Veronika Irová doprovázela pacienty při transportech po celém světě a studovala krizové řízení. Největší smysl ale našla u lůžek pacientů v následné péči Rehabilitační nemocnice Beroun. Jako staniční sestra dokazuje, že moderní metody léčby v kombinaci s prostým nasloucháním dokáží postavit na nohy i ty, nad kterými jiní zlomili hůl.
Zatímco v roce 2021 bylo v Česku necelých 200 tisíc lidí starších 85 let, v roce 2050 už to bude přes půl milionu. Tomu také musíme přizpůsobit strukturu péče i to, jak o pacienty pečujeme. Postarat se o takovou masu lidí v ústavní péči není únosné – a proto potřebujeme následnou péči, která skutečně dokáže pacienty doléčit a vrátit je zpět do života.
Právě to se už nyní daří v Rehabilitační nemocnici Beroun spadající pod holding AKESO. Na zdejším oddělení následné péče totiž zvládají vracet do života až 80 % pacientů. Rozhodně tak nejde o místo, jak si někteří mylně představují, kde léčba končí.
„Pečujeme o pacienty s více diagnózami, po operacích nebo v paliativním režimu. Je to kombinace vysoké odbornosti a zároveň velmi lidské péče. Práce se seniory bývá někdy neprávem podceňovaná, ve skutečnosti je extrémně komplexní. Člověk musí rozumět hned několika oborům, které zahrnují interní medicínu, rehabilitaci, psychologii a v neposlední řadě také komunikaci s rodinou,“ přibližuje staniční sestra oddělení následné péče v Berouně Veronika Irová.
A zcela zásadní je komunikace se samotným pacientem. Zdejší nemocní totiž nepotřebují jen injekce a převazy, ale hlavně někoho, kdo je vyslechne. „Často nemohou své emoce sdílet s rodinou. Buď ji nechtějí zatěžovat, nebo mají pocit, že jim rodina nerozumí. Vzpomínám například na mladou pacientku s rakovinou, po opakovaných operacích mozku. Sedávala jsem si k ní, pily jsme kávu, mluvily o strachu, o životě, o nespravedlnosti. Když pacient cítí, že ho berete vážně, začnou se dít malé i velké zázraky,“ popisuje Irová.
Happyendem mohou skončit i zdánlivě beznadějné případy
Právě v následné péči přitom mají zdravotníci možnost s pacienty pracovat mnohem více než v akutní péči. Tou mnohdy nemocný projde velmi rychle, zatímco v následné péči tráví týdny. Zdravotníci ho tak vidí v krizi, během pokroku i při návratu do života – což je velká motivace k další práci.
Jako příklad toho, kdy i na první pohled málo nadějné případy mohou díky intenzivní práci ošetřovatelského týdnu skončit happyendem, uvádí Irová příběh pacienta s těžkými nekrózami obou nohou a hlubokými dekubity.
„Upřímně jsem nevěřila, že by kdy mohl ještě chodit. Rehabilitace pro něj byla nesmírně bolestivá. Díky intenzivnímu systému vlhkého hojení ran a obrovskému úsilí celého týmu se ale jeho stav během několika týdnů výrazně zlepšil a dnes chodí. To jsou chvíle, kdy pociťujete obrovskou satisfakci, kterou jen těžko nahradí něco jiného,“ říká staniční sestra.
Nepoužívá tituly, mluví za ní práce
Potřeba ošetřovatelského personálu v následné péči s nutností restrukturalizovat nemocniční síť jen poroste. Podle Veroniky Irové se práci v tomto segmentu nemusí bát ani mladé sestřičky.
„Ano, je to náročná práce, ale zároveň nesmírně smysluplná. Vidíte skutečný posun pacientů a jste jeho součástí. Studentky, které k nám přicházejí na praxi, často odcházejí překvapené, jak moc je práce bavila. Když zvládnou první situaci samostatně, vidíte jejich obrovský profesní růst. A to je radost i pro nás,“ popisuje.
Zároveň si i v tomto oboru přijdou na své ti, kdo by se chtěli věnovat také výzkumu. Sama Veronika Irová se totiž od loňska věnuje mezinárodnímu výzkumu hojení akutních a chronických ran. Ve výsledku tak je volba oboru něčím, o čem nikdy nepochybovala.
„Vyzkoušela jsem ještě další obory, které jsem studovala, jako například vědeckou výživu obyvatel, později krizový management a řízení. Pracovala jsem také na septické chirurgii i jako mezinárodní paramedik, kdy jsem doprovázela pacienty při transportech po celém světě.Každá zkušenost mě ale utvrdila v tom, že největší smysl mi dává přímá práce s pacientem. Tituly, které mám, nepoužívám. Rozhodující je, jaká práce je za člověkem skutečně vidět,“ uzavírá.
