Krizové události nás mohou zasáhnout, i když je sami neprožíváme. Na mezinárodní konferenci Scale 2026 na to upozornil Jiří Horáček, ředitel Národního ústavu duševního zdraví. Zásadní roli přitom hraje i to, odkud lidé informace čerpají. Jak se bránit pocitu bezmoci a co pomáhá obstát v dlouhodobé psychické zátěži?
Evropa čelí krizi duševního zdraví. Podle psychiatra Jiřího Horáčka přibývá úzkostných poruch, hraniční poruchy osobnosti a psychických obtíží u dětí a dospívajících. Vývoj přitom není stejný u všech diagnóz, například u schizofrenie a bipolární poruchy podle něj nárůst patrný není.
Ředitel NUDZ odkazuje na údaje, podle kterých trpí v Evropě některou psychickou poruchou každý šestý člověk. Náklady na zdravotní péči spojenou s duševními onemocněními dosahují podle něj 600 miliard eur.
Příčiny jsou komplexní. Horáček je spojuje se souběhem krizí, které se v posledních letech promítají do každodenního života. Jejich dopad navíc zesiluje digitální prostředí, v němž se lidé opakovaně setkávají s negativními a znejišťujícími zprávami.
Jedním z faktorů, které mohou přispívat k psychické zátěži, je opakovaný kontakt s událostmi, které člověk sám nezažívá, ale sleduje jejich zprostředkování v médiích. Jejich dopad může být podle něj výraznější, než si lidé uvědomují. NUDZ proto loni zkoumal, zda se sledování zpráv o válce na Ukrajině pojí také s příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD).
Koho trauma „na dálku“ ohrožuje nejvíce?
Výzkumníci pracovali s reprezentativním souborem české populace a daty z let 2024 a 2025. Pomocí screeningových nástrojů sledovali, kolik respondentů má příznaky PTSD v souvislosti s informacemi o válečném dění. Ukázalo se, že je vykazuje čtvrtina populace.
U části respondentů byly podle Horáčka natolik výrazné, že by bylo namístě psychiatrické vyšetření k potvrzení nebo vyloučení diagnózy.
Dalším sledovaným faktorem ve výzkumu byly zdroje informací. Ukázalo se, že pravděpodobnost, zda bude člověk vykazovat příznaky PTSD, je zásadně ovlivněna tím, jaké informace a odkud konzumuje.
„V největším bezpečí byli lidé, kteří používali standardní veřejnoprávní média. Na druhém konci byli nejvíc zraňovaní ti, kteří četli dezinformační weby a čerpali informace ze sociálních sítí,“ podtrhuje Horáček s tím, že takový výsledek má logiku – sociální sítě jsou polem, kde se negativní jevy amplifikují a zkreslují.
Aktivita jako protiváha bezmoci
Nabízí se dvě možnosti, jak se s krizemi vyrovnávat. První je pokusit se změnit okolní svět a aktivně řešit problémy, které nás znejišťují. Jako příklad uvádí Horáček mladé lidi, kteří se zapojují do boje proti klimatickým změnám. Podle něj aktivita působí jako ochranný faktor, zatímco pocit bezmoci souvisí s častějším výskytem příznaků deprese a úzkosti.
Aktivní zapojení podle něj nemusí znamenat, že se podaří vyřešit problém v celém jeho rozsahu. V případě války nebo geopolitického konfliktu má jednotlivec jen omezené možnosti ovlivnit vývoj událostí. Samotná snaha něco změnit však představuje jednu z cest, jak se s náročnou situací vyrovnávat.
Horáček současně upozorňuje, že existují okolnosti, v nichž člověk nemůže výsledek svého jednání ovlivnit natolik, aby se změnila samotná situace. Proto vedle snahy zasahovat do okolního světa zdůrazňuje i druhou možnost: Pracovat s tím, jak člověk události přijímá a jak na ně reaguje.
Odolnost znamená obstát navzdory zátěži
Pro schopnost vyrovnávat se s náročnými podmínkami se používá pojem resilience, česky psychická odolnost. Při popisu odolnosti vychází Horáček z konceptu izraelské neurovědkyně Ruth Feldmanové, který pracuje se třemi pilíři:
1. Afiliace na druhé lidi a spojenectví
„Ve skupině obstojíme snáz. Jsme vybaveni sociálním mozkem, oxytocinem, pentapeptidem – hormonem, který vytváří mezilidskou vazbu,“ popisuje Horáček. Člověk tak není na zvládání zátěže odkázán pouze sám na sebe.
2. Plasticita mozku
Důležitá je schopnost přizpůsobit myšlení novým podmínkám. V situacích, kdy dosavadní způsoby řešení přestávají fungovat, je potřeba hledat nové možnosti. Flexibilitu myšlení mohou podporovat různé přístupy včetně psychoterapie nebo pohybu, nejvýrazněji to však podle lékaře zvládají psychedelika.
3. Pocit smyslu
Člověk snáze zvládá situace, kterým alespoň do určité míry rozumí a v nichž dokáže najít něco, o co se může opřít. „Je to práce na celý život, ale jsem hluboce přesvědčen o tom, že v každé situaci můžeme o smysl usilovat a snažit se ho nalézt,“ míní Horáček.
O slovo se hlásí psychedelika
Význam hledání smyslu Horáček ilustruje zkušenostmi s pacienty s vážným onkologickým onemocněním. „Přicházejí s otázkou: ‚Jak vlastně mám žít, když mi prognóza dává limitovanou dobu života na tomto světě? Jak dojít k nějakému smyslu, nebo štěstí?‘“ uvádí Horáček.
K tématu
- NUDZ otevírá unikátní stacionář pro mládež. Nabídne terapii bez přerušení školní docházky
- Kolik zpráv už je moc? Existuje hranice, za kterou naše psychika začíná trpět
- Život pod raketami: Válka si vybírá daň na duši. Jak se léčí neviditelné rány?
Právě u těchto pacientů se podle něj ukazuje, že otázky smyslu a prožívání života nelze vždy vyřešit pouze běžnými léčebnými postupy. Tam, kde selhávají antidepresiva nebo paliativní psychoterapie, mohou pomoci psychedelika. Díky nim dnes deprese odeznívá přibližně u 7 z 10 vážně nemocných pacientů.
Psychickou odolnost na úrovni celé společnosti považuje Horáček za úkol, který vyžaduje spolupráci. Vedle individuálních možností, jak zvládat zátěž, zdůrazňuje význam sdílení zkušeností a mezinárodních vazeb. Národní ústav duševního zdraví proto podle něj rozvíjí spolupráci mimo jiné s ukrajinskými odborníky, jejichž zkušenosti s dlouhodobým působením válečné zátěže jsou výrazně větší než české.
V Národním ústavu duševního zdraví se téměř tři desetiletí věnují výzkumu psychedelik a nyní řeší, jak jejich potenciál využít v léčbě farmakorezistentní deprese, existenciálního distresu u onkologických pacientů nebo posttraumatické stresové poruchy. V dalším článku se zaměříme na to, jaké výsledky výzkum přináší, co už umožňuje česká legislativa a co ještě brání tomu, aby se psychedelická léčba dostala k pacientům.
