Pomoc při selhání životních funkcí v nemocnici dostane jednotná pravidla. Přivolávat resuscitační tým budou všechna zařízení přes čtyři dvojky

Místopředseda České resuscitační rady Radek Mathauser a David Peřan ze Zdravotnické záchranné služby Hl. m. Prahy předvádějí, jak správně postupovat u pacienta se srdeční zástavou. Na prvním místě je zavolat 155 a začít provádět srdeční masáž stlačováním středu hrudníku do hloubky 5 až 6 centimetrů ve frekvenci 100 až 120 krát za minutu. Pokud se povede zajistit automatický externí defibrilátor, může pacientovi zachránit život včas podaný výboj. Foto: MK

Srdeční zástava postihne jen v ČR deset tisíc lidí ročně. Dobrou zprávou je, že poskytnutí přednemocniční péče včetně rychlého zajištění laické pomoci je dnes velmi dobře zorganizováno a má tak i v mezinárodním srovnání skvělé výsledky. Mezery jsme ovšem dosud měli v organizaci péče, pokud k selhání životních funkcí došlo ve zdravotnickém zařízení – což ukázal i případ malého Adama, který se odehrál v nemocnici v Pardubicích. Ministerstvo zdravotnictví proto připravilo metodický pokyn, jak v těchto případech postupovat, a to včetně zavedení jednotné linky 2222 pro přivolání resuscitačního týmu. Novinka byla představena při příležitosti včerejšího Světového dne záchrany života.

 

„Péče ve zdravotnických zařízeních je na špičkové úrovni, ale v individuálních, sporadických případech se ukázalo, že schopnost reakce zdravotnických zařízení na tyto případy vyžaduje systémovější řešení,“ konstatuje předseda České resuscitační rady Anatolij Truhlář.

Mezery byly jasně vidět v pardubické nemocnici, kde v roce 2017 čekal dnes 12letý Adam, u něhož došlo ke krvácení v důsledku komplikace po operaci mandlí, na pomoc více než deset minut. Přítomný zdravotnický personál přitom vůbec nevěděl, jak má v dané situaci postupovat. Zbytečné prodlevy a zcela neadekvátní přístup vzhledem k závažnosti situace nakonec způsobily, že chlapec zůstal v bdělém kómatu.

„Při selhání v pardubické nemocnici se v plné nahotě projevilo to, co tu paralelně běželo. Proto chceme navodit zcela jasný systém, kdy by každý věděl, kam má zavolat a co má udělat. Není to o hlubokých medicínských znalostech, ale o zdravém selském rozumu a zažitých mechanizmech, jak mám postupovat. Když je mám zažité, nedostávám se do stresových situací jako sestřička, která v podstatě zkolabovala a nevěděla, co činí. Proto jsme se snažili ve spolupráci s odborníky připravit metodické opatření, které resultovalo do nového metodického pokynu ministerstva zdravotnictví, který by měl řešit situaci hrozícího nebo náhle vzniklého problému selhání základních životních funkcí. To se může stát i ve zdravotnickém zařízení a my bychom měli přesně vědět, jak postupovat, aby nedocházelo k chaosu,“ přibližuje náměstek MZ pro zdravotní péči Roman Prymula. Metodický pokyn s názvem Řešení stavů hrozícího nebo náhle vzniklého selhání základních životních funkcí by měl být schválen na nadcházející poradě ministra a během měsíce by tak mohl platit.

Zdravotníci by podle pokynu měli být schopni rychle identifikovat, jestli dochází k ohrožení vitálních funkcí, o přímém ohrožení života nemluvě, a případně ihned na místě zahájit odpovídající péči a eventuálně zajistit dostupnost intenzivní akutní lůžkové péče. Každá nemocnice by přitom měla mít adekvátně vybavený resuscitační tým definovaného personálního složení a zároveň by každý zdravotnický pracovník měl mít nacvičeny základní úkony první pomoci tak, aby nemusel přemýšlet například nad tím, jakou frekvencí mačkat hrudník a zda podávat dýchání z úst do úst. „Když se podíváte do historie, proces se vyvíjí a je to diametrálně odlišné od doby, kdy jsme opustili lékařské fakulty. Měli bychom se tedy školit, abychom věděli, jak postupovat,“ dodává Prymula s tím, že každý poskytovatel tak bude muset zajistit každoroční školení zdravotníků včetně praktického nácviku.

Pokyn také stanovuje, že pokud pacient nejeví známky života, měl by být ihned přivolán resuscitační tým, a v případě, že známky života jeví, by měl zdravotník na základě jasně daného postupu vyhodnotit, zda je vhodné tým přivolat či ne. Pro včasnou detekci zhoršujícího se stavu pacienta jsou k dispozici skórovací systémy. K indikačním kritériím aktivace resuscitačního týmu každopádně patří náhlá zástava oběhu, masivní zevní nebo vnitřní krvácení, náhle vzniklá a přetrvávající porucha vědomí, hrozící selhání krevního oběhu, hrozící selhání dýchání a zhoršení průchodnosti dýchacích cest nebo dušení.

Novinkou, kterou formou metodického pokynu ministerstvo nyní zavádí, je jednotná linka pro přivolání resuscitačního týmu v každé nemocnici. „V praxi existuje mnoho různých čísel, kam se volá, což vede k tomu, že zdravotníci nevědí, kam vlastně mají volat. Zjistilo se, že tam, kde číslo není uniformní, až 50 procent zdravotníků neví, kam volat. Ve chvíli, kdy se něco děje, v papírech nervózně hledají, kam volat, a někdy se jim to nepodaří. Naopak když je číslo univerzální, až 95 procent zdravotníků ví, kam volat, což je obrovský rozdíl. Proto jsme se připojili k celosvětovému trendu a chceme, aby ve všech zdravotnických zařízeních bylo univerzálně užíváno číslo 2222,“ poukazuje Prymula.

