Český biomedicínský výzkum se podle šéfa Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) Jana Konvalinky nemá příliš čím chlubit. I u nás ale existují úspěšná pracoviště. Ukazují, že špičková věda nestojí na platech, ale na odvaze dát prostor novým nápadům a novým lidem. O tom, jak biomedicínský výzkum u nás popostrčit, diskutovali odborníci na sympoziu Zdravotnického deníku Genové a buněčné terapie v Česku.

Co je potřeba k tomu, aby se česká věda vyšvihla vzhůru? „Peníze jsou nutné, ale nestačí. A není jich potřeba moc. Když se mluví o ÚOCHB, tak si každý myslí, že lidi přeplácíme. Nepřeplácíme, platíme podobně jako Přírodovědecká fakulta v Praze. Jen u nás dostávají smluvní platy, takže si peníze nemusí nahánět po grantech a příplatcích z projektů. Granty jsou na práci. To je věc, která by hodně vyčistila prostředí. Plačtivý přístup, jak máme nízké platy, je často nepravda, protože se jedná o tarify, ne o skutečné příjmy,“ říká Konvalinka.

Zároveň to podle něj rozhodně není tak, že když někoho dobře zaplatíte, bude z něj vynikající výzkumník. „Panuje tu naivní představa, že lidé mají málo peněz, a když dáte průměrnému vědci víc, stane se z něj skvělý vědec. To z 99 % není pravda. Průměrný vědec s větším množstvím peněz bude dělat více průměrné vědy. To je všechno,“ konstatuje Konvalinka.

Mnohem důležitější než peníze je podle něj možnost nezávislé vědecké práce. Lidé by měli dostat příležitost vymýšlet vlastní projekty a mít prostor na jejich realizaci. „Aby nemuseli dělat v týmu nějakého pana profesora a postupně lézt po žebříčku. Měli by dostat šanci rovnou,“ dodává Konvalinka.

Vychovávat si nástupce je ve vědě špatně

Na ÚOCHB také mají spoustu „mladé krve“. Působí tu 230 PhD. studentů, stovka pregraduálních studentů a 30 dětí z gymnázií. Zároveň ale platí, že se nikdo nemůže stát šéfem skupiny, pokud pochází z ústavu a nebyl několik let v zahraničí.

„Nenávidím větu: ‚Vychoval si svého nástupce.‘ To je ve vědě špatně. Jedním z faktorů úspěchu dobrých pracovišť je, že lákají nové lidí. Vytvářet pro ně prostor je strašně důležité,“ podtrhává Konvalinka.

Mohlo by vás zajímat

To potvrzuje i přednosta Kliniky hematoonkologie FN Ostrava a předseda České myelomové skupiny Roman Hájek. „Jakmile máte zahnízděného výzkumníka kolem 45 let, který dosahuje sotva průměrných výsledků, nemůžete od něj očekávat, že vychová lidi, kteří budou nadprůměrní nebo špičkoví. Pokud nepřijmete lidi, kteří jsou kreativní a zpravidla přijdou zvenku, ničeho nedosáhnete. Kde není co brát, se nic nevytvoří. Jsou opravdu výjimky, že by byl nějaký doktorand tak zázračný, že vyroste pod průměrným školitelem,“ popisuje.

Neúspěšní dostanou sbohem

V Ostravě tak hledají lidi přes různé mezinárodní portály a snaží se jim vytvořit podmínky jak pro výzkum, tak pro život – což je na severu Moravy o dost náročnější než v Praze. Přesto se ale i tam daří získávat pracovníky z Kalifornie, Oxfordu či Barcelony.

„Lidé musí dostat prostor a vy musíte být trpěliví. Věda potřebuje čas – není to tak, že lusknete prsty a věci budou. Pak ale také musíte mít odvahu, že zrušíte nějaký tým, protože jste na 95 % přesvědčeni, že už nikdy nic nevymyslí a nikam se to nevyvrbí. A musíte nabrat nové lidi, jinak jste v pasti,“ přibližuje organizaci úspěšného výzkumu profesor Hájek.

K tématu

Jeho slova potvrzuje i Konvalinka, který sám na ÚOCHB zrušil za poslední dva roky čtyři skupiny. „Kolegům se snažíme pomoci a najít místo jinde. Ale jediný způsob, jak dělat špičkovou vědu, je sehnat špičkové lidi a dát jim prostor. A loučit se s těmi, kdo špičkoví nejsou,“ říká.

„Optimální scénář je, že by měli jet ven na nejlepší pracoviště, tam začít od píky, něco se pořádně naučit a přinést to domů nazpátek. Ne vždycky se to ale povede, protože tam mnohdy zůstanou,“ popisuje realitu v Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT), kde probíhá klinická praxe i výzkum, jeho ředitel Petr Cetkovský. Podle něj je na ÚHKT zhruba polovina lidí, kteří přijdou zvenčí, a polovina, která tu „vyrostla“.

Jak pomoci pacientům i výzkumu

Právě na ÚHKT se přitom povedlo rozjet vývoj a výrobu genových a buněčných terapií CAR-T, které zachraňují životy lidem s některými hematoonkologickými diagnózami. Dát podobným aktivitám zelenou ve větším měřítku by podle Hájka jednak podpořilo výzkum, jednak zlevnilo léčbu pro pacienty. ÚHKT totiž trvalo celých 11 let, než zvládlo vyrobit jednotky produktů pro pár klinických studií. Současnou situaci by tak šlo vytěžit a dát této oblasti dynamiku, a to i na dalších pracovištích.

Jak? Podle Hájka by na úrovni ministerstva zdravotnictví mohl vzniknout plán, které týmy by se mohly zapojit, a impuls k vytvoření jedné společné facility. A až týmům doběhnou akademické studie, vyráběl by se ověřený produkt dál.

„Pak řeknete: ‚Milá pojišťovno, máme tu produkt s podobnou léčebnou účinností, který stojí milion místo pěti milionů u farmaceutické firmy. Zapomeňme na problematiku patentů, chceme to používat v naší zemi a nehodláme to prodávat. Pouze chceme dostat zpátky výrobní náklady, zajistit, že tým zůstane živý, a budeme to produkovat pro celou Českou republiku.‘ Tím bychom ušetřili systému spoustu peněz, udrželi si know-how kontinuální produkce a do toho v našich výrobních prostorech můžeme zkoumat a dělat vědu,“ dodává Hájek.

Poděkování za podporu konference patří Všeobecné zdravotní pojišťovně a společnostem Bristol a Gilead Sciences.