Bez kasárenského režimu a s důstojností. Život 90 vydal návod, jak vybrat domov pro seniory

Jeden z kroků, který Život 90 doporučuje, je popovídat si s obyvateli vybraného sociálního zařízení. Dobré je zaměřit se i na to, zda personál před vstupem do pokoje klepe či zda klientům tyká či vyká. Foto: Život 90

Psychohoror spíše než běžný život připomíná to, co si před několika lety prožil pan Jaroslav Červenka v domově se zvláštním režimem Letiny u Plzně. V zařízení, kam se dostal bez vlastního souhlasu z rozhodnutí opatrovníka, musel snášet omezování osobní svobody, nedobrovolné podávání léků či možnost osprchovat se jednou týdně. Z osmiměsíčního pobytu v Letinech se 58letý muž vzpamatovává dodnes. Aby podobné zacházení neriskovaly rodiny, jež už péči o svého staršího příbuzného nezvládají, případně senioři, kteří se necítí na samostatný život, vydává nyní sdružení Život 90 leták Desatero pro výběr domova pro seniory.

 

Pan Červenka se do sociálního zařízení se zvláštním režimem dostal ve chvíli, kdy si šel k opatrovnici pro kapesné. Pod záminkou, že půjde na ošetření s kolenem, byl převezen do Letin, kde se dozvěděl, že má zůstat na doživotí. Důvod? Soud o několik let dříve rozhodl, že pan Červenka není způsobilý k právním úkonům, a jeho opatrovnice nyní došla k názoru, že už by neměl bydlet sám ve svém bytě.

„Pokud nesvítilo sluníčko, kdy nás pustili na zahrádku se šesti stromy, byli jsme trvale věznění. K snídani, obědu i večeři jsme dostávali prášky. Několikrát jsem se ptal, co to vlastně je, ale nikdy jsem se to nedozvěděl. Přestal jsem je tedy polykat a splachoval do umyvadla, jenže na to přišli a začali mi vyhrožovat, že jim rozvracím režim a že mi to budou dávat injekčně. Volal jsem SOS všemi směry. Od opatrovnice jsem ale dostal dopis, že mám být za tohle zařízení rád, že jsou horší starobince,“ popisuje Jaroslav Červenka, který se po osmi měsících ze zařízení dostal a dnes opět žije sám. „Psychická újma už se nedá odškodnit. Věci, co jsem tam viděl a zažil, to se nedá nahradit,“ dodává. Následně se panu Červenkovi i veřejnosti dostalo od veřejného ochránce práv vyjádření, že bez soudního řízení a možnosti vyjádřit se není možno takto člověka zbaveného způsobilosti k právním úkonům umístit do uzavřeného zařízení se zvláštním režimem.

Hlavní chyba? Málo zaměstnanců

Že si pan Červenka nic nevymýšlel, potvrdila i následná kontrola ombudsmana. „Návštěva shledala množství deficitů. Vyplynulo z ní, že pracovník v přímé péči měl na starosti 190 klientů. Těžko tedy lze vzhledem ke zdravotnímu stavu zajistit adekvátní péči na směně,“ říká Barbora Rittichová z Ligy lidských práv, která jako jedna z mála zareagovala na prosbu Jaroslava Červenky v době, kdy byl zavřený v Letinech.

Kontroly ještě za předchozího ombudsmana Pavla Varvařovského proběhly v celkem 14 zařízeních, pochybení se našla v polovině z nich. „Většina vytknutých pochybení nebyla výsledkem úmyslné chyby personálu. Zaměstnanci naopak často podávali obdivuhodné výkony a projevovali mimořádnou empatii. Většinou bylo podle mého názoru na vině vedení, které nenastavilo pravidla a postupy pro určitý okruh činností, například nestanovilo úkoly a povinnosti v rámci procesu prevence malnutrice, sledování bolesti a podobně, případně tato pravidla nastavena byla, ale pracovníkům v přímé péči nebyla adekvátně vysvětlena. Pokud pečovatelé nechápou význam toho, co dělají, odráží se to samozřejmě na jejich motivaci dělat daný úkon řádně a zodpovědně. Konečně je třeba připomenout, že téměř do všech zařízení můj předchůdce adresoval doporučení zvýšit počet pečujícího personálu. Bohužel, některá zařízení v následné komunikaci sdělovala, že nepříznivá finanční situace je naopak tlačí ještě do další redukce personálu. Bez dostatku pracovníků však dobrou péči osobám s vysokou závislostí na pomoci druhé osoby poskytovat nelze,“ uvedla v úvodu souhrnné zprávy z kontrol v domovech se zvláštním režimem, která byla zveřejněna na konci letošního května, současná ombudsmanka Anna Šabatová.

