Místo dvou měsíců pár týdnů. Jak nová profese zkracuje pacientům cestu k léčbě rakoviny?

Koordinátora péče musí mít nově každé komplexní onkologické centrum (KOC). Zavádění této pozice ovšem není všude úplně jednoduché. Jednou z klasických překážek je rezervovanost lékařů a dalších zdravotníků vůči nové pozici. Jak ji překonat a co všechno je k práci koordinátora potřeba, přibližuje Klára Vaňková, která už několik let pracuje jako koordinátor onkologických pacientů na gastroenterologickém oddělení FN Bulovka. Právě dnes, ve čtvrtek 4. června, vzniká Asociace koordinátorů zdravotní péče.

Co přináší pozice koordinátora péče jak systému, tak pacientům?

Vnímám zavádění koordinátorů jako obrat od „paciente, zařiď si, postarej se“ k „paciente, pojď, já tě provedu, já ti to zajistím“. Pomáhá to jak pacientům, tak celému zdravotnickému systému, kdy léčba dříve diagnostikovaných bývá levnější než těch v pokročilých stadiích.

Kdy koordinátor vstupuje do celého procesu? V jaké fázi se s ním pacient potkává?

Musíme rozlišovat, zda se jedná o koordinátora, který urychluje diagnostiku ještě před příchodem pacienta do KOC (pracovně ho nazýváme Koordinátor 1), nebo provádí léčbou až v samotném KOC (Koordinátor 2). V současnosti si většina lékařů pod pojmem koordinátor představí spíše druhou variantu. Z mých zkušeností je ale možné ušetřit pacientovi nejvíce cenných týdnů právě ještě před vstupem do KOC, kdy je často ztracený na své cestě k určení diagnózy. A právě to je úkol Koordinátora 1. Kompetence a odpovědnosti těchto dvou pozic se mohou značně lišit, ale také se spojovat v jedné osobě, která zajišťuje zrychlený průchod pacienta systémem před KOC i v něm.

Jak koordinátor zjistí, že je tu pacient, který potřebuje jeho pomoc při průchodu systémem?

Většinou ho referuje lékař. Právě na to cílíme, protože o pacientovi potřebujeme získat relevantní informace, které není sám vždycky schopný dát. Občas se stane, že se ozve i samotný pacient se štosem papírů. Ideálně by to měli být praktičtí lékaři, respektive lékaři jakýchkoli odborností, kteří zachytí podezření na nádor a potřebují pomoci urychlit diagnostiku pacienta. Mohou to být například lékaři z periferií, kde není dostupná vysoce odborná péče, nebo i lékaři z lůžkového oddělení, kteří propouštějí pacienta, jehož je potřeba dořešit v ambulantním režimu.

Takže už máte nakontaktované lékaře, kteří vědí, že se vám mají při podezření ozvat?

Přesně tak. Už vědí, jakým způsobem mají pacienta předat. Máme tu formulář, kde se vyplní informace, které lékaři potřebují na multidisciplinárním týmu, aby mohli posoudit nález.

Když tedy koordinátor nastupuje do své pozice, měl by se zkontaktovat s lékaři ve svém rajónu?

V zásadě ano. V tuto chvíli ovšem není nastavený systém, jak to udělat. A záleží to strašně na tom, kam a pod jakého lékaře nastoupí a jak moc schopný člověk to je. Nicméně jako vůbec první krok se musí nový koordinátor sžít s funkcí v nemocnici. Tedy znát své postupy, kontakty, oddělení, se kterými spolupracuje… Ve chvíli, kdy to bude mít zmapované, by bylo ideální, aby si nakontaktoval praktiky v okolí.

Jak vypadá typická cesta pacienta, který nemá koordinátora?

Přijde k praktikovi a řekne: Bolí mě břicho. Ten mu odebere krev a dá mu žádanku na ultrazvuk. Pacient se vrátí za tři týdny pro výsledek a praktik vysloví podezření na rakovinu slinivky. Dá pacientovi žádanku na CT, ať si ho sežene. Ten ho za měsíc absolvuje a za další týden, dva se objedná k praktikovi. To už máme 8 týdnů. Praktik dojde k tomu, že tam nádor opravdu je, takže pacienta v lepším případě pošle rovnou na gastroenterologii, v horším na onkologii. Tam totiž po měsíci řeknou, že neví, co mu je, protože nemá histologii, a pošlou ho na gastroenterologii.

A když praktik kontaktuje koordinátora?