Pomoc může urychlit aplikace Záchranka

Oproti tomu v přednemocniční péči se ale rozhodně nemáme za co stydět. „Česká republika na základě výsledků studie, která sbírala během tří měsíců data o srdečních zástavách, skončila na třetím místě vedle skandinávských zemí, kde jsou výsledky přežití dlouhodobě nejlepší na světě,“ uvádí Anatolij Truhlář s tím, ve výsledcích přežití mimonemocničních srdečních zástav tak patříme mezi světovou špičku.

V Česku ročně dojde k 99 případům srdečního selhání na sto tisíc obyvatel, tedy k celkem asi deseti tisícům případů. K tomu, aby se pacientům podařilo pomoci, je přitom třeba zajistit řetězec přežití v podobě rychlého zavolání na tísňovou linku 155 nebo prostřednictvím aplikace Záchranka, dále zahájení srdeční masáže, co nejčasnější provedení defibrilačního výboje a pak zajištění následné péče v nemocnici na vhodném pracovišti.

Česká resuscitační rada zároveň apeluje na volající, aby využívali právě národní linku tísňového volání 155, kterou obsluhuje kvalifikovaný personál mající přehled o tom, kde se aktuálně pohybují sanitky a vrtulníky. Variantou je zavolat pomoc na lince 155 formou aplikace Záchranka, která navíc odesílá středisku formou nouzové zprávy i přesnou polohu volajícího či jeho zdravotní profil. To může být život zachraňující zejména v případech, pokud je člověk na horách nebo v přírodě, kdy je obtížné dané místo popsat. Dnes už má aplikaci Záchranka instalovanou přes 1,1 milionu uživatelů a záchranáři za jejího využití provedli 40 tisíc výjezdů.

„Jde o prostředek nebývale robustní a nebývale kvalitně udělaný. Proto jsme se rozhodli, že ho od příštího roku podpoříme formou dotačního titulu,“ uvedl na zářijovém zasedání sněmovního zdravotnického výboru Roman Prymula. „Současný rozpočet je zhruba 5,2 milionu korun, přičemž dotace byla podána na sedm milionů korun, abychom byli schopni zajistit nejen stranu mobilní aplikace, ale zaplatit i firmám, které integrují aplikaci do informačních systémů plošně v celé republice,“ doplnil Filip Maleňák, který aplikaci Záchranka vyvinul.

Záchranka obnoví oběh u 30 až 50 procent případů

Po zavolání na tísňovou linku obdrží volající instrukce, co dál. Všechna operační střediska jsou totiž vyškolena v poskytování telefonicky asistované první pomoci včetně resuscitace a zůstávají s volajícím na telefonu až do příjezdu záchranky. Vedle přivolání nejbližší posádky záchranné služby operátor ví, kde je nejblíže dostupný automatizovaný externí defibrilátor, a je schopen ho aktivovat. Může navíc spolupracovat s tzv. first respondery, klasicky policií, městskou policií, hasiči či horskou službou, aby eventuálně zajistili co nejrychlejší pomoc.

„Dojezd záchranné služby z hlediska srdeční zástavy je ve většině případů příliš dlouhý na to, abychom se dokázali spolehnout jen na záchrannou službu – osm minut průměrného času je příliš na to, aby člověk bez pomoci dokázal přežít. Laická první pomoc je přitom v České republice poskytována více než 80 procentům pacientů, což ji opět třetí místo studie EuReCa TWO. Kde není tato první pomoc poskytnuta, není to dáno neochotou lidí, ale fyzickým omezením. Srdeční zástavy se často týkají starších lidí, s nimiž bývá doma také někdo starší a nemá fyzicky sílu, aby srdeční masáž provedl,“ vysvětluje Truhlář. Právě laická resuscitace přitom zvyšuje až trojnásobně šanci postiženého na přežití.

Protože je nejčastější příčinou zástavy srdce fibrilace komor, závisí přežití na době do provedení defibrilačního výboje, který jako jediný způsob léčby dokáže fibrilaci komor vrátit do normálního stavu. „Podle dat ze Spojených států, kde jsou časy velice podobné jako v České republice a neexistuje místo, kde by záchranka dokázala reagovat rychleji, je při průměrném dojezdu záchranné služby přežití výrazně nižší než v případě, kdy jsme pomocí automatizovaného externího defibrilátoru schopni provést elektrický výboj v prvních třech až čtyřech minutách. To jsou minuty, kdy jsme v některých případech schopni poslat na místo policii nebo hasiče,“ doplňuje Anatolij Truhlář. Použití defibrilátoru je přitom podle něj velmi jednoduché, takže ho s pomocí operátora zvládne i laik. Přehled, kde se defibrilátory nacházejí, lze získat také v aplikaci Záchranka, kde je jich registrováno přes 1600 v republice.

Pokud se defibrilátor nepodaří zajistit dříve, přiváží ho s sebou záchranná služba. Té se podaří obnovit oběh u 30 až 50 procent případů, u nichž je pak nutno zajistit adekvátní poresuscitační péči. Ukazuje se zároveň, že pacientům nejvíce pomáhá transport ne do nejbližší, ale do nejvhodnější nemocnice. Podle skandinávské studie totiž vzniká velký rozdíl mezi tím, když je pacient odvezen na nejbližší ARO, anebo do centra. Odborné společnosti v Česku proto v roce 2017 formulovaly stanovisko ohledně center pro nemocné po srdeční zástavě a péče je tak dnes zajišťována v kardiocentrech.

Michaela Koubová