Bolest, která vyvolává pocit naprosté zkázy. Tak popisují odborníci následky požahání medúzou Irukandji. Naštěstí pro nás se vyskytuje v Austrálii. Také Středozemní moře ovšem čím dál častěji hostí tvory, jejichž jed dokáže vyvolat agónii. I na dovolené v Itálii či Chorvatsku tak platí, že se vyplatí vzít si boty do vody. A při šnorchlování rozhodně na nic nesahat.

Zážitek rovnající se středověkému mučení – tak popisuje BBC syndrom Irukandji, pojmenovaný podle svého pachatele, totiž drobné medúzy žijící v australských vodách. Samotné požahání nic není, většina lidí si ho ani nevšimne, říká Lisa-ann Gershwinová, odbornice na medúzy, která klasifikovala a pojmenovala 14 ze 16 druhů medúz Irukandji.

Opožděný nástup příznaků ovšem způsobil, že se lékaři po celá desetiletí snažili identifikovat, co způsobuje návštěvníkům australských pláží takovou agónii. Záhada byla vyřešena až poté, co místní lékař Jack Barnes strávil čtyři roky hledáním viníka. Případ nakonec uzavřel v roce 1961 tím, že úmyslně požahal sebe, svého desetiletého syna a plavčíka.

Pacienti prosili, ať je lékař zabije

Gershwinová provedla rozhovory s více než 50 lidmi, kteří prodělali syndrom Irukandji, a přečetla nejméně sto historických kazuistik. I když jen málo požahání vede k tomuto nesnesitelnému syndromu a zkušenost se může dramaticky lišit, typický případ vypadá asi takto:

První příznak se objevuje zhruba po 20 minutách, kdy přichází pocit přetížení nebo malátnosti. Vzápětí následuje pocit připomínající sbíječku v ledvinách, který trvá až 12 hodin. Poté oběti prožívají řadu příznaků, včetně silného pocení, které několikrát za hodinu promáčí prostěradla, a neustálého zvracení každých pár minut po dobu až 24 hodin.

A to je jen rozcvička k plnému syndromu Irukandji, říká Gershwinová. Postižený pak trpí vlnami neskutečné agónie, křečemi v celém těle a záchvaty, které s postupujícím stupněm předefinují bolest. Medúza Irukandji však také otevírá další dimenzi bolesti – existencionální. Její vizitkou je pocit zkázy, popisovaný jako přesvědčení, že smrt je blízko. A to odděleně od závažnosti ostatních příznaků. „Pacienti ve skutečnosti prosili své lékaře, aby je zabili, protože si byli tak jistí, že zemřou, že to jen chtějí mít za sebou,“ popisuje Lisa-ann Gershwinová.

Většina lidí se uzdraví

Podle ní zatím neznáme přesný obsah jedu ani to, jak způsobuje syndrom Irukandji, ale máme určité indicie. Jed medúzy obsahuje toxiny zvané poriny, které prorážejí díry v buněčných membránách. To vede k buněčné smrti a biochemickému chaosu. Mnoho molekul, které se používají k aktivaci různých tělesných funkcí, je totiž na místě zlikvidováno.

Vědci studující Irukandjiho syndrom se domnívají, že jed medúz může také ovlivňovat sodíkové kanály v neuronech. To vede k zaplavení systému adrenalinem, norepinefrinem a dopaminem, což je proces, který pravděpodobně přispívá k psychologickým i srdečním příznakům.

Mohlo by vás zajímat

Navzdory tomu všemu se většina lidí plně uzdraví. Léčba se z velké části skládá z užívání silných léků proti bolesti, jako je morfin, které pomáhají překonat vlny bolesti.

Jako rány devítiocasou kočkou

V kategorii mořských tvorů způsobujících agónii mají ale i medúzy Irukandji konkurenty. Počínaje australskou čtyřhrankou Fleckerovou přezdívanou mořská vosa, která je považována za nejsmrtelnější zvíře na světě. Tyto průhledné medúzy mohou mít zvon velký jako nehet, ale také až 25 centimetrů – a žahavá ramena až 3 metry. Pokud zasáhnou člověka, zanechávají po sobě dlouhé pruhy. „Po celé kůži máte stopy po biči, které vypadají, jako byste dostali devítiocasou kočkou,“ říká Gerswhinová. „Bolí to, jako by vás polili vroucím olejem.“

A pak je tu takzvaný ohnivý červ (ve skutečnosti mnohoštětinatec), který vypadá jako chlupatá stonožka. Ten se brání pomocí drobných ostnů, které se oddělí a zůstanou v kůži každého, kdo se jich dotkne. Vědci se domnívají, že jak struktura ostnů, tak jed, který nesou, přispívají k nesnesitelné, pálivé bolesti. Trvat prý může hodiny.

Ohnivý červ ve Středozemí

Ohnivý červ hermodice ohnivá se přitom vyskytuje i na místech, která řada Čechů vyhledává jako destinace pro svou dovolenou. Vedle tropických oblastí Atlantiku ho totiž najdeme i ve Středozemním moři. A s tím, jak se voda ohřívá, je tu jejich výskyt častější. Před dvěma roky tito zhruba 15 cm dlouzí tvorové vyvolali paniku, když se objevili v jadranských vodách v Itálii či Černé Hoře. Ve skutečnosti ovšem není třeba se bát. K plážím se totiž příliš nevydávají a nejsou agresivní, takže když nebudete mít smůlu a omylem na ně nešlápnete při šnorchlování, nic vám nehrozí. Když ohnivého červa ve vodě uvidíte, zkrátka se držte obecného pravidla: nesahat.

Žádný med není ani setkání s některými rybami. Třeba s odrancem pravým, který se maskuje jako skála a je jde o jednu z nejjedovatějších ryb. Najdete ho v Indickém či Tichém oceánu, ale i v Rudém moři. Pokud na něj nic netušící člověk ve vodě šlápne, může dostat obrovskou dávku modrého jedu. Pálivou bolest trvající až 48 hodin doprovází dramatický otok. Podle Floridské univerzity může necitlivost a brnění přetrvávat týdny. A i když otravy nejsou časté, představují ohrožení života.

Oproti tomu na čtverzubce stříbropásého (příbuzného proslulé japonské ryby fugu) už můžete narazit i ve Středozemním moři. Při plavání byste ovšem museli mít hodně velkou smůlu, aby vás jeho smrtící jed otrávil. Největší nebezpečí tak skrývá, pokud by se ocitl na vašem talíři.