Pokud se na ultrazvuku objeví podezření na nádor slinivky, zavolá koordinátorovi, který si pacienta přebírá. Má od lékaře informace o dosavadním průběhu diagnostiky a jeho současném stavu. Následný postup je už zastřešován koordinátorem, který na základě lékařských rozhodnutí a plánů péče zařizuje návazná vyšetření, aktivně hlídá výsledky a posouvá pacienta dál. Základní rozdíl je v tom, že koordinátor je proaktivní, nečeká, až k němu doputují zprávy z nějakého vyšetření, ale aktivně je vyhledává a posouvá pacienta v diagnostickém procesu.

Zkrátka se pasivně nečeká, až něco bude hotovo…

Když bude mít praktický lékař urgentního pacienta, tak také bude proaktivní, ale často na to nemá kapacitu. Pro koordinátora je to součást jeho pracovní náplně.

Když se k nám pacient dostane hned po zahájení procesu diagnostiky, jsme schopni během dvou, tří týdnů mít diagnózu. Standardní cestou jsou to minimálně dva měsíce.

O kolik se tedy pacientovi díky koordinátorovi zkrátí cesta?

Když se k nám pacient dostane hned po zahájení procesu diagnostiky, jsme schopni během dvou, tří týdnů mít diagnózu. Standardní cestou to jsou minimálně dva měsíce. Což je u slinivky zásadní rozdíl. Kromě zkrácení diagnostického intervalu je dalším obrovským přínosem pro pacienta, že se má na koho obrátit. Málokdy se pacientovi podaří sehnat lékaře ke konzultaci po telefonu. Pokud má však koordinátora, který slouží jako propojka mezi pacientem a lékařem, pak má s kým komunikovat a proces diagnostiky se tak pro něj stává přehlednějším a neztrácí se v něm.

O kolik pacientů a s jakými diagnózami se postaráte?

Zaměřuji se na diagnostiku gastrointestinálního traktu (GIT), takže nejvíce mám nádory slinivky, střev, jater, výjimečně jícnu. V průměru jde asi o 10 pacientů týdně.

Jste na to na Bulovce sama, nebo máte víc koordinátorů?

Na Bulovce máme onkologických koordinátorů více. Troufnu si říct, že čistě „diagnostický“ koordinátor jsem jediná. Moje role končí v okamžiku, kdy pacienta předám na chirurgii nebo onkologii. Na onkologii pak mají právě ty koordinátory, kteří pacienta provázejí léčbou.

Můžete přiblížit, co ke své práci koordinátor potřebuje?

Musí dobře znát, jak celé pracoviště funguje. A to nejen vlastní oddělení, ale i celý proces diagnostiky, léčby i následné péče. Jedině tak může pacienta zodpovědně provázet. Důležitou součástí fungování je síť kontaktů, se kterými úzce spolupracuje. Patří sem lékaři, sestry, administrativní pracovníci i další koordinátoři. Klíčové je vědět, na koho se v dané situaci obrátit. A zásadní je i znalost cesty pacienta, aby mohl podporovat jeho rychlý průchod systémem. Koordinátor sleduje, zda jsou včas dostupná vyšetření, výsledky i termíny, aby pacient neztrácel čas mezi jednotlivými kroky péče. Neurčuje léčebný postup, ale zajišťuje návaznost, komunikaci a odstraňování logistických překážek.

Když jsme u toho, že koordinátor nestanovuje léčebný postup, máte zdravotnické vzdělání?

Nemám. Vystudovala jsem VŠE, obor podniková ekonomika, s vedlejší specializací psychologie a sociologie v řízení. Nemyslím si, že je zdravotnické vzdělání pro tuto pozici nutná podmínka. Naopak, zapojení šikovných nezdravotníků do systému může ulevit lékařům a sestrám, kterých je dlouhodobý nedostatek. A tím i zvýšit kapacity zdravotnických zařízení. Fakt, že nejsem zdravotník, mi navíc umožňuje dívat se na procesy bez zakořeněných zvyklostí. Neznám historicky zažité postupy, a proto mohu snáze hledat jednodušší a přímočařejší řešení.

V mém pojetí je koordinátor do určité míry i provozní manažer. A to je role, kterou by podle mě lékaři primárně vykonávat neměli. Často na ni totiž nemají dostatek času, prostoru ani kapacity. Osobně vidím potenciál ve spolupráci vedoucí lékař, vrchní sestra a provozní manažer.

Je něco, co by měl pro správné fungování koordinátora udělat management daného zdravotnického zařízení?

V první řadě musí mít koordinátor jasně vymezenou a shora podporovanou pozici. Musí vědět, co jsou jeho odpovědnosti a kompetence. Měl by lékařům organizačně pomáhat. Jeho role ovšem není suplovat sekretariát ani vstupovat do klinického rozhodování, ale proaktivně koordinovat procesy a komunikaci mezi jednotlivými články péče. Management by měl pro to vytvořit prostředí a šířit osvětu mezi zdravotnickým personálem.

