Starají se o své nejbližší nonstop, často na úkor vlastního zdraví, financí i práce. Neformální pečující jsou pro sociální systém klíčoví, přesto zůstávají přehlíženi. I tomu, kde hledat pomoc tak, aby neriskovali vlastní kolaps, se věnoval podcast Zdravotnického deníku Perspektivy Česka.
V Česku podle odhadů Ústavu zdravotnických informací a statistiky dostává intenzivní péči v domácím prostředí 32 tisíc lidí. A těch, kdo pečují o svého blízkého, je násobně více. „Je to ale pořád neviditelná skupina, i když je v systému péče a sociálních služeb zcela zásadní. Pozornost, podpora ani informovanost nejsou adekvátní,“ konstatuje koordinátorka pomoci kraje Vysočina Lenka Mikletičová.
Někteří lidé se stanou neformálními pečujícími postupně, takže mají prostor se na náročnou situaci připravovat. Jindy ovšem může přijít potřeba starat se o svého bližního jako blesk z čistého nebe. Třeba kvůli úrazu, nebo když se rodičům narodí postižené dítě. Jak v takové situaci postupovat, aby pečující situaci zvládl?
Ve chvíli, kdy se člověk stane neformálním pečujícím, je dobré poradit se s praktickým lékařem, který se o pacienta stará. Podle lektorky projektu Specifika péče v domácím prostředí společnosti Hartmann-Rico Zuzany Rajdlové ale mezi praktiky nemusí být vždy informovanost o formách pomoci zrovna valná.
Pokud tedy nedostane pečující radu tady, může se obrátit na město nebo kraj. Tamní sociální pracovníci by měli dotyčného delegovat do podpůrných organizací. Ty mohou například naučit nové pečující, jak by měla péče vypadat. Materiály, co a jak dělat, také visí na webech, třeba Vysočina pečuje, Cesta domů či Diakonie.
Příkladný systém na Vysočině
Ideální ale je, pokud se situace podchytí už při pobytu v nemocnici, kdy je jasné, že pacient bude potřebovat podporu. Takový model koordinátorů péče, kteří pomohou už na začátku, funguje na Vysočině. Tam také sociální pracovníci obcházejí jak praktiky, tak starosty všech malých obcí, aby na sebe dali kontakt, který pak mohou předat rodině.
Na místě je také racionální vyhodnocení bez předsudků, zda je neformální domácí péče vůbec vhodná. Někdy dá sám pacient přednost pobytu v sociálním zařízení. A pak je tu otázka finančních, fyzických a psychických možností pečujícího, zda situaci zvládne.
„Stává se, že neformální pečující sami potřebovali neformální pečující, protože jejich zdravotní stav není dobrý. V těchto případech jsem pro to, aby péče nezůstávala v domácím prostředí. To je cesta do pekel,“ konstatuje Rajdlová.
Pokud pečující přecení své síly, hrozí mu, že vyhoří. A pak může pacient kvůli nutnosti rychlého řešení skončit v péči, která není optimální nebo kde skončit nechtěl. Třeba na lůžku LDN. „Je potřeba vědět, jaké mám možnosti a že na to nemusím být sám. To je totiž často kámen úrazu – lidé na to zůstanou sami,“ podtrhává Rajdlová důležitost včasné podpory pečujících.
Mohlo by vás zajímat
Jak vyřešit kolaps
Právě vyhrocené situace pak řeší Lenka Mikletičová. „Ozývají se nám lidé v totálně krizových situacích, kdy už nemůžou, neví, tápou a je to za hranou,“ říká. Někteří pečující například mohou mít zdravotní kolaps a je třeba vyřešit, co s pacientem. Na Vysočině proto mají už rok a půl krizová lůžka v sociálních službách, a to pro všechny možné skupiny pacientů. Místo LDN, interny nebo psychiatrické nemocnice se tak člověk do 48 hodin dostane do odpovídající péče.
Se zvládáním všech možných nástrah, které na pečující číhají, a tak i s prevencí krizových situací přitom pomáhají kurzy, které vede Rajdlová. Tady pečující zjistí, na co mají nárok, jak vyřídit příspěvek na péči, komunikovat se zaměstnavatelem, pracovat s pacientem na lůžku, podávat léky, přizpůsobit domácnost nebo vhodně vybrat a pracovat s pomůckami. A v neposlední řadě se setkají s dalšími, kdo mají podobné problémy.
Výzva pro zaměstnavatele
Pečující by také měl dbát na své duševní zdraví. Buď může kontaktovat psychoterapeuta (na Vysočině mají terapeuta poskytujícího zdarma poradenství pečujícím), pomoci ale mohou také svépomocné skupiny. „Další bod je najít si denně alespoň 15, 20 minut a dělat něco pro sebe. Zastávat jinou roli než tu pečovatelskou,“ radí Rajdlová.
Velkou výzvou ale zůstává zapojení zaměstnavatelů do podpory domácích pečujících. U těch v produktivním věku je totiž jednou z největších obav právě návrat do práce. „I zaměstnavatelé ví, že je to téma, nijak významně se mu ještě nevěnují. A když, tak ve smyslu nějakých daňových úlev či benefitu pojištění na dlouhodobou péči. Máme proto v plánu významnější zaměstnavatele v regionu obcházet s tím, že by mohli zaměstnance, když taková situace přijde, poslat do naší poradny a pomoci jim namodelovat, jak skloubit pracovní život s péčí,“ načrtává Mikletičová.
Vedle podpory pečujících v podobě zkrácených úvazků či úpravy pracovní doby je ve hře také pořádání dnů péče. Během nich by se zaměstnanci mohli seznámit třeba s tím, jak získat příspěvek na péči, zažádat o pobytovou službu nebo jaká podpora je v regionu k dispozici. „Jde tedy i o prevenci. Nabídnout zaměstnancům řešení do budoucna, aby se na to mohli připravit,“ dodává Rajdlová.
Foto: Podcast Perspektivy Česka
