně sympozium, kde jim přístupnou formou vysvětloval zákonitosti a své nálezy. Oni všichni řekli výborně, uložili materiály do šuplíku, poplácali ho po ramenou a zeptali se, na co by chtěl pan profesor peníze teď. A tím to skončilo. Ne tedy úplně – další peníze dostal a dostává dál, je to úspěšný a historicky nejdéle sloužící děkan tallahasské Fakulty sociálních a ekonomických studií, každé z jeho dětí mělo své dva nebo tři jezdecké koně a stejně tolik aut a vůbec. Ale floridská policie je stále chronicky neúspěšná ze stejných důvodů jako před dvaceti lety.

To skutečně musí být frustrující.

Ano, i když je třeba dodat, že zopakování jeho studie v Portugalsku obrátilo na hlavu tamní protidrogovou politiku i legislativu, které jsou dnes považovány v tomto ohledu za evropský vzor – takže úplně bez dopadu tahle Davidova práce není, jen se to nepovedlo v jeho vlastní zemi. David a další jeho američtí kolegové se jezdili a jezdí do Evropy, aby viděli zblízka, jak se zdejší státy snaží vědu a objektivní důkazy v protidrogové politice více zohledňovat a tedy s ní experimentovat, což jim rád zprostředkovávám. ČR má v tomto ohledu velmi dobrou pověst – změny v protidrogové legislativě se snažíme vědecky testovat a z výsledků studií vyvodit praktické důsledky. Tak to do jisté míry dělá i Británie, Holandsko, Německo či Dánsko. Jenže v USA to donedávna vůbec nebylo pravidlem. Já jsem věděl, že by mě ničila práce pro práci, bez reálného dopadu. A navíc, moje žena je výtvarnice, absolventka ateliéru grafického designu a vizuální komunikace prof. Zieglera na VŠUP, a má velmi vysoké nároky na estetično. Jenže pro pěstování vkusu každodenní Amerika není úplně to nejlepší místo ve vesmíru. Jakkoliv mají USA nejluxusnější galerie a nejkvalitnější umělecké sbírky na světě, každodenní život v satelitních předměstích tím příliš zasažen není, o vybydlených centrech amerických měst nemluvě. Takže jsme ten čas v USA strávili taky proto, abychom si potvrdili, že jsme Evropané v dobrém i ve zlém smyslu toho pojmu – a že spolu přežijeme ledacos. Já Spojené státy upřímně obdivuji a strašně rád a často se tam pracovně i z osobních důvodů vracím; určitě bychom se od nich v Evropě měli naučit hodně věcí – od nešovinistické hrdosti na vlast přes ochotu jí něco obětovat, od upřímného obdivu k úspěchu bez takové té rakouskouhersky zaprděné závisti až po schopnost tvrdé práce a vůle riskovat, bez níž se nedá ničeho dosáhnout. Měl jsem a mám ale pocit, že moje místo je tady. A že se nechci rozvádět (smích). A tak kromě práce na fakultě dělám pro obživu a pro radost i spousty jiného – a nestěžuju si. Myslím, že mám velké štěstí – dělám víceméně jen věci, které mě baví a o jejichž smysluplnosti jsem přesvědčen, a to považuji za velkou výsadu.

Michaela Koubová

MUDr. Tomáš Zábranský, Ph.D.

Narodil se v roce 1969 v Hranicích na Moravě v rodině chirurga a učitelky, vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.

V letech 1993 až 1998 přeložil 22 beletristických a odborných knih z angličtiny, většinou ve dvojici s Davidem Záleským.

Jako epidemiolog a adiktolog je autorem více než sedmdesáti publikací v recenzovaných časopisech a monografiích a dvou odborných knih.

V roce 2000 založil a od té doby vede výzkumnou a poradenskou společnost ResAd, specializující se na problematiku nelegálních drog, a to především v mezinárodním prostředí.

V letech 2003-2004 působil v USA jako stipendista programu Hubert H. Humphrey Fellowship na Bloomberg School of Public Health, Johns Hopkins University a jako spolupracující výzkumník Národního institutu pro otázky zneužívání drog (NIDA) a Centra pro výzkum drogové politiky think-tanku RAND Corp.

V současnosti vyučuje drogovou epidemiologii a řídí několik výzkumných a rozvojových projektů Kliniky adiktologie 1. LF a VFN UK.

Kromě témat přenosu infekčních nemocí a úmrtnosti v populaci uživatelů drog, evaluací protidrogových politik a výzkumu trajektorií drogových kariér se zabývá možnostmi léčebného využití konopí a přípravků z něj a je členem petičního výboru Petice za zpřístupnění konopí k léčbě a výzkumu. Jako předseda organizačního výboru v současnosti připravuje celosvětovou konferenci o léčebném konopí, která se bude konat na začátku března v Praze.

Mezi jeho zájmy patří moderní i klasická hudba, literatura, fotografování a IT. S manželkou, výtvarnicí Hanou Valihorovou, mají dceru Rebeku a syna Zachariáše. Mluví a píše anglicky, německy a rusky.