Před 55 lety předčasně skončil Stanfordský vězeňský experiment, který měl ukázat, jak výrazně mohou sociální role a prostředí ovlivnit lidské chování. Jeho provedení a závěry však dnes čelí zásadní kritice.
Stanfordský vězeňský experiment ze srpna 1971 byl psychologickým pokusem profesora Stanfordovy univerzity Philipa Zimbarda, který chtěl zjistit, jak lidé reagují na přidělené role. Zajímalo ho především, zda jejich chování více ovlivní osobnost, nebo prostředí a mocenské postavení, do něhož se dostanou.
Pro svůj experiment Zimbardo hledal dobrovolníky z řad studentů. Z více než sedmi desítek zájemců nakonec vybral skupinu 24 zdravých mladých mužů, které podrobil psychologickým testům a rozhovorům. Smyslem bylo mimo jiné vyřadit lidi s psychickými problémy, kriminální minulostí či dalšími charakteristikami, které by mohly výsledky ovlivnit.
Vězení v suterénu Stanfordu
Poté je výzkumníci náhodně rozdělili do dvou skupin – na vězně a dozorce. Při vstupním testování mezi nimi nebyly zjištěny zásadní rozdíly. Zimbardo tak chtěl sledovat, zda se jejich chování začne lišit především v důsledku prostředí a rolí, které jim byly přiděleny.
V suterénu budovy stanfordské katedry psychologie vzniklo provizorní vězení. Z laboratoří se staly cely, chodba sloužila jako vězeňský dvůr a malý prostor byl upraven jako samotka. Důležité bylo také samotné uvedení do role. Vězně skutečná policie zatkla, vyfotografovala, sejmula jim otisky prstů a následně je převezla do simulovaného vězení.
Tam přišli o své osobní věci, oblečení i jména, místo toho používali čísla. Na kotníku nosili řetěz. Dozorci naopak dostali uniformy a výstroj a měli za úkol ve věznici udržovat pořádek.
Postupné zhoršování podmínek
První den proběhl poměrně klidně, druhý den se ale vězni vzepřeli. Strhli si identifikační čísla, odmítli poslouchat rozkazy a zabarikádovali se v celách. Dozorci vzpouru potlačili silou a následně začali hledat jiné způsoby, jak nad vězni udržet kontrolu.
Jedním z nich bylo rozdělení vězňů na „privilegované“ a ostatní. Někteří měli lepší podmínky, zatímco ostatní o část výhod přišli. Skupiny se následně promíchaly, aby mezi vězni vznikla nejistota a nedůvěra. Dozorci tak začali využívat nejen přímé donucení, ale také možnost rozhodovat o každodenním pohodlí vězňů a jejich vzájemných vztazích.
Mohlo by vás zajímat
Podmínky se postupně zhoršovaly. Vězni dostávali ponižující úkoly, o přístup na toaletu museli žádat a v některých případech byli nuceni používat kbelíky přímo v celách. Dozorci prodlužovali nástupy, trestali neposlušnost a postupně přicházeli s dalšími způsoby, jak vězně pokořit.
Psychický stav některých vězňů se začal rychle zhoršovat. Například vězeň číslo 819 se během rozhovoru s knězem psychicky zhroutil a začal nekontrolovatelně plakat. Když se výzkumníci rozhodli ho propustit, ostatní vězni pod vedením dozorců skandovali, že 819 je „špatný vězeň“. Mladík odmítal odejít, protože chtěl dokázat, že špatným vězněm není. Zimbardo mu musel připomenout jeho skutečné jméno a vysvětlit mu, že je účastníkem experimentu.
Zapojil se sám Zimbardo
Právě podobné situace Zimbardo považoval za důkaz, že účastníci své role pouze nehrají. Podle jeho interpretace začalo prostředí postupně měnit jejich vnímání sebe sama i toho, co se kolem nich děje. Vězni se smiřovali s pravidly a ztrátou kontroly, zatímco někteří dozorci začali svou pravomoc vnímat jako skutečnou moc.
Do dění se přitom stále více zapojoval i samotný Zimbardo. Jako vedoucí experimentu převzal také roli ředitele věznice. Když se ho kolega při návštěvě simulovaného vězení zeptal, co je v experimentu nezávislou proměnnou, Zimbardo reagoval podrážděně. Později tento moment popisoval jako důkaz toho, jak silně ho situace vtáhla. Místo, aby uvažoval jako psycholog, začal v danou chvíli přemýšlet jako člověk odpovědný za chod věznice.
