Řecká Ikaria, japonská Okinawa nebo italská Sardinie. Právě na tyto regiony odkazují zastánci dlouhověkosti včetně premiéra Andreje Babiše. Podle nových zjištění není mimořádně vysoký věk místních obyvatel mýtus. Vysvětlení ale netkví v konkrétním geografickém místě, ale v chování obyvatel k vlastnímu zdraví.

Když Andrej Babiš loni vysvětloval svůj zájem o dlouhověkost, zmínil i takzvané modré zóny. „Pusťte si o nich dokument na Netflixu: Okinawa, Ikaria v Řecku, jedna zóna v Kalifornii, zóna na Sardinii… Lidi tam žijí sto let,“ řekl v rozhovoru pro Echo24. Zaujal ho zejména příběh z řeckého ostrova: „Na Ikarii se přestěhoval člověk, kterému v Los Angeles oznámili, že zemře na rakovinu za devět měsíců, a žil dalších třicet let.“

Právě modré zóny se staly jedním ze symbolů longevity. Zatímco v prvním dílu našeho seriálu o dlouhověkosti odborníci upozorňovali, že největší vliv na zdravé stárnutí mají stále poměrně obyčejné věci jako pohyb, spánek nebo sociální vazby, modré zóny se často prezentují  jako místa, kde se tato doporučení proměnila v každodenní realitu.

Od Okinawy k celosvětovému fenoménu

Za popularizací konceptu modrých zón stojí americký novinář a spolupracovník National Geographic Dan Buettner. Na přelomu tisíciletí se vydal na japonskou Okinawu, aby prověřil zprávy o mimořádně vysokém počtu stoletých obyvatel. Následně společně s vědci a demografy začal pátrat po dalších podobných regionech.

Výsledkem bylo vytipování pěti oblastí, kde se lidé dožívali vysokého věku, navíc si dlouho uchovávali dobrou kvalitu života. Vedle Okinawy šlo o řeckou Ikarii, sardinské provincie Nuoro a Ogliastra, kostarický poloostrov Nicoya a komunitu adventistů sedmého dne v kalifornské Lomě Lindě.

Právě tehdy vznikl pojem „blue zones“ neboli modré zóny. Název odkazuje na práci italských demografů, kteří modrými kruhy označovali oblasti Sardinie s mimořádně vysokým výskytem dlouhověkých obyvatel.

Obyčejná pravidla

Co modré zóny spojuje? Výzkumníci identifikovali 9 životních návyků, které se v různých podobách opakovaly napříč všemi regiony. Lidé v modrých zónách se přirozeně pohybují každý den, aniž by museli plánovat návštěvu posilovny. Nepřejídají se, konzumují převážně rostlinnou stravu a většinou menší porce. Důležitou roli hraje také pravidelný odpočinek a schopnost zvládat stres.

Pozoruhodné je, že mezi devíti principy figurují i faktory, které se do debat o zdraví často dostávají až na druhou kolej. Patří mezi ně například pocit životního smyslu. Obyvatelé Okinawy například používají pojem ikigai – důvod, proč ráno vstát z postele. Právě význam smyslu života a sociálních kontaktů ostatně zdůrazňovali i čeští odborníci v debatě o dlouhověkosti na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Mohlo by vás zajímat

Některá zjištění z modrých zón mohou působit překvapivě. Například většina těchto komunit konzumuje alkohol. Nejde však o nárazové pití, ale o střídmé a pravidelné popíjení, zpravidla během jídla a ve společnosti rodiny nebo přátel.

Podobně významnou roli hraje náboženský nebo společenský život. Naprostá většina stoletých lidí, které výzkumníci v modrých zónách sledovali, byla součástí nějaké náboženské nebo duchovní komunity.

Ještě důležitější se ale zdají být rodinné a přátelské vztahy. Dlouhověcí obyvatelé modrých zón často žijí v prostředí, kde několik generací zůstává v úzkém kontaktu a kde je běžné starat se o starší členy rodiny doma.

