Kresby lidí, kteří přežili zástavu srdce nebo kóma, ukázaly překvapivou věc. Vize z hranice života a smrti mají přesný řád – od temných tunelů až po zářivé panoramatické sféry. Informoval o tom časopis Frontiers in Psychology.

Prožitky blízkých smrti bývají tak hluboké a transformující, že běžný jazyk na jejich popis často nestačí. Lidé je obvykle líčí jako živé, smyslově bohaté zážitky plné mentálních obrazů, barev, míst a setkání s blízkými. Protože slova v těchto chvílích selhávají, zaměřila se nedávná studie publikovaná v odborném časopise Frontiers in Psychology na mapování geometrie, pohybu a barevnosti vizuálního světa těchto lidí.

Kreslení jako cesta do lidské mysli

Zatímco dosavadní výzkumy spoléhaly především na slovní výpovědi a psané dotazníky, vědci tentokrát zvolili metodu grafické rekonstrukce. Účastníci, kteří prošli ohrožením života – od zástavy srdce přes kóma až po selhání dýchání –, krok za krokem kreslili to, co během svého zážitku viděli.

Tento postup vědcům umožnil přesně zaznamenat pozici samotného člověka i směr, kterým se v prostoru pohyboval. Studie ukazuje, že tyto extrémní stavy fungují jako okno do fungování lidské mysli a mozku.

Mohlo by vás zajímat

„Prožitky blízkých smrti popsané lidmi, kteří přežili zástavu srdce, respirační selhání, kóma, poruchy mozku nebo jiné situace, kdy je život člověka ohrožen, mohou sloužit jako okno pro neurovědce a psychology, aby nahlédli do toho, jak lidská mysl a mozek fungují, když jsou zatlačeny až ke svým limitům,“ popsali její autoři.

Čtyři základní tvary a jejich barvy

Do výzkumu se zapojilo 50 účastníků sdružených v Mezinárodní asociaci pro prožitky blízkých smrti (IANDS). Během individuálních sezení vytvořili celkem 112 různých scén, z nichž 108 zapadlo do čtyř specifických geometrických kategorií definovaných výzkumníky.

První typ připomínal kužel nebo tunel ohraničený rovnými či svažujícími se liniemi. Druhý typ se roztahoval do širokých, plynulých křivek připomínajících části kruhu nebo elipsy. Třetí skupina obsahovala podstatně plošší, téměř rovné obzory, zatímco čtvrtý typ připomínal kompletní sféru neboli bublinu, která člověka obklopovala ve 360stupňovém panoramatickém pohledu.

Výzkumníci navíc objevili přímou souvislost mezi geometrií prostoru a barvami, které lidé vnímali. Téměř 79 procent tunelovitých prostorů bylo popsáno jako temná prázdnota či noční obloha s minimem barev. Naproti tomu široké, otevřené obzory byly mnohem pestřejší – v 87 procentech případů obsahovaly živé odstíny, často levandulovou a růžovou. Sférické prostory pak byly v mnoha případech naplněny zářivě bílým nebo zlatým světlem.

Fáze posmrtné cesty

Data odhalila také určitou posloupnost v tom, jak lidé prostor prožívají. Výzkumníci zjistili, že jedinci obvykle procházeli od disociativního zážitku mimo tělo – kdy měli pocit, že opustili své fyzické tělo – do samotného jádra prožitku blízkých smrti, které obnášelo cestování nefyzickými prostory. Teprve poté následovalo setkání s fyzickým tělem.

Přestože tato nová metoda otevírá dveře k lepšímu pochopení fenoménu, autoři studie upozorňují na její limity. Vzhledem k tomu, že mnozí účastníci rekonstruovali své zážitky po patnácti i více letech, vzpomínky mohly v čase projít určitou proměnou.