Očkování po infarktu může snížit riziko úmrtí až o 40 %, přesto ho mnozí pacienti vůbec nedostanou. Co brání vakcinaci v nemocnicích, proč někteří praktici neočkují a za jakých podmínek by podpořil očkování v lékárnách, popisuje předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek v pokračování rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Jak je na tom dneska vzdělávání mediků ohledně očkování?
V minulosti se prevenci a očkování ve výuce nevěnovala dostatečná pozornost, podobně jako komunikaci s pacientem nebo etice. Dnes ale už téměř všechny lékařské fakulty zařazují očkování jako součást výuky preventivního lékařství nebo infekčního lékařství a epidemiologie. Nicméně témat, která by se na lékařských fakultách měla učit, přibývá a kurikulum není nafukovací. Navíc má každý odborník pocit, že jeho předmět je ten nejdůležitější. Takže není snadné získat více prostoru.
Klíčové je specializační vzdělávání po dokončení medicíny. Praktici se o očkování učí detailně, pro rentgenologa by to ale bylo zbytečné.
Je dnes podle vás do očkování zapojen dostatek lékařů?
Zatím ještě nemáme úplně všechna podrobná data z Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Chceme vědět, kteří konkrétní lékaři jsou zapojeni do očkování a jaká je proočkovanost pacientů různých zdravotnických zařízení v terénu. Abychom data viděli na regionální úrovni. Nevnímáme to jako hon na lékaře, kteří málo očkují. Jen prostě potřebujeme vědět, kolik praktiků očkuje hodně, kolik málo a kolik jich neočkuje skoro vůbec.
Od pacientů slýcháme, že přišli za svým praktikem, chtěli očkování proti chřipce a on jim řekl, že ho neprovádí a vakcíny neobjednává.
Když totiž diskutujeme s výbory odborných společností, třeba praktických lékařů pro dospělé nebo všeobecného lékařství, jejich argument vždycky je, že všichni doktoři očkují. Lidé z těchto výborů jsou totiž sami obklopeni lékaři, kteří skutečně očkují. Od pacientů pak ale slýcháme, že přišli za svým praktikem, chtěli očkování proti chřipce a on jim řekl, že ho neprovádí a vakcíny neobjednává. Poslal je do nemocnice nebo do vakcinačního centra, v lepším případě k jinému praktikovi, který očkuje.
Věřím, že zveřejnění dat o zapojení praktiků může vést k jisté soutěživosti. Pokud lékař zjistí, že je v očkování nejhorší ze všech praktiků v okolí, tak pokud je aspoň trochu seriózní, řekne si, že s tím musí něco dělat. To je podle mne cesta k vyšší proočkovanosti populace.
Mohlo by být cestou i očkování v lékárnách?
To je hodně diskutabilní a existuje na to hodně odlišných názorů. Za sebe říkám, že pokud se nastaví jasná pravidla, dovedu si představit, že to cesta je.
Jedním dechem ale dodávám, že není možné natvrdo prosazovat očkování v lékárnách v době, kdy nemohou očkovat všichni lékaři. Dnes třeba kardiolog nemůže očkovat proti chřipce pacienta po akutním infarktu myokardu. Přitom máme k dispozici tvrdá data, že vakcinace snižuje poškození srdce a recidivy po infarktu. I Česká kardiologická společnost doporučuje očkování proti chřipce nejpozději do tří dnů po prodělaném infarktu, kdy je pacient stabilizovaný. A studie ukazují, že očkování po akutním infarktu myokardu, pokud se provede do tří dnů po přijetí do nemocnice, sníží riziko úmrtí až o 40 %.
Mohlo by vás zajímat
Když si dnes lékař chce otevřít vakcinační centrum a očkovat, přijde hygiena a nadiktuje mu, co všechno musí splňovat – obklady, vybavení, počet záchodů a umyvadel. A pak dovolí očkovat v lékárně, kde pacient sedí za paravánem vedle kancelářského stolku, na kterém je položeno vybavení. To je pro mě nepřijatelné.
Pokud by ale mohl očkovat každý lékař, očkování v lékárnách byste podpořil?
Pokud by byly podmínky narovnány a v lékárnách splněny legislativní podmínky, certifikáty, proškolení a vybavení, tak ano. Ne všechna očkování, ale sezónní respirační pro dospělé ano, protože dostupnost očkování pro děti v ordinacích je vysoká. Věřím, že by to pomohlo především lidem v produktivním věku, kteří k lékaři nechodí tak často. Jdou za praktikem, jen když jsou nemocní, protože jim nic jiného nezbývá. Ale na prevenci nemají čas, stále ji odkládají. Nebo vůbec svého praktika nemají. Do lékárny ale chodí.