Podle nové studie zóny obstojí i dnes

Právě podobná pozorování stála u zrodu popularity modrých zón. Postupně se ale objevily i pochybnosti, zda je jejich pověst založena na skutečných datech. Kritici tvrdili, že údajná dlouhověkost může být výsledkem chyb v matrikách, nepřesných záznamů nebo tím, že sami obyvatelé ohledně svého věku přehánějí.

Právě na tyto výhrady reagovala recenzovaná studie publikovaná v odborném časopise The Gerontologist v prosinci loňského roku. Její autoři, profesor Steven Austad a profesor Giovanni Pes, shrnuli desítky let výzkumu a dospěli k závěru, že původní modré zóny obstojí i podle současných standardů demografického výzkumu.

„Mimořádná tvrzení o dlouhověkosti vyžadují mimořádné důkazy. V této studii dokazujeme, že původní modré zóny splňují – a často dokonce překračují – přísná validační kritéria, která se celosvětově používají k potvrzení výjimečné lidské dlouhověkosti,“ uvedl Austad.

Výzkumníci upozorňují, že věk obyvatel neověřovali pouze na základě jejich výpovědí. Využívaly se rodné a úmrtní listy, církevní archivy, vojenské záznamy, volební registry i genealogické rekonstrukce rodin. Případy, které nebylo možné jednoznačně potvrdit, se z analýz vyřadily.

Limity studie

Z pohledu evidence-based medicíny studie pomáhá vyřešit jednu dlouhodobou otázku: Zda byly zprávy o mimořádném počtu stoletých obyvatel vůbec věrohodné. Autoři předkládají argumenty, že v původních modrých zónách skutečně žilo nadprůměrné množství lidí, kteří se dožívali velmi vysokého věku, a že nejde pouze o důsledek administrativních chyb nebo nepřesných záznamů.

Tím však důkazy končí. Studie obhajuje demografická data, nikoli příčiny dlouhověkosti. Jinými slovy, ukazuje, že tito lidé skutečně žili déle, ale nedokazuje, proč tomu tak bylo. Právě otázka kauzality zůstává zásadní. Ani tato práce neposkytuje důkaz, že za dlouhověkostí stojí konkrétní složení jídelníčku, pravidelná konzumace vína nebo některý z dalších často citovaných zvyků obyvatel modrých zón.

Při interpretaci výsledků je vhodné zohlednit ještě jeden faktor. Spoluautorem je Giovanni M. Pes, italský demograf, který stál u zrodu samotného konceptu modrých zón a podílel se na jeho popularizaci společně s Danem Buettnerem. Do určité míry tak obhajuje výzkumný směr, na němž vybudoval významnou část své odborné kariéry. To samo o sobě výsledky studie neznehodnocuje, práce prošla standardním recenzním řízením a byla posouzena nezávislými odborníky.

Modré zóny nejsou nesmrtelné

Nová studie přináší ještě jeden důležitý poznatek. Modré zóny nejsou neměnným fenoménem. Některé z nich začínají o svou výjimečnost přicházet. Typickým příkladem je Okinawa, která byla dlouho považována za symbol zdravého stárnutí. Modernizace, změna stravovacích návyků a proměna životního stylu však vedly k tomu, že současné generace už nedosahují stejných výsledků jako jejich rodiče a prarodiče.

Podobný vývoj vědci sledují i v dalších regionech.

To je podle autorů studie jeden z nejsilnějších argumentů, že za dlouhověkostí nestojí pouze genetika. Pokud by rozhodovaly především geny, neměly by se rozdíly mezi generacemi projevovat tak rychle. Skutečnost, že se modré zóny mohou objevovat i mizet, naopak naznačuje zásadní význam prostředí, životního stylu a sociálních podmínek.

Síla modrých zón tedy nespočívá v tajemném elixíru dlouhověkosti, ale v prostředí, které přirozeně podporovalo návyky dnes doporučované evidence based medicínou. Kombinace pravidelného pohybu, střídmého příjmu kalorií a pevných rodinných a komunitních vazeb patří k nejlépe doloženým faktorům zdravého stárnutí. Modré zóny tak spíše než tajemství dlouhověkosti ukazují, jak vypadá společnost, kde jsou zdravé návyky přirozenou součástí každodenního života.