“Králové neumírají,” tvrdila jedna středověká státnická poučka. Díky ní se ve vypjatě křesťanském úseku dějin objevila morbidní a “pohanská” praxe balzamování mrtvol panovníků. Zasáhla i do českých zemí.
Když profesor Emanuel Vlček v roce 1978 zkoumal dobře zachovalé pozůstatky Karla Čtvrtého, zaujala ho posmrtná deformace částí hrudníků velkého Lucemburka. Nakonec řez, který čistě rozdělil hrudní kost, identifikoval jako součást procesu balzamování. Jednalo se o první empirický důkaz toho, že se v českých zemích stejně jako v celém tehdejším frankofonním okruhu Evropy balzamovalo.
Gottwald vůbec nebyl první
Rovnou upozorněme, že slabším povahám by čtení následujícího textu nemuselo udělat právě nejlépe. Jestliže se totiž chceme zabývat historií nakládání se vznešenými ostatky v českých zemích, musíme začít už svatým Vojtěchem a jeho lebkou. Tu od pruských pohanů vykoupil polský král Boleslav Chrabrý a Břetislav První ji přenesl do Prahy, kde se stala jednou z hlavních, dnešní terminologií státoprávních, relikvií. Už v soudobých kronikách se dozvídáme, že hlava světce byla “ovařena” a stopy vaření na ní nalezl i už zmíněný profesor Vlček. Zní to hrozně, ale taková byla praxe. Zejména v horkém počasí prostě bylo potřeba skelet nějakým způsobem zbavit zkáze podléhajícím tkáním. Koneckonců světec nebyl jediný. Roku 1191 zemřel v Itálii český kníže Konrád Ota. Jeho tělo bylo otevřeno, vnitřnosti vyňaty a uloženy k poslednímu odpočinku v pověstném klášteře Monte Cassino. Pak tělo knížete rozsekali na kusy a hodili do vařící vody. Když maso odpadlo, kosti vybrali, uložili do rakve a v tomto stavu je dovezli na Moravu kde si tento významný a neprávem opomíjený Přemyslovec přál být pohřbený. Leccos nasvědčuje tomu, že po smrti bylo rozsekáno a vařeno i tělo nešťastného knížete Jaromíra (+1035) – jeden z bratrů ho nechal vykastrovat, druhý oslepit a nakonec ho, když seděl na záchodě, “zespodu až do útrob” probodl vrahův oštěp.
Prvním českým panovníkem, jehož pozůstatky byly balzamovány a o kterém to spolehlivě víme, byl Přemysl Otakar Druhý. Jeho mrtvola byla od začátku září 1278 do léta 1279 veřejně vystavena, což si bezpochyby vyžádalo nějaký způsob balzamování. O podrobnostech nedokážeme říct nic bližšího. Kostru železného a zlatého krále poškodila voda prosakující do hrobu ve Svatovítské katedrále. Stěží se povedlo rekonstruovat lebku – mimochodem rytířský král nebyl žádný obr, ale asi 168 centimetrů vysoký štíhlý muž s jemně modelovaným obličejem a předkusem s vějířovitými zuby. Na Moravském poli ho zabila jediná rána mečem do hlavy – rozpoltila ji až po horní čelist. Nejspíš byl balzamován i Přemyslův dědic Václav Druhý, vzhledem k torzovistosti ostatků zůstává ale jen u předpokladu.
Forenzní ochutnávka
Možná někoho překvapilo, že jsme české země zahrnuli do francouzského civilizačního okruhu. V době středověku do něj díky vládě lucemburské dynastie ale bezesporu patřily – a to včetně francouzského způsobu balzamování a nakládání s ostatky zvěčnělých panovníků.
Mimochodem tyto zvyky byly čas od času dost děsivé. Ponechme stranou zvyk, podle kterého si pomazané hlavy mohly zvolit, kde mají být pohřbeny různé části jejich těla. Třeba vnitřnosti Karla z Valois, tchána Karla Čtvrtého, byly uloženy na pěti různých místech. Jiný zvyk byl o dost podivnější. Aby se totiž zjistilo, zda panovník zemřel přirozenou smrtí, nechali balzamovači psovi olízat krev z plachty, na které byla krev vyteklá z otevřeného těla. Pokud pes přežil, mělo se za to, že panovník zemřel přirozenou smrtí. V jiných případech, třeba u Ludvíka Desátého (+1316) pes pošel, z čehož se vyvodilo, že král zvaný Hašteřivý nebo taky Začarovaný byl otráven, nejspíš jedem na lišky.
Co se týče samotného balzamování na francouzský způsob, tělo se otevřelo (rozřízla se hrudní kost a rozpáčila se žebra) a vypustila se z něj krev. Poté balzamovači vyňali vnitřnosti a uložili je do nádob, kterým se říkalo prostě popelnice. Tělní dutina se pak doslova napěchovala balzamovací směsí, jejíž přesné složení neznáme, ale můžeme potvrdit přítomnost mořské houby a různých druhů pryskyřic. Zajímavé je, že francouzští antropologové tento ryze francouzský způsob balzamování znají jen z ostatků jiných než francouzských panovníků. Ty totiž vzaly za své, když je během Velké francouzské revoluce lůza ve jménu rovnosti, volnosti a bratrství vyházela z hrobů v nekropoli Saint Denis.
Bezesporu ale šlo o účinnou metodu. Mrtvola Jana Lucemburského se i přes dobrodružné osudy a pitoreskní způsoby uložení (ve skříni jednoho ševce a tak podobně) zachovala ve velmi dobrém stavu, přičemž některé části těla jsou dokonale mumifikované. O pozůstatcích Karla Čtvrtého už byla řeč, kvalitně balzamované ale bylo i mrtvé tělo jeho syna Václava Čtvrtého. Pokud by tomu tak nebylo, mrtvola by jen těžko vydržela zacházení, kterému ji vystavili husité. Ti rok po králově smrti dobyli místo jeho posledního odpočinku na Zbraslavi, celou baziliku vypálili a zničili. Pak uspořádali hostinu, kde se podávalo naloupené víno. Hostině předsedala mrtvola Václava Čtvrtého. Husité jí na hlavu posadili slaměnou korunu, do úst jí lili víno a volali “Dokud jsi žil, pil jsi rád, teď hoduj s námi!”
Balzamování se v českých zemích coby království udrželo až do začátku sedmnáctého století, kdy se panovníci přestěhovali do Vídně. Víme, že pitva mrtvého těla panovníka byla státoprávním úkonem a účastnili se jí nejvyšší hodnostáři. Ne vždycky se zachovali na výši okamžiku. Během pitvy Rudolfa Druhého třeba jeden z hodnostářů vytrhnul mrtvole srdce a se slovy “tak jsem přísahal, že to tvoje zrádné srdce rozdrtím” ho v pěsti sevřel tak, “že z něj vystříkla krev a všechny potřísnila.”
Od roku 1612 se na Pražském Hradě s balzamováním přestalo – snaha zachovat mrtvoly nedotčené pro budoucnost se paradoxně vrátila až poté co se z monarchie stala republika.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