Toaletní papír jako nadstandard

Zpráva přitom dokazuje, že praktiky, které popsal Jaroslav Červenka, nejsou žádnou velkou výjimkou. Výtky ombudsmana směřovaly např. k tomu, že se někde klienti nesmí obklopovat osobními věcmi, mají jednu společnou skříň a zbytek na zemi v igelitkách, chybí společenská místnost či jídelna, takže lidé jen sedí na pokoji či bloumají po chodbě, denní režim se přizpůsobuje službám, vstává se tedy mezi čtvrtou a pátou ráno a spát se chodí v šest večer, nebo že se intimní hygiena nepohyblivých pacientů provádí před zraky ostatních bez špetky soukromí.

„Ochránce kritizoval, pokud na toaletách nebyl toaletní papír. Upozornil, že klient platí mimo jiné za ubytování, jehož neodmyslitelnou součástí je přístup k toaletě a ke sprše, a že toaletní papír nelze považovat za nadstandardní službu. V jednom navštíveném zařízení měli klienti toaletní papír na příděl. Pokud jim nestačil, museli si další dokoupit sami, případně si klient mohl požádat o toaletní papír personál. Jako jedno z vysvětlení bylo uvedeno, že by klienti toalety papírem ucpávali. Klienti tak byli stavěni do role zlobivých dětí. Navíc museli vždy do intimních úkonů, jako je vykonání potřeby, zapojit personál,“ píše se ve zprávě.

Výjimkou není ani to, že když klient není schopen použít toaletu zcela sám, musí potřebu konat výhradně do plen. „V jednom zařízení byli zaměstnanci kanceláře svědky situace, kdy klientka řekla personálu, že chce na WC. Pracovník v přímé péči jí však sdělil, že má pleny, ať močí do nich,“ uvádí zpráva s tím, že některá zařízení dokonce učí klienty vykonávat potřebu do plen, i když nejsou inkontinentní. V některých zařízeních pak ombudsman narazil na klienty, kteří nebyli koupáni 10 i 15 dnů, jinde pak byli uloženi ke spánku v běžném denním oblečení.

Zvednuté postranice i tlumící léky

Pochybení byla zjištěna také ve výživě. V řadě zařízení nebyla nijak sledována malnutrice a personál dokonce netrápilo ani to, že jejich klient váží 32 kilogramů. Ve čtyřech kontrolovaných zařízeních vzali celé jídlo a zmixovali ho dohromady, někde k masu a příloze přimíchali dokonce i polévku. „Ochránce se setkal i se zcela nepřijatelnou praxí, kdy pečovatelé v rámci hygieny otírali imobilním klientům ústa hadrem namáčeným v kyblíku se špinavou vodou, kterou se předtím umývaly stoly,“ doplňuje zpráva.

Nevybíravě pak v některých zařízeních zacházeli také s omezovacími prostředky. „Mezi nejzávažnější zjištění patřily situace, kdy účelem nasazování postranic bylo zabránit klientovi v chůzi či ve vstávání z lůžka, kdy tedy byly používány jako nezákonné opatření omezující pohyb. (…) V několika případech vzniklo závažné podezření, že medikace s tlumivým účinkem je personálem používána k zabránění pohybu klientů, ačkoliv formálně nejsou tato podání považována za opatření omezující pohyb. Ochránce pak předal získané informace krajským pobočkám Úřadu práce k prověření, zda nebyl spáchán správní delikt. Podezření na zneužívání tlumící medikace personálem k nadměrnému tlumení klientů vzniklo ve více zařízeních. V jednom domově dokonce vedoucí pracovník uvedl, že se zde ztrácí léky na spaní a že má podezření na konkrétní pracovníky v přímé péči, kteří během noční směny podávají některým klientům zcela svévolně léky s tlumícím účinkem,“ píše se ve zprávě.

