Cílem tohoto textu je reagovat na komentář Záchranka supluje taxík i paliativní péči docenta Jiřího Knora. Nářky nad nadužíváním či zneužíváním záchranné služby se staly v ČR v posledních letech už folklórem, na kterém je zajímavé zejména to, že přes řadu radikálních úvah a názorů ještě nikdo nedokázal faktický rozsah problému definovat a seriózně vyhodnotit (ale zato víme, že „raketově roste“). Prostě ukázkový příklad dojmologie.

Zásadní je jiná věc – ať je takových pacientů málo nebo hodně, záchranka není pasivním hráčem a obětí zlovolných volajících, kteří rozhodují o tom, co se bude dít. Ne, záchranka není žádný taxík, a pokud ho ze sebe nechá dělat, je to jen a jen výsledek její pasivity a alibizmu, schovávající se za populistický slogan a přehazující vinu za tento stav na pacienty.

Chyba systému, ne pacientů

Tísňová linka záchranné služby je jednou ze vstupních bran systému zdravotnictví. Obracejí se na ní ti, kdo se ocitli v situaci, kterou ze zdravotního hlediska vnímají jako naléhavou. To ale samozřejmě neznamená, že ke všem pacientům musí vyjet záchranka, že by každý takový pacient měl být hned odvezen do nemocnice a tam okamžitě vyšetřen lékařem. Je odpovědností zdravotního systému, jehož je záchranka integrální součástí, aby každého v závislosti na naléhavosti stavu a případně potřebné intervenci nasměroval na správnou trajektorii z hlediska místa, času i typu poskytnuté služby.

Říká se tomu třídění a tohle třídění by mělo probíhat hned na třech úrovních – na operačním středisku, během zásahu na místě události i na třídícím místě urgentního příjmu. Pokud to systém nedělá a každému posílá sanitku, ta sanitka každého odveze do nemocnice a v nemocnici se bez jakéhokoli třídění každému věnujeme hned a „v plné palbě“ (a pak si stěžujeme na přetížení), není to chyba pacientů, ale je to chyba systému. A teď to nejpodstatnější – ten systém „nespadl z nebe“. Tvoří jej do určité míry politici, alev praxi zejména my, zdravotníci, naše znalosti a naše každodenní ochota přijímat odpovědnost.

Ujíždí nám vlak

Začátkem června, zatímco docent Knor sepisoval svoji filipiku, proběhl ve Stockholmu největší evropský kongres věnovaný přímo záchranné službě. 1500 účastníků ze 47 zemí světa od Thajska přes Evropu až po USA. A hádejte – kolik krajských záchranek z ČR tam mělo svého zástupce? Jedna jediná. A to je velká škoda, protože bychom se všichni měli na vlastní oči přesvědčit, jak moc nám v téhle oblasti ujíždí vlak. Třídění událostí s nízkou naléhavostí a alternativní cesty směrování pacientů zdravotním systémem – to byla de facto hlavní témata celého kongresu.

Potýkají se s tím všichni, ale zásadní rozdíl vůči ČR je v tom, že nikdo (vůbec nikdo!) nemluví o platbách, pokutách a dalších omezeních, ale všichni hledají způsoby, jak velkou poptávku po urgentní primární péči (a v mnoha zemích díky imigraci ještě daleko vyšší než u nás) ukočírovat tak, aby to bylo kapacitně i ekonomicky průchodné, ale současně bezpečné jak pro pacienty, tak pro zdravotníky. Nové diagnostické postupy, nové kompetence, spolehlivost třídění, spolupráce mezi poskytovateli a sdílení dat, poradenské linky a telemedicína, komunitní péče, specializované týmy pro specifické problémy (ano, i ta „urgentní  paliativa“), nové technologie pro dálkové monitorování a samozřejmě obrovský boom umělé inteligence pro podporu rozhodování. I to je urgentní medicína 21. století. Ne „obvoďák“ z LSPP (Lékařská služba první pomoci – pozn. red.), který v otřískaném Favoritu obráží pacienty – v jehož spásnou reinkarnaci věří docent Knor.

Ne, záchranka nemusí být taxíkem. Pokud se tak cítí a chce to změnit, musí ale opustit dogmata osmdesátých let minulého století a začít pro to něco dělat. Samo se to nestane. Znamená to přestat fňukat nad špatným světem okolo, přijmout odpovědnost a hledat nové cesty, jak zvládnout nové výzvy. Mnohde se to už aspoň trochu děje, někde stále čekáme. Svět se nám ale neúprosně vzdaluje, zatímco my místo toho řešíme barvu majáků a velikost písmenek na sanitkách.

Mohlo by vás zajímat

Být ochotni převzít odpovědnost

A ještě poznámka na závěr: i jako zdravotníka, ale zejména jako občana se mě opravdu dotýká, pokud se docent Knor vysmívá požadavku na srozumitelnou edukaci veřejnosti s tím, že nelze počítat se sebereflexí, spoluzodpovědností a sounáležitostí lidí. Možná, že soudí podle sebe, ale v každém případě je to mimořádně smutný pohled na svět. Úplně stejně se před třiadvaceti lety podobní „odborníci“ vysmívali snahám zavést telefonicky asistovanou resuscitaci s tím, že Češi jsou lhostejní a stejně nikoho resuscitovat nebudou.

Přesto jsme do toho šli, připravení svědky zástavy k resuscitaci doslova přemlouvat. Ale ejhle – už během prvních pár týdnů se ukázal pravý opak: mimořádná ochota obyčejných lidí, kterým „jen“ stačilo podat pomocnou ruku s rozpoznáním zástavy, převzít odpovědnost a říct jim „teď začněte“. Tehdy jsme svět „to nejdelistů“ předběhli minimálně o 10 let, zachránili tím stovky životů a dnes se právem počítáme mezi resuscitační velmoci a mezi země se světově největším podílem laických resuscitací.

A přesně to od zdravotníků veřejnost očekává i teď. Ne – lidi nechtějí běhat po doktorech. K tomu ale musíme vytvořit realistické alternativy a hlavně být ochotni převzít odpovědnost a pacienty na některé z výše zmiňovaných třídicích úrovní nasměrovat tam, kde dostanou odpovídající péči. A velká část „zbytečných“ vjezdů a návštěv pohotovostí rázem odpadne. Tak jednoduché to je.

MUDr. Ondřej Franěk

Autor je dlouholetý lékař záchranné služby, metodik zdravotnického operačního střediska, člen výboru Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof, člen Evropské resuscitační rady, soudní znalec v oboru urgentní medicína a v neposlední řadě i potenciální pacient zdravotnické záchranné služby.