Mám napečené „jen“ čtyři druhy cukroví a vlastně by mi bylo jedno, kdybych neměla ani jeden. Nestihla jsem pověsit vánoční hvězdu do okna, stromeček jsme zvládli nazdobit jen tak tak. Nekupujeme si s rodinou dárky. Pod stromeček nám letos stačí vědomí, že se u něj sejdeme všichni. Stačilo totiž opravdu málo a nemuselo to tak být.

Svět se mně a mojí rodině obrátil na ruby už v říjnu. Tátu odvezla sanitka s příšernou bolestí hlavy. V nemocnici mu zjistili starší cévní mozkovou příhodu. Aktuální bolesti, závratě a další problémy, se kterými ho přivezli, ovšem lékařka přiřadila k nákaze covidem, a poslali ho domů. Byť sotva stál na nohou. Doma strávil den, než to moje máma nevydržela a opět zavolala sanitku. Ukázalo se, že přijela ne za pět minut dvanáct, ale minutu po dvanácté. CT totiž odhalilo novou mozkovou příhodu – ze dne, kdy byl v nemocnici poprvé, ale přístroj ji tehdy ještě neodhalil.

Když je třeba mít sílu, ale není z čeho brát

Následující dny byly jako jízda po horské dráze, která ale vede jenom dolů. Tátův chorobopis by vydal na román, ale pokusím se to vzít ve zkratce. Převoz do fakultní nemocnice, drenáž, operace hlavy, sedmiminutová zástava srdce, několikahodinová operace plicní embolie, zápal plic.

O své blízké už jsem párkrát v životě strach měla, ale s jistotou mohu říct, že tohle bylo nejhorší období mého života. Zdánlivě nekonečné období, kdy každý nový den přicházely jen horší a horší zprávy. Období, kdy jsem si potvrdila, že svíravá bolest, kdy se vám zdá, že máte na srdci těžké kamení, které vám brání se nadechnout, existuje.

Chcete jít spát, abyste aspoň na chvíli zahnali černé myšlenky, ale zároveň se vám usnout nedaří – ze strachu, že v noci zazvoní telefon a vy se možná dozvíte tu nejhorší zprávu na světě.

Období sevřeného žaludku, kvůli kterému nemůžete nic pozřít, ale zároveň do sebe potřebujete dostat aspoň trochu energie, abyste mohli fungovat. Pro sebe a hlavně pro člověka, kterého milujete a který vaši sílu potřebuje. Období, kdy chcete jít spát, abyste aspoň na chvíli zahnali černé myšlenky, ale zároveň se vám usnout nedaří – ze strachu, že v noci zazvoní telefon a vy se možná dozvíte tu nejhorší zprávu na světě.

Záchranná tvrdohlavost

Můj táta je ovšem tvrdohlavý beran. Možná bych mohla zmínit, že nejde o mého biologického rodiče, ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Někdy nevlastní může být vlastní tak, jak by to biologický nikdy nedokázal. Tvrdohlavý beran – vlastnost, která mi u něj dříve často tak moc lezla na nervy, ho vlastně zachránila. Lékaři mu, jak nám později řekli, nedávali moc šancí. Jak ale mířila zmíněná horská dráha před tím jen setrvale dolů, tátova touha žít zatáhla za záchrannou brzdu. A co víc, vydala se opačným směrem.

Byla jsem u toho, když ho probouzeli z umělého spánku a on poprvé otevřel oči. Ne na chvíli, ne trochu, ale úplně. Koukal na mě a svíral mi ruku a já věděla – jen z toho pohledu – že nic nevzdává, že tu chce být s námi, že chce domů. O den později už u toho byla máma, když ta slova o návratu domů poprvé vyslovil.

Mohlo by vás zajímat

Táta od té doby ušel neuvěřitelnou cestu a z oddělení ARO, JIP, neurologie a rehabilitace se dostal až domů a nyní ho čekají lázně. Následky jsou – vzhledem ke scénářům, které mohly nastat – vlastně minimální. A i když vyhráno zcela není, v tom největším boji zvítězil. A my s ním.

Zdraví? Ten nejcennější dárek

Cílem tohoto krátkého zamyšlení nebylo vracet se k srdcervoucím vzpomínkám nebo hanit lékaře, kteří počáteční situaci podcenili (byť, jak nám potvrdili a radili jiní, bychom na to měli plné právo). Cílem bylo upozornit, že jsou to vztahy, co je na světě důležité. Jestli mi totiž něco uplynulé období přineslo něco dobrého, byla to vděčnost za vztahy, které mám.

Za moji mámu, která je nejsilnější ženou na světě. Za partnera, který byl mně i mé mámě oporou. Také za prarodiče a další členy rodiny, kteří se s námi semkli. Za kamarády a kamarádky, kteří nás podporovali – zprávou, telefonátem, setkáním, objetím, nabídkou přespání při cestách do pro mě daleké nemocnice. Za kolegy a kolegyně, kteří mi vyšli v práci vstříc a mohla jsem se tak soustředit jen na rodinu.

Peníze jsou fajn, krásný dům, auto nebo dovolená také. Ale je to k ničemu, pokud to nemáte s kým sdílet. Pokud nemáte komu zavolat, když je vám nanic. A v kontextu zdraví je to všechno totálně malicherné.

A protože je Štědrý den: Neřešme, kolik druhů cukroví máme – buďme rádi, že ho má kdo ochutnat. Neřešme, že jsme nestihli vánoční úklid – buďme vděční, že máme s kým sdílet domov. Neřešme, že jsme nestihli koupit ještě ten poslední vánoční dárek – važme si toho, že můžeme Vánoce s někým ve zdraví prožít. Zdraví je totiž to nejcennější, co si můžeme přát.