Stovky tisíc Čechů se každý den starají o své blízké. A budou jich čím dál více – během 15 let totiž stoupne počet těch, kdo budou potřebovat péči, o více než třetinu. Jenže lidé, kteří tuto obrovskou zátěž nesou, se stále potýkají s čekáním na dávky, nedostatečnou finanční podporou či rizikem vyhoření. Tomu, co trápí neformální pečující, se věnoval podcast Zdravotnického deníku Perspektivy Česka.
V roce 2040 se budou sociálně-zdravotní služby dotýkat 758 tisíc lidí, kteří si vyžádají 251 milionů ošetřovacích dní. A více než 181 milionů se zřejmě odehraje v neformální péči, z toho přes čtvrtinu si vyžádají lidé s těžkou nebo úplnou závislostí.
Dnes ovšem neformální pečující postrádají navzdory své těžké a záslužné práci dostatečnou podporu. Situace se už sice pomalu otáčí k lepšímu, aby se ale tento pilíř našeho systému nezbortil, potřebujeme přidat. Kde tedy dnes neformální pečující nejvíce narážejí a musí se vypořádávat s nerealistickými očekáváními?
Takovou klasikou je rychlost, respektive pomalost fungování institucí. „Když chcete příspěvek na péči nebo někoho dát do dlouhodobé pobytové služby, není to hned. S tím se setkávám nejčastěji. A někdy to trvá roky,“ popisuje lektorka projektu Specifika péče v domácím prostředí společnosti Hartmann-Rico Zuzana Rajdlová.
Lhůty jsou dlouhé. A nedodržují se
Rodiny se navíc nezřídka ocitají v nesnadné finanční situaci. V tom by jim měl pomoci právě příspěvek na péči. Jenže někteří jeho vyřízení označují za administrativní peklo a k tomu trvá hrozně dlouho. Jde už jen samotné lhůty. Posudkoví lékaři mají na posudek 45 dní, úřady práce na rozhodnutí o přiznání dávky 60 dní. A lhůty neběží paralelně, navíc se mnohdy přetahují.
„Je to hrozně dlouhé. Od chvíle, než zažádají a ví, v jaké kategorii, až do chvíle, kdy přijdou první peníze, to mohou být měsíce. To je pro spoustu rodin těžko překlenutelné. Jinak by ovšem už měla fungovat sociální poradenství, kde je někdo navede, jak příspěvek zařídit, a za ruku je provede systémem. Ale strašně to trvá a není to flexibilní,“ poukazuje koordinátorka pomoci kraje Vysočina Lenka Mikletičová.
Hlavní slabina je podle ní v posudkovém lékařství. Posudkových lékařů totiž nemáme dost, takže vyřízení všeho potřebného z jejich strany trvá. A rychlosti vyřizování příspěvku nepřidal ani záměr na převod administrace z úřadů práce na Českou správu sociálního zabezpečení, který se ovšem nyní zřejmě odkládá.
Jiné typy péče stojí stát násobně více
Podle Mikletičové by navíc bylo na místě příspěvek na péči navýšit. „Ani ten nejvyšší stupeň zdaleka nestačí na pokrytí péče. A zároveň na to, aby se z neformálního pečujícího stala osoba legislativně ukotvená a pořešená. Nyní by měl příspěvek na péči pokrývat různé typy doprovodných sociálních služeb. Třeba odlehčovací služby jsou zcela zásadní v prevenci vyhoření, aby si člověk odpočinul, jel na dovolenou nebo třeba oběhal úřady. Ani na to ale nestačí. Jenže by tu mělo být i finanční zabezpečení samotného pečujícího. Aby měl na bydlení, na své koníčky… Zkrátka aby byl adekvátně ohodnocen za péči, která, kdyby ji nesl stát, stojí třikrát tolik,“ konstatuje Mikletičová.
Zároveň by podle ní bylo na místě započítávat péči i do odpracované doby. Někdo totiž může o svého blízkého pečovat roky, což se mu pak podepisuje na důchodu.
70 % pečujících rodin má rozbité vztahy
Druhou oblastí, kde některé rodiny zažijí tvrdý náraz do reality a vystřízlivění z deziluze, jsou mezilidské vztahy. „Dochází ke změně vztahů v rodinách. Člověk si myslí, že máte krásný vztah. Jenže pak se to promění: Už nejste maminka a dcera, ale pečovatel a nemocný,“ přibližuje Rajdlová.
A to se na rodinách velmi výrazně podepisuje. „Dostáváte se na surovou podstatu bytí. Často vyplyne na povrch i to, co byste o sobě neřekli. Před pěti lety jsem dělala výzkum v rámci domácí péče. V 70 % rodin, kam jsem dojížděla, se rozbily rodinné vztahy. Vymizely sestersko-bratrské vztahy, vztah dítě – matka. Najednou je tam nulový vztah, pečující jen uvaří, vypere… O partnerských vztazích nemluvě. Najednou jsou to dvě osoby, které vedle sebe žijí, ale už spolu nemají nic společného,“ popisuje Rajdlová.
Mohlo by vás zajímat
Mít čas sám na sebe
Zvednutým prstem, že se u pečujícího blíží vyhoření, bývá apatie. „Objevuje se agrese. Toho, o koho se staráte, nemůžete vystát. Pak je důležité kontaktovat odbornou pomoc. Je to fyzický projev enormního přetížení,“ podtrhává Rajdlová.
Aby se takovým stavům předcházelo, učí se dnes profesionálové poskytující podporu v rodinách pracovat nejen s pacientem, ale už i s pečujícím. Ten by zároveň měl dbát na své duševní zdraví, věnovat se i jiným věcem, vyhradit si čas jen pro sebe, navštěvovat svépomocné skupiny nebo využít služeb psychoterapeuta.
Nezůstávejte na to sami
S tím, jak přibývá lidí odkázaných na pomoc svých bližních, přibývá také mužů – pečovatelů. Liší se nějak pečující z řad dam od pánů? „Ženy do toho častokrát dají úplně všechno a sebeobětují se. Pak jsou ale více lítostivé a věci si více berou, takže u nich častěji dochází k vyhoření. Muži jsou praktičtější, takže si dokážou včas říct o pomoc. Nenechávají všechno na svých bedrech a třeba si hned domluví pečovatelku, aby jim pomohla s hygienou. A pak vydrží déle, než vyhoří. Dnes se ale už větší rozdíly smývají,“ konstatuje Rajdlová.
Hlavní rada, jak při pečování obstát, tak podle Lenky Mikletičové i Zuzany Rajdlové zní jasně: Nezůstávejte na to sami. Pomoc i spřízněné duše lze najít třeba v poradně Vysočina pečuje, kurzu Specifika péče v domácím prostředí a na řadě dalších míst. Tomu, jak situaci zvládnout, jsme se věnovali už v textu Starají se nonstop, sami bez pomoci. Co se stane, když vyhoří armáda neformálních pečujících?
Foto: Podcast Perspektivy Česka
