Šedý rodinný kombík, benzin, rok 2019, na tachometru sotva 60 tisíc, cena 320 tisíc, stál na placu kousek za Brnem a vypadal skoro nově. Voněl novotou, teda spíš tím, čím se novota imituje, tím vtíravým parfémem z osvěžovače, co vydrží první dva tejdny. Až když ten parfém vyprchal, začalo z ventilace lézt něco jiného. Vlhko, zatuchlina, pach, který se vrací pokaždé, když pustíš klimatizaci. Majitel to nejdřív bral jako detail. Pak mu doma začalo kašlat dítě, vždycky cestou ze školky, nikdy jindy. Auto přitom přišlo z dovozu, papíry v pořádku, německá registrace, jeden majitel. Skutečný příběh té káry ale začínal o víc než tisíc kilometrů jižněji, někde u Valencie.

Devětadvacátého října 2024 spadlo v části valencijské provincie za pár hodin tolik vody, co tam normálně naprší za celý rok. DANA, jak Španělé téhle bouři říkají, vzala 144 tisíc aut, většinu rovnou na odpis. V Katarroje vyrostlo provizorní pohřebiště vozů, tisíce karoserií naskládaných na sobě, z bahna trčela zrcátka a kola. Pojišťovny tam podle španělských úřadů zaevidovaly přes 70 tisíc nároků. Část z nich skončila ve šrotu, jak měla. Část ale ne. Ojetina poškozená vodou je pro určitý druh překupníka zlatý důl, koupíš ji v aukci za zlomek ceny, vyčistíš, vysušíš, přestříkáš interiér a pošleš dál, ideálně přes pár hranic, kde už nikdo neví, odkud přijela.

A jih Evropy takových aut chrlí každý rok víc. Loni Španělsko, předtím italská Emilia-Romagna, kde povodně v roce 2023 napáchaly miliardové škody, k tomu pravidelné francouzské a balkánské záplavy. Z Itálie, Španělska i Francie se přitom do Česka vozí ojetiny ve velkém, Svaz dovozců automobilů dlouhodobě hlásí dovoz v řádu desítek tisíc vozů měsíčně. Ptal jsem se lidí, co dělají výkup, jak často jim přijede auto po vodě, a slyšel jsem, že po každých větších záplavách na jihu skoro obden. Provozní jednoho bazaru u Olomouce mi říkal, že z aut, která jim lidi nabízejí do výkupu, odmítají klidně dvě třetiny, hodně kvůli právním nebo technickým vadám, a voda je mezi nimi pořád dokola. Jenže to je velký bazar, který si dovolí říct ne. Malý plac u silnice nebo inzerát z ruky takový filtr nemá.

Cesta z jihu na sever většinou nevede napřímo. Vyplatí se auto z povodní protáhnout přes Německo, nakrátko ho tam přihlásit a vyrobit mu tím německý původ, který u nás pořád zní skoro jako záruka. Kupující se o Valencii ani o Emilii nedozví, vidí jen čistou německou ojetinu za rozumný peníz. Stopy přitom zůstávají, akorát je musíš hledat. Zrezlé hlavičky šroubů pod koberci, bahno v drážkách bezpečnostních pásů a v kolejnicích sedaček, zamlžené světlomety, zelenající koroze na konektorech pod palubovkou, a hlavně ten pach, který nejde dočista vymýtit. Servisák, co takových aut viděl stovky, je pozná za pár minut, jenže ten u obchodu z ruky večer na parkovišti nestojí.

Voda v autě nikam nezmizí. Steče do kobky pod sedačkami, vsákne se do molitanu, do izolace, do koberců, kam se vysoušečem nikdo nedostane. A tam, ve vlhku a teple, začne růst plíseň. Spory plísní mají velikost dvou až deseti mikrometrů, což je přesně ten rozsah, který se při nádechu usazuje v horních i dolních cestách dýchacích. V autě je navíc dokonalý rozprašovač, totiž klimatizace. Výparník a kanály ventilace zůstávají trvale vlhké, plíseň je obsadí a při každém zapnutí fouká spory rovnou do kabiny, do prostoru velkého pár kubíků, kde sedíš zavřený s dětmi cestou do školy. U zdravého člověka to skončí u dráždění nosu a kašle. U astmatika, alergika nebo někoho s oslabenou imunitou to spouští záchvaty, záněty dutin, které nereagují na běžnou léčbu, dušnost, co poleví, až když z auta vystoupí. Povodňová voda k tomu není čistá. Nese v sobě kanalizaci, chemii, kovy, a když bahno v autě vyschne, rozpadne se na prach, který se zvedá při každém sednutí a dýcháš ho. A protože v autě trávíš desítky minut denně, pořád dokola, tělo to nebere jako jednorázový průvan, ale jako stálý přísun. Rodič přitom kašel dítěte přiřkne čemukoli, počasí, školce, viróze, jen ne autu, ve kterém ho každý den vozí.

Potíž je, že na tohle se přichází těžko. Zatuchlý pach se dá na pár tejdnů přebít ozonem a parfémem, plíseň v kanálech ventilace nevidíš a technická kontrola zápach neměří, ta hlídá brzdy a emise, ne kvalitu vzduchu v kabině. Auto vypadá zdravě a jezdí. Jediná spolehlivá stopa většinou vede přes pojistnou historii, přes záznam o totální škodě z vody. Jenže ten zůstává v zemi původu. Záznamy z aukcí a od pojišťoven umí vytáhnout prověření původu vozidla, třeba přes carVertical, ale ani to není vševidoucí, protože pojistné databáze v jednotlivých státech spolu pořád pořádně nemluví a část aut sítí proklouzne. Český kupující navíc skoro nikdy netuší, že stačí pár stovek na prověření, a radši je nedá, protože vůz je hezký a levný.

Nemusí v tom přitom být pokaždé zlý úmysl. Část prodejců vykoupí už opravené auto a vůbec netuší, čím si prošlo, takže ho v dobré víře nabízí dál jako obyčejnou ojetinu. Pro toho, kdo si ho koupí, se tím nemění nic, dýchá to samé. Centrální registr vozidel zná auto až od první tuzemské registrace, takže zahraniční minulost, včetně té pod vodou, do něj nepromluví. Ministerstvo dopravy ani stanice technické kontroly dovezené auto na plíseň netestují, není k tomu metodika a nikdo to plošně dělat nebude. Odpovědnost tak končí tam, kde vždycky, u člověka, který na placu podává ruku a věří, že kombík vážně jezdil jenom po Německu.

Mohlo by vás zajímat

Ten vůz od Brna nechal majitel nakonec vyčistit u specializované firmy, vytrhali koberce, vyměnili filtr, ventilaci propláchli ozonem. Pach na měsíc zmizel. Pak se za vlhkých rán začal vracet, slabší, ale vracel se. Lidi, co tohle dělají, mi říkali, že u auta, které stálo dlouho ve vodě, se plíseň nikdy úplně nevyhubí, dá se jenom držet pod kontrolou. A že nejvíc práce mají vždycky touhle dobou, na jaře, pár měsíců potom, co se podzimem na jihu Evropy valila voda.