Nejtěžší bylo získat důvěru lékařů a nastavit novou roli v prostředí, kde dříve nic podobného neexistovalo.

S čím jste se na začátku své kariéry koordinátorky nejvíce potýkala?

Nejtěžší bylo získat důvěru lékařů a nastavit novou roli v prostředí, kde dříve nic podobného neexistovalo. Lékaři z jiných oddělení vlastně nevěděli, s čím se na mě mohou obracet. Vše jsme museli vybudovat od nuly. Musela jsem se rychle naučit zdravotnickou terminologii, fungování nemocnice i jednotlivých oddělení. Náročné bylo též nastavení komunikace s pacienty, kdy si neustále musíte být vědom, že jednáte s lidmi v těžké životní situaci.

Proč jsou někteří lékaři stále vůči pozici koordinátorů rezervovaní? Mění se to k lepšímu?

Domnívám se, že je to právě z novosti té pozice. Lékaři si nejsou jistí, jakou část péče, případně jestli vůbec, může převzít nezdravotník. Bojí se, zda se na něj mohou spolehnout. Proto je zcela klíčové, aby byl koordinátor zodpovědný a bylo na něj stoprocentní spolehnutí. Jedině tak si může vybudovat důvěru a stát se plnohodnotnou součástí týmu. Díky tomu, jak se téma nyní hodně diskutuje, přibývá koordinátorů a potkává se s nimi čím dál více lékařů, získávají pevnější postavení. Věřím, že koordinátoři se v brzké době stanou běžnou součástí nemocnic.

Jak konkrétně mohou tento proces „zdomácnění“ v centrech urychlit sami koordinátoři?

Měli by to být proaktivní a iniciativní lidé a nebát se dávat návrhy na zlepšení. Pozice koordinátora je nová, zatím ne všude zcela ukotvená. Možností ke zlepšení je tedy hodně a je třeba, aby tuto práci dělali právě lidé, kteří pomohou celý systém změnit. V současné době vzniká v ČR nová Asociace koordinátorů zdravotní péče. Ta přišla i s návrhem prvního Koordinátorského onkologického patera pro začínající i zkušené koordinátory (viz níže, pozn. red.).

Jaké vlastnosti by koordinátorovi péče neměly chybět?

Určitě empatie vůči pacientům. Koordinátor by měl mít skutečný zájem pomáhat a vnímat pacienty jako prioritu, nikoli jako překážku nebo někoho, kdo ho obtěžuje. Ochota pomoci a lidský přístup jsou pro tuto roli zásadní. Má chtít pacientovi pomoci, ne se ho zbavit.

Klíčová je také silná úroveň interpersonálních dovedností, zejména při komunikaci s lékaři. Koordinátor musí umět jednat respektujícím způsobem a zároveň si vybudovat důvěru napříč týmy. Je také nutná schopnost týmové spolupráce. Koordinátor musí umět lidi spojovat, získávat si je na svou stranu a podporovat fungování celého systému, nikoli vytvářet napětí nebo bariéry. A samozřejmě musí aktivně komunikovat, telefonovat a operativně řešit organizační situace v průběhu dne. Měl by být proaktivní a schopný zvládat velké množství úkolů najednou. Musí na něj být spolehnutí.

Jak jste se vlastně k práci onkologického koordinátora dostala?

Byla to velká náhoda a souhra okolností. Původně jsem pracovala mimo zdravotnictví, v logistice. Zdravotnictví mě vždycky velmi zajímalo, mám mezi lékaři řadu přátel a prostředí mi bylo blízké. S myšlenkou urychlení diagnostiky díky organizační a koordinační práci přišel docent Jan Hajer a oslovil mě s nabídkou práce. Velmi mě to zaujalo a začali jsme spolupracovat. Nejdříve ve FN Královské Vinohrady, pak na Bulovce. Celý koncept se postupně vyvíjel, až dospěl do současné podoby. Nyní se už koordinátoři zavádějí v rámci KOC jako jeden z povinných předpokladů získání statutu centra a určitě se bude pozice koordinátorů dále měnit a upevňovat. 

Co byste poradila novým koordinátorům, kteří právě začínají ve své roli fungovat?

Nebojte se ptát, budujte si dobré vztahy s lékaři a sestrami a myslete na pacienta. Zároveň je potřeba mít systém práce, pořádek a umět si určovat priority. Nezapomínejte, že pacient často prožívá nejtěžší období svého života a lidský přístup je někdy stejně důležitý jako perfektní léčba. Zároveň však myslete na svou psychohygienu a snažte se nenosit si práci domů.