Kam bude směřovat jejich další lékařská praxe, v jakém typu zařízení by chtěli pracovat a co pro ně při výběru pracoviště hraje roli – to byly některé z otázek, které studentům devíti českých lékařských fakult položil HealthCare Institute v průzkumu uskutečněném v listopadu loňského roku. Odpovědělo na ně celkem 435 mediků ze čtvrtých, pátých a šestých ročníků, kteří projevili největší zájem o obory všeobecné praktické lékařství, dětské lékařství a vnitřní lékařství. Na tom, kam chtějí dále mladí lékaři směřovat, se přitom začíná podepisovat fakt, že jsou dnes zhruba tři čtvrtiny studentů medicíny ženy. Ředitelé nemocnic tak už nyní začínají projevovat obavy o některé obory, které jsou už kvůli fyzické náročnosti vhodnější spíše pro muže.
Průměrný věk praktických lékařů pro děti a dorost je dnes kolem 56 let, praktikům pro dospělé je v průměru jen o málo méně. V současnosti tak tvoří obory, které stárnou nejvíce – to by se však v budoucnu mohlo změnit. Nasvědčuje tomu zájem mediků, kteří právě tyto obory uváděli ve svých preferencích nejčastěji. Všeobecné praktické lékařství by si chtělo zvolit osm procent z celkem 435 respondentů, stejné množství pak plánuje jít na dětské lékařství (to by mělo po novelizaci zákona 95/2004 o postgraduálním vzdělávání lékařů, která nyní leží ve sněmovně, zahrnovat jak klinickou pediatrii, tak praktické lékařství pro děti a dorost; v současnosti jsou obory zvlášť). Na třetím místě s šesti procenty pak skončilo vnitřní lékařství. Studenti šestých ročníků, kteří už bývají ve většině případů rozhodnuti, co chtějí dělat, nejčastěji uváděli dětské lékařství, a to dokonce v 11 procentech, deset procent volí všeobecné praktické lékařství a šest procent vnitřní lékařství.
„Když jsem před dvaceti lety začínal jako lékař po fakultě, chtěli jsme všichni dělat chirurgii a internu. Dnes chtějí studenti dělat praktické lékařství a z klinických oborů onkologii a radiodiagnostiku. Ty teď získaly velký drive – zobrazovací metody mají PET a MR, posunuly se tak mnohem dál, onkologie má zase biologickou léčbu a další věci. Studenti tam tedy vidí i profesní růst. Volba praktického lékařství je z důvodu volného času. Kdyby praktici byli do procesu více zapojeni a o pacienty se starali více, tak by odpadla spousta práce v nemocnicích, kterou za ně často suplujeme,“ komentuje ředitel FN Plzeň Václav Šimánek. O tom, že dnes je pro mladé lékaře jedním z nečastějších a nejdůležitějších požadavků volný čas, jsme psali zde. Problémy, které pociťují nemocnice a záchranná služba kvůli tomu, že praktici často nechtějí provádět ohledání zemřelých pacientů ve svém regionu a odmítají sloužit lékařské služby první pomoci, jsme popsali zde.
Do ambulancí chtějí tři z deseti lékařů
Na volbách zaměření se ale odráží také feminizace medicíny. „Bohužel gynekologie a porodnictví či další operační obory nejsou v popředí, což bude způsobovat v dalších letech problémy na trhu práce. Určitě by bylo zajímavé srovnání dat i z pohledu pohlaví, jak co do volby odbornosti, tak do ochoty jít pracovat ihned do zahraničí,“ dodává Michal Čarvaš, předseda představenstva Nemocnice Prachatice. Faktem totiž je, že častěji do zahraničí odejdou mladí lékaři spíše než lékařky. „Obory typu ortopedie, chirurgie či porodnictví jsou spíše pro mediky než medičky, takže to bude problém,“ potvrzuje ředitel FN Motol Miloslav Ludvík. Nedostatek lze očekávat také u náročnějších oborů, u nichž se atestace získává až po delší době. Vzhledem k tomu, že většina lékařek plánuje rodinu, budou pravděpodobně volit obory s kratším zaškolením.
Studenti, kteří zvažují po promoci odchod do zahraničí (podle průzkumu HealthCare Institute je jich 28 procent), ovšem volí svůj budoucí obor lehce odlišně. Na prvním místě je u nich anesteziologie a intenzivní medicína, kterou plánuje dělat sedm procent respondentů, stejné procento pak chce dělat dětské lékařství. Na třetí příčce se, stejně jako u mediků plánujících zůstat v Česku, umístilo vnitřní lékařství s šesti procenty zájemců. Studenti posledních ročníků zvažující odchod za hranice pak chtějí dělat nejčastěji dětské lékařství, které volí dokonce 14 procent mediků, druhá je anesteziologie a intenzivní medicína se sedmi procenty a chirurgie taktéž se sedmi procenty zájemců. „Celoevropský problém číslo jedna je dnes anesteziologie, která má tu zajímavou vlastnost, že tam až tak detailně nemusíte ovládat jazyk,“ vysvětluje ředitel Ludvík.
