V České republice se konečně ve velkém rozjelo očkování – doposud bylo očkováno 2,7 milionu lidí, přičemž u milionu již byla vakcinace dokončena. Přesto se ale v některých krajích stále perou s nedostatkem vakcín, a to zejména u praktických lékařů. Ve finále tak pořád nejsou naočkovaní někteří z nejstarších zájemců, kteří se nechtějí nechat očkovat v očkovacích centrech. Na druhou stranu je pravda, že velkokapacitní centra fungují dobře, a mnozí odborníci by tak již byli pro zpřístupnění vakcín pro všechny věkové kategorie. Problematice se věnoval včerejší Kulatý stůl ZD na téma Jde to i jinak? Otevřená diskuse o strategii očkování proti covid-19.
„Situace je v současné době poměrně uspokojivá, takže bych se bránil tomu, aby docházelo ve strategiích k dalším změnám. Jsme v situaci, kdy je vakcín poměrně dost, a my se musíme co nejdříve pokusit naočkovat maximální počet lidí. Na rozdíl od řady kolegů nejsem odpůrcem velkých vakcinačních center, která se konečně rozběhla a mohou denně naočkovat obrovské počty lidí. Osobně si myslím, že by se mělo pokračovat v etapě očkování co nejširší skupiny obyvatelstva,“ uvádí přednosta Kliniky infekčních chorob FN Brno profesor Petr Husa.
S tím, že velkokapacitní centra fungují velmi dobře, souhlasí i předseda senátního výboru pro zdravotnictví Roman Kraus. Ten ale zároveň poukazuje na to, že na očkování stále čekají i lidé ze skupiny nad 70 a dokonce i nad 80 let.
„Tito staří lidé nemohou nebo nechtějí do velkokapacitních center. Mělo by to tedy být doplněno intenzivnější aktivitou mobilních očkovacích týmů nebo praktických lékařů. Podle jejich vyjádření je přitom rozdělování vakcín v rámci republiky značně nehomogenní, takže jich někteří mají dost, zatímco jiní na ně čekají velmi dlouho. Když se přihlásíte ve velkokapacitním centru, můžete být do druhého dne očkovaní a je tam hodně volných termínů, zatímco tito lidé jsou zaregistrovaní, ale termíny nemají a čekají, až za nimi někdo přijede – ať už praktický lékař, nebo mobilní očkovací tým. Tady bychom tedy měli přidat ne ve smyslu změny strategie, ale zvýšení mixu podávání vakcín, aby to nebyla jen velká centra,“ vysvětluje Roman Kraus.
Situace se přitom v jednotlivých krajích liší. Zatímco někde spolupráce s praktiky běží a ti mají vakcín dostatek, jinde mají smůlu.
„Jsou kraje, kde vše funguje uspokojivě – například ve Zlínském či Jihomoravském kraji, kde se lokální správa je schopna domluvit s krajskými koordinátory, a pak jsou tu kraje, kde to tak růžové není a praktičtí lékaři vakcíny nemají. Jako jeden z problémů také vidím to, že chceme mít sice všechno pečlivě evidováno, a v tom jsme jistě jedni z nejlepších možná i na světě, ale administrativa s tím spojená ubírá čas na samotnou práci. Další věc, která nám všem hodila klacek pod nohy, je doteď nedostatek vakcíny AstraZeneca. Ta měla být od února distribuovaná zejména do ordinací praktických lékařů a výpadek způsobil v terénu velké problémy,“ upozorňuje předsedkyně zdravotní sekce Svazu zdravotních pojišťoven a ředitelka zdravotního úseku ČPZP Renáta Knorová.
Dnes je tak situace taková, že zhruba 80 procent vakcín pochází od společnosti Pfizer, zhruba deset procent tvoří Moderna a necelých deset procent AstraZeneca; zanedbatelné procento pak je vakcína Janssen. A protože vakcína od Pfizeru je náročná na skladování a distribuci, podává se v očkovacích centrech.
Distribuci vakcíny Pfizer k praktikům omezuje smlouva
Jak bylo zmíněno výše, dobře systém funguje například v Jihomoravském kraji. Recept je jednoduchý – vakcíny Pfizer jdou do center a rozdělení těch zbylých si ambulantní lékaři domluví rovnou na národní úrovni. „Kraj do toho nezasahuje,“ konstatuje radní pro zdravotnictví Jihomoravského kraje Jiří Kasala (ODS).