Řada lékáren o očkování vůbec nebude mít zájem, protože s možností vakcinace spojené stavebně-technické úpravy a vyčlenění personálu jsou finančně nákladné. Pro velké řetězce to ale asi bude lákavé rozšíření možností. A pro mnohé lékárníky práce, která je bude bavit.
Zmínil jste očkování rizikových pacientů v nemocnici. Co udělá kardiolog, když nemůže pacienta sám naočkovat? Kam ho pošle?
Je to různé v různých nemocnicích. Někde mají v nemocnici vakcinační centrum. Tam mu vakcínu dají a následně řeší, jak očkování vykázat na pojišťovnu. Buď se jim to povede, nebo nepovede – a některé nemocnice si řeknou, že to není tak drahá vakcína a náklady „schovají“ do nějakého paušálu. Jinými slovy, zaplatí to ze svého. V jiných nemocnicích ale pošlou pacienta k praktikovi – se slovy, že je to důležité a ať tam pacient zajde co nejdříve.
Spousta pacientů ale rychle zapomene, jak těžko jim po infarktu bylo a k praktikovi nejde, že?
Je to naprosto přesně tak. Přesto často slýchám výtky k očkovací strategii. Zaznívá, že „očkovat v nemocnicích je přece nesmysl, protože tam leží nemocní lidé a nemocní lidé se nemají očkovat. Očkovat se má člověk plně zdravý a v kondici, jinak mu to může uškodit.“ Takové výroky ukazují na neznalost lidí, kteří je pronášejí. Protože právě lidé po prodělaném infarktu, kteří už leží stabilizovaní v nemocnici, mají být očkovaní.
Obecně vnímám rozšiřování povinných očkování jako politicky neprůchozí.
Vždyť ani obecně neočkujeme jen stoprocentně zdravé lidi, protože kdyby to platilo, nedáte nikomu ani očkování proti tetanu. Člověk má poraněnou nohu, má úraz z venku, ze zahrady, takže je nemocný a jde do nemocnice. A první, co udělají, je, že mu dají vakcínu proti tetanu.
Jaké je řešení téhle patové situace?
Potřebujeme, aby byly nasmlouvané kódy očkování pro každého lékaře.
Je podle vás dnes u zdravotníků dostatečný rozsah povinných očkování, nebo existuje prostor na rozšíření?
Obecně vnímám rozšiřování povinných očkování jako politicky neprůchozí. Jsem přesvědčený, že jakékoli další očkování, ať už pro děti, seniory nebo zdravotníky, pokud bude hrazeno ze zdravotního pojištění, bude vždycky na bázi dobrovolnosti.
Vzhledem k české nátuře a českým politikům povinnost stejně nic nevyřeší. Řešením je motivace. Budu rád, když se jednou bude v anketách o nejlepší a nejbezpečnější nemocnici zohledňovat proočkovanost zdravotníků.
A věříte, že se podaří pro očkování nadchnout i více zdravotníků?
Z řady průzkumů vyplývá, že nejdůvěryhodnější osobou, co se týče informací o očkování, jsou pořád zdravotníci. Měli by si to uvědomovat, převzít odpovědnost, zaujmout jednotný postoj a ukázat informační sílu a převahu nad úzkými dezinformačními skupinami. Těm nejde o zdraví lidí, chtějí jen jít za každou cenu proti proudu, rozvracet fungování zdravotnictví, rozvracet společnost.
K tématu
- V USA nosí odznáček, v Česku očkování odmítají. Proč se zdravotníci nechrání proti chřipce?
- Boj s mýty o vakcínách: Evropská agentura spouští poradní tým, je v něm i známý český expert
- Rohy a kopyta nám nenarostou. Diskuse o očkování je jako z 18. století, nechápe Philipp
- Alarmující čísla: Proti chřipce se očkuje jen 11 % zdravotníků
- Očkování přímo v práci? Zaměstnavatelé chtějí větší vliv ve zdravotním systému
Nejde jen o očkování, ale obecně o primární prevenci. Mne vždycky strašně mrzí, že lidem přijde naprosto normální a v pořádku, že propagujeme prevenci karcinomu tlustého střeva. Choďte na testy na okultní krvácení. Ženy, choďte na mamograf. Všichni říkají, jak je to skvělé a důležité – říkají to lékaři i sami pacienti a pojišťovny to platí.
Ale když říkáme, ať chodí i na primární prevenci, která rakovině umí předejít, aby vůbec nevznikla, už to není vnímáno jako samozřejmá věc a neexistuje jednotný souhlas. Pro mne je nepochopitelné, že s jinými screeningovými programy všichni zdravotníci i pacienti souhlasí, ale s očkováním ne. Přitom je očkování „o level výše“, protože předchází nemoci, zatímco screening karcinomu nemoc „jen“ včas zjišťuje.