Řadu věcí odhalíte na první pohled

Zřejmě nikdo, komu záleží na osudu svého příbuzného, by nechtěl, aby skončil v zařízení přistupujícím ke klientům výše zmíněnými způsoby. Při příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na seniorech proto vydalo sdružení Život 90 leták Desatero pro výběr domova pro seniory.

„Na základě našich zkušeností jsme dali dohromady deset nejčastějších okruhů a otázek, na které je při výběru zařízení třeba dbát a ptát se na ně, aby se předešlo špatnému zacházení a zanedbávání péče,“ uvádí Michaela Sladká z Života 90. „Základním důvodem je nedostatek informací. Rodina pomáhající seniorovi nebo lidé, kteří se rozhodnou, že chtějí do domova pro seniory, si s tím nevědí rady. Stane se, že nám v pátek zavolá dcera s tím, že maminku v pondělí propustí z nemocnice a ona neví, co má dělat – jinými slovy, nemá informace o existujících službách, které mohou člověka podpořit ve stávajícím bydlišti, ani o tom, jak vybrat řešení do budoucna,“ popisuje ředitel Života 90 Jan Lorman.

Podle něj jde přitom řadu závažných chyb odhalit takřka při prvním rozhlédnutí. „Typický důkaz zanedbávání péče patrný na první pohled je zápach moči. Podobně zjistíte také spoustu dalších věcí a jde o to, nenechat si je pro sebe. Hned uvidíte, že paní, která leží na posteli, má hodně daleko sklenici s vodou. To není náhoda. Dělává se to proto, aby se paní nenapila a pak nepočurala. Je tedy třeba vědět, čeho si při návštěvě máme všímat,“ dodává Jan Lorman. Stejně tak je důležité se přesvědčit, zda personál bezdůvodně nezdvihá postranice postelí, zda nechává klienty o samotě telefonovat, jestli jim netyká či zda je zajištěn dostatek soukromí.

Týraných seniorů, kteří volají o pomoc, přibývá

Sdružení Život 90 bojuje proti násilí na seniorech dlouhodobě – řadu let provozuje linku Senior telefon (na kterou nyní získalo podporu z Norských fondů), na níž se jen za prvních pět měsíců letošního roku obrátilo 204 seniorů kvůli domácímu násilí. Podle odhadů se násilí týká zhruba 60 tisíc seniorů v Česku.

„Na bezplatné telefonní lince Senior telefon evidujeme nárůst případů domácího násilí a týrání. Ale v pobytových zařízeních pro seniory jsou hlasy, které neslyšíme. Senioři, kteří jsou tady týraní, si nemohou říct o pomoc, nemohou například o samotě telefonovat,“ vysvětluje Jan Lorman, který zároveň poukazuje na to, že co se týče případů násilí a týrání seniorů, je prokázaná jen špička ledovce – mnozí se totiž obávají sankcí, které by mohly po oznámení následovat.

„To, s čím se na nás lidé z těchto zařízení obracejí, jsou velmi smutné příběhy. Zaplaťpánbůh se najdou aktivní jedinci, kteří odolají nastavení systému, což je i příběh pana Červenky, který tak dosáhl toho, že opět žije ve svém bytě. Pomáháme tyto problémy řešit tak, že informujeme o postavení dané osoby, v čem můžeme pomoct či zda probíhá nějaké řízení, které může ovlivnit její život. Novinkou, byť platí už od roku 2014, ale stále zůstává ve skrytu, je to, že osoba, která se ocitne v zařízení sociálních služeb proti své vůli, má právo dožadovat se u soudu přezkumu – tedy toho, aby se na její případ soud podíval a zhodnotil, zda je nezbytné, aby osoba v zařízení nadále setrvala, a vyhodnotil všechny možnosti a konkrétní podmínky, za nichž je tam držena. Bohužel je toto řízení stále málo využívané,“ dodává Barbora Rittichová z Ligy lidských práv. Ta se také dlouhodobě snaží o reformu opatrovnictví – jsou to totiž často právě opatrovníci, kteří seniorům pomáhají řešit poměry.

Michaela Koubová