A v jakých zařízeních by studenti chtěli v budoucnu pracovat? Celkem 29 procent respondentů zamýšlí mít vlastní ambulanci, jedno procento plánuje práci ve farmaceutickém průmyslu či administrativě. Zbylých 70 procent dotazovaných chce dělat v nemocnici, přičemž v podstatě stejný díl preferuje nemocnice státní, krajské a soukromé (ti, kdo chtějí být zaměstnáni za hranicemi, ovšem tíhnou k zařízením státním, a to v 58 procentech). U studentů šestých ročníků se ovšem žebříček liší – 37 procent plánuje být zaměstnáno v krajských nemocnicích, 30 procent ve státních a 23 v soukromých.
Studenti se obávají špatných vztahů na pracovišti
Jako oblasti, které studenti označovali za nejčastější faktory ovlivňující výběr místa konání lékařské praxe, patřil na prvním místě pracovní kolektiv, dále plat a lokalita nemocnice. Tato zjištění korespondují s tím, co zjistili pořadatelé Medik roku v prachatické nemocnici (více jsme psali zde), kde studenti uváděli jako důležité faktory milý kolektiv, výši platu a možnost dalšího vzdělávání. Právě prachatická nemocnice se přitom při náboru budoucích zaměstnanců zaměřuje už na studenty lékařských fakult, kterým mimo jiné nabízí stáže. K zaměstnaneckým benefitům tam patří vzhledem k feminizaci medicíny firemní školka, aby ženy na mateřské neztratily kontakt s medicínou.
Nejčastějšími překážkami, které medici vnímají při hledání zaměstnání, jsou nedostatečné finanční ohodnocení, nezájem o absolventy ze strany zaměstnavatele a nedostatek informací. Mezi důvody k odmítnutí nabídky zaměstnání v ČR pak spadala absence možnosti kariérního nebo platového postupu, práce neodpovídající vzdělání a špatné mezilidské vztahy na pracovišti.
„To je k zamyšlení ředitelů všech nemocnic. Jestliže je tam nezájem o absolventy ze strany zaměstnavatele a nedostatek informací, musí se nad tím zamyslet všechny nemocnice. Když studenti řeknou, že jsou špatně mezilidské vztahy na pracovišti, patrně čerpají z toho, kde se pohybují jako studenti, a to jsou fakultní nemocnice. Musíme se tedy na to zaměřit a promluvit si s přednosty našich klinik, jak vzdělávají a zda opravdu vidí mezilidské vztahy tak špatně. Musíme o tom mluvit,“ myslí si Václav Šimánek.
Problém v praxi? Administrativa
Problémem, na který nepoukazují studenti, ale stále častěji ho zdůrazňují lékaři a ředitelé nemocnic, je ovšem administrativa. „Dnešní lékař je zatížen spoustou formálních dotazníků, papírování a toho, co ho odvádí od medicínské práce. Nemá čas diskutovat se svým vedoucím o diagnózách. Dnes se požaduje, aby každá vizita obsahovala dotaz, zda má pacient bolest nebo musíme zaznamenat náchylnost k suicidiu. V dánské nemocnici lékař na vizitě hovoří s pacienty a zaznamenává do diktafonu. Pak je jedna samostatná místnost, kde sedí osm sekretářek a z diktafonu zpracovávají zápisy. Doktor má tedy jinou práci a u nás tak zůstává přesčas, aby vyplnil formuláře a udělal informované souhlasy,“ upozorňuje profesor Jan Škrha, prorektor Univerzity Karlovy pro zahraniční styky a mobilitu.
Jenže vzhledem ke stále častějším žalobám ve zdravotnictví si zdravotnická zařízení nemohou dovolit od úkonů upustit. Jak ale poukazuje šéf motolské nemocnice, ani rychlá změna není reálná. „Všude na západě je podíl zdravotnických a administrativních pracovníků 1:1. Jestliže mám v Motole přes 4000 zdravotníků, měli bychom mít 8400 zaměstnanců. Máme jich 5800. Nedostatek peněz se projevuje tak, že na doktory a zdravotníky musíme hodit to, co by měly dělat úplně jiné typy zaměstnanců. Nikdo si ale neumí představit, že by jen v jedné fakultní nemocnici bylo nutné nabrat tři tisíce lidí,“ konstatuje Miloslav Ludvík.
Michaela Koubová
