Čtyři české výzkumnice shrnuly poznatky o látce, která pomáhá mozku regulovat příjem potravy a tělesnou hmotnost. Její upravené podoby dokázaly u obézních myší snížit hmotnost a v některých pokusech zabránily jejímu rychlému návratu po ukončení léčby. Práci o prolaktinu uvolňujícím peptid nyní otiskl časopis Neurobiology of Disease.
Léky jako semaglutid (Ozempic, Wegovy a Rybelsus) zásadně proměnily současné možnosti léčby obezity. Přesto zůstává otázkou, jak dlouhodobě udržet dosažený úbytek hmotnosti a co dělat s kilogramy, které se po vysazení léčby často vracejí. Jednou z cest, které české vědkyně zkoumají, je přirozená látka v mozku prolaktin uvolňující peptid (PrRP).
Výzkumnice Magdalena Škrlová, Veronika Strnadová, Blanka Železná a Lenka Maletínská shrnuly výsledky řady dosavadních výzkumů ve studii publikované v časopise Neurobiology of Disease.
Mozek rozhoduje, kdy máme dost
Pocit hladu a sytosti nevzniká jen v žaludku. Mozek průběžně vyhodnocuje signály z těla o tom, kolik máme energie k dispozici, zda jsme jedli a kdy bychom měli s jídlem přestat. Podílejí se na tom hormony i malé signální molekuly, jimiž spolu nervové buňky komunikují.
Jednou z těchto molekul je právě PrRP. Přestože jej původně objevili v souvislosti s prolaktinem, hormonem důležitým mimo jiné při kojení, další výzkum ukázal, že jeho hlavní význam spočívá jinde. Je součástí systému, který pomáhá regulovat příjem potravy a tělesnou hmotnost.
PrRP se tvoří zejména v mozkovém kmeni, odkud nervové buňky předávají signály do dalších částí mozku, včetně hypotalamu. Ten patří mezi důležitá centra regulace hladu, sytosti a energetické rovnováhy. PrRP nese informaci, že tělo přijalo potravu a je čas přestat jíst.
Zajímavé je, že tento systém zřejmě spolupracuje i s dalšími signály sytosti. Experimenty například ukázaly souvislost mezi působením PrRP a cholecystokininu, látky, která se uvolňuje po jídle a pomáhá navodit pocit nasycení. PrRP se také podílí na přenosu signálů souvisejících s leptinem, hormonem, který tělu pomáhá vyhodnocovat zásoby energie.
Nejde tedy o jednoduchý vypínač hladu. PrRP je součástí složité sítě, v níž se potkává několik signálů, ty ovlivňují, kolik toho sníme a jak tělo s přijatou energií naloží.
Co se stane, když to nefunguje?
Jedním z důležitých zdrojů poznatků jsou pokusy na myších, u nichž výzkumné týmy vyřadily z činnosti gen pro PrRP. U myší bez něj se postupně rozvinul větší příjem potravy, obezita a poruchy zpracování cukru. Podobné změny se objevily také u těch, kterým chyběl hlavní receptor GPR10, prostřednictvím něhož PrRP působí.
Pozoruhodný detail přinesly experimenty sledující samotné stravovací chování. Myši bez funkčního PrRP systému nechtěly nutně více jídel během dne. Ale při jednotlivých jídlech zkonzumovaly větší porce. To naznačuje, že PrRP se může podílet především vzniku pocitu sytosti a neovlivňuje pocit hladu.
Jak z PrRP udělat lék?
Nevýhodou zkoumaného prolaktinu je, že se v těle rychle rozkládá. Z výzkumů také vyplynulo, že při podání pod kůži nemá na příjem potravy spolehlivý účinek. Proto bylo potřeba vytvořit takovou variantu, která vydrží déle, dostane se k příslušným částem mozku a požadovaný efekt si zachová.
Jednou z možností je připojit prolaktin k molekule peptidu mastné kyseliny. Tento postup, označovaný jako lipidizace, se využívá i při vývoji řady jiných léčiv. Úprava může prodloužit působení látky v těle a změnit její vlastnosti. Už vznikly varianty PrRP, které se lišily například délkou připojeného tukového řetězce nebo dalšími změnami samotné molekuly.
U myší se navíc upravené látky ukázaly jako účinnější než přirozený PrRP. Myši po nich snížily příjem potravy a tělesnou hmotnost, u některých se zlepšil metabolismus cukrů a tuků a další dokázaly zvýšit energetický výdej a využívaly tuky jako „zdroj tělesného paliva“.
Dokáže nový přístup omezit jojo efekt?
Jedním z problémů současné léčby obezity u lidí je návrat hmotnosti po ukončení léčby. Výzkumy se proto i u myší zaměřují také na dobu po podávání upravených peptidů. I zde vycházejí některé látky s PrRP nadějně, protože po ukončení podávání brání myším v přejídání, jiné zase způsobují, že se jim původní váha nevrací.
Pro srovnání studie připomíná také výsledky výzkumu u lidí, kteří ukončili léčbu semaglutidem. Tito pacienti během jednoho roku znovu nabrali přibližně dvě třetiny dříve ztracené hmotnosti.
Srovnávat ale výsledky pokusů na myších s výsledky léčby lidí stále nelze přímo. Zvířecí experimenty ukazují zajímavý směr dalšího výzkumu, přesto nemohou předpovědět, jak bude léčba fungovat v klinické praxi. Zatím tak není možné tvrdit, že upravené peptidy odstraní obezitu a jojo efekt i u lidí.
Studie českých vědkyň ale ukazuje, jak složitá je regulace tělesné hmotnosti. Nejde pouze o vůli nebo množství jídla, ale o souhru signálů v mozku, hormonů a způsobu, jakým tělo energii využívá. Právě porozumění těmto procesům může otevřít cestu k dalším možnostem léčby obezity.