Konec po 6 dnech
Experiment měl pokračovat ještě osm dní. Zimbardo ho ale nakonec předčasně ukončil poté, co se začaly hromadit důkazy o narůstajícím psychickém strádání vězňů a stále agresivnějším chování některých dozorců.
Rozhodující byla i návštěva mladé psycholožky Christiny Maslachové, která přišla do věznice a otevřeně zpochybnila, co se tam děje. Zatímco řada dalších lidí, kteří simulované vězení navštívili, podle Zimbardova pozdějšího popisu situaci přijala, podle Maslachové Zimbardo překročil hranici mezi výzkumníkem a účastníkem experimentu. Celý experiment označila za neetický.
Dne 20. srpna 1971 proto experiment skončil.
Co měl experiment ukázat
Zimbardo v průběhu experimentu dospěl k závěru, že lidské chování nelze vysvětlovat pouze osobnostními vlastnostmi. Významnou roli podle něj hraje situace, pravidla a společenská role, do níž se člověk dostane. I psychicky zdravý člověk se za určitých okolností může začít chovat způsobem, který by mimo dané prostředí považoval za nepřijatelný.
Právě tato interpretace udělala ze Stanfordského vězeňského experimentu jeden z nejslavnějších výzkumů sociální psychologie. Nabízela jednoduchou odpověď na složitou otázku: Co se stane s člověkem, když mu prostředí přidělí moc nad ostatními, nebo ho naopak postaví do podřízené pozice?
S odstupem času se ale ukázalo, že samotný průběh experimentu je třeba číst mnohem opatrněji.
Největší pochybnosti
První zásadní problém se týká toho, nakolik výzkumníci sami ovlivňovali chování účastníků. Zimbardo dlouhodobě uváděl, že dozorcům nedal konkrétní instrukce, jak se mají chovat. Pozdější analýzy archivních materiálů však dospěly k závěru, že dozorci dostávali pokyny, jak si udržovat autoritu a jak u vězňů vyvolávat nudu, frustraci a pocit bezmoci.
Jeden z dozorců, Dave Eshelman, později známý pod přezdívkou „John Wayne“, podle vlastního svědectví svou roli záměrně vyhrotil. Chtěl prý přispět k tomu, aby experiment přinesl očekávaný výsledek. Zimbardo mu po skončení studie za jeho výkon dokonce pogratuloval.
Samotný Zimbardo připustil, že od dozorců očekával aktivní přístup a důraz na udržení kontroly. Odmítal však, že by jim nařizoval brutalitu nebo konkrétní formy týrání. Rozdíl mezi oběma popisy patří k nejdůležitějším sporům o to, co experiment skutečně ukázal.
Otázky se objevily také kolem chování samotných vězňů. Douglas Korpi, jehož psychické zhroucení patří k nejznámějším scénám experimentu, později uvedl, že své zhroucení sehrál, protože chtěl ze studie odejít a vrátit se k přípravě na zkoušky. Další účastník, Richard Yacco, se pokusil dosáhnout předčasného odchodu hladovkou. Zimbardo tyto výpovědi odmítal.
To otevírá další otázku. Pokud účastníci dokázali odhadnout, jaký výsledek výzkumníci očekávají, mohli tomu své chování vědomě či nevědomě přizpůsobit. Experiment pak nemusel sledovat pouze vliv vězeňských rolí, ale také reakci lidí na očekávání samotných výzkumníků.
Pochybnosti se týkají také velikosti a charakteru vzorku, rozdílů v chování jednotlivých dozorců a způsobu, jakým byly výsledky následně interpretovány. Pozdější analýzy tak výrazně zkomplikovaly původní představu, že experiment jednoznačně prokázal sílu sociálních rolí.
Proč příběh přežil vlastní experiment
Přesto se Stanfordský vězeňský experiment jen tak neztratí. Jeho původní poselství je totiž velmi snadno srozumitelné: Člověk se může v prostředí s jasně rozdělenou mocí začít chovat jinak, než by se choval za běžných okolností. Právě proto se experiment dostal daleko za hranice psychologie a stal se součástí učebnic i obecné debaty o lidském chování.
K jeho trvalému vlivu přispěl také způsob, jakým byl po desetiletí prezentován. Z původního výzkumu se stal jeden z nejznámějších příkladů takzvané síly situace. Až pozdější analýzy ve větší míře obrátily pozornost k tomu, jak samotný experiment probíhal a jak do jeho průběhu zasahovali výzkumníci.
Pětapadesát let po jeho ukončení tak zůstává Stanfordský vězeňský experiment slavný, ale jeho význam už není tak jednoznačný jako dříve. Právě spor o to, co se ve Stanfordu skutečně podařilo prokázat, je dnes nedílnou součástí jeho příběhu.