Očkování u praktiků ovšem může komplikovat pověst vakcíny AstraZeneca, na které se velmi podepsala média i přístup okolních států. „Od řady praktických lékařů, kteří tuto vakcínu dostali, vím, že obvolávali pacienty a sháněli někoho, kdo by se nechal naočkovat. I když jako autority budeme stokrát vystupovat v televizi a říkat, že riziko tromboembolických chorob je stejné jako v běžné populaci a je to dáno jen počtem očkovaných pacientů, velice těžko se důvěra zpátky získává – ještě když do toho přicházejí asi přehnané reakce řady zemí vynucené tlakem obyvatelstva. Problém tromboembolických chorob je přitom u vektorových vakcín obecně, takže by se měl týkat i vakcíny Johnson and Johnson, eventuálně Sputnik,“ přibližuje profesor Husa.
Podle ředitele Společnosti Podané ruce o.p.s. Jindřicha Vobořila by ale i praktici zvládli očkovat vakcínou Pfizer, což už se ostatně ukázalo i v praxi – byť je to vzhledem k velkému balení logisticky složité. Jiří Kasala přitom souhlasí s tím, že jakmile velkokapacitní centra budou mít vakcín tolik, že vznikne převis, začne se situace operativně řešit. V tuto chvíli však jihomoravská centra mají stále méně vakcín Pfizer, než je poptávka.
Je tu ale ještě jedna komplikace. „Byli bychom rádi, kdyby se Pfizer mohl rozvážet dál, pokud všichni řeknou: víme, v lednici vydrží pět dnů. Ale ve smlouvě mezi firmou Pfizer, EU a Českou republikou si společnost Pfizer vymínila, jakým způsobem bude probíhat distribuce v ČR. Zdravotní pojišťovny se nepodílí na úhradě nákladů spojených s distribucí látek firmy Pfizer. My teď připravujeme velké výběrové řízení na distribuci všech očkovacích látek a opakovaně se tážeme ministerstva zdravotnictví, zda vůbec můžeme zajistit i distribuci Pfizer, případně za jakých podmínek a i do ordinací praktických lékařů. Vypadá to ale, že dle smlouvy toto není možné. I když tedy někdo řekne, že zajistí, aby vakcína Pfizer byla distribuovaná do ordinací praktických lékařů, tak se tím porušují zásady správné distribuční praxe. My jsme schopni zajistit distribuci všech vakcín kromě Pfizeru, ale toho je tu nejvíce,“ popisuje Renáta Knorová.
S mediální podporou očkování jsme usnuli na vavřínech
Podle Petra Husy by každopádně nyní bylo na místě ve velkém očkovat všechny, kdo o to mají zájem, a k tomu se snažit vychytávat rizikové pacienty, kteří doposud očkováni nebyli. To podporují i další účastníci debaty. „Už jsme se dostali do kategorie 45+, takže bych v tuto chvíli očkování otevřel zcela. Kvantita je důležitá a z některých prací vychází, že ideální proočkovanost bude alespoň 80 či 85 procent,“ potvrzuje Roman Kraus.
Zároveň je ale třeba nezapomínat na jednotlivce. „My očkujeme imobilní pacienty. Kraj se k tomu postavil dobře. Strategie totiž hovoří 80+, 70+, 60+, ale to nejde – my jedeme za jedním člověkem do Znojma, za druhým do Blanska. Pojďme to udělat tak, ať se to otevře pro imobilní pacienty všech věkových kategorií. To platí i v oblasti vážnějších onemocnění, kde mají velkou roli praktici – oni by měli o očkování rozhodnout, ne stát. Jedna věc je množství lidí, které potřebujeme kvůli epidemii naočkovat, a druhá věc jsou jednotliví lidé, kteří mají své životy. Úplně se zapomnělo na ty, kdo mají vážné onemocnění – proč by u takového pacienta třeba ve věku 40+ nemohl praktik o očkování rozhodnout nebo vyjet za imobilním pacientem 20+? Je tu napětí mezi množstvím a tím, že potřebujeme, aby se praktici postarali o tyto jednotlivce,“ dodává Jindřich Vobořil.
Každopádně je nyní nejvyšší čas na to, aby Česká republika podpořila očkování i formou kampaně. Pomalu, ale jistě se totiž dostáváme do fáze, kdy budou proočkovaní ti, kteří o to stáli, a nyní bychom měli začít přesvědčovat nerozhodnutou část. „Zatím jsem viděla jedinou reklamu s panem profesorem Pafkem, který vyzýval občany, aby se šli očkovat. Neviděla jsem ale žádnou takovou, ve které by očkování podporovaly mladé mediální herecké hvězdy, které na začátku loňského roku vyzývaly k nošení roušek,“ uzavírá Renáta Knorová.
Michaela Koubová
