Ludmila Hamplová: Nejde o právo dětí na rodiče, ale likvidaci umělého oplodnění

    Nemůžete mít děti „přirozeně“, tak máte smůlu, protože Bůh rozhodl za vás. Vzkazují poslanci neplodným párům svým návrhem, který má znemožnit anonymní dárcovství spermií a vajíček. Prý chtějí zamezit tomu, aby se v Česku rodily děti vzniklé z incestu způsobeným právě anonymním dárcovstvím, a současně dát dětem právo na to poznat své biologické rodiče. Ve skutečnosti se ale snaží společnosti vnutit svůj katolický pohled na svět a vtělit ho do zákona, kterým budou povinní se řídit všichni bez ohledu na své náboženské vyznání.

     

    Být katolíkem samozřejmě není chyba, stejně tak není špatně, když je někdo politik a veřejně se hlásí ke své víře. Problém nastává, když svůj osobní pohled na svět bere jako univerzálně platnou pravdu, které se musí ostatní podřídit pro „své dobro“ bez ohledu na svou vlastní vůli. A právě to se nyní děje. Skupina šesti poslanců Jitka Chalánková (TOP 09), Marek Benda (ODS), Nina Nováková (TOP 09), Augustin Karel Andrle Sylor (Úsvit), Vít Kaňkovský (KDU-ČSL) a Martin Komárek (ANO) se snaží prosadit zákon, který má zrušit anonymitu dárců spermií a vajíček. Argumentují tím, že všechny děti mají právo na to znát své biologické rodiče a právě umělé oplodnění, při kterém jsou použity pohlavní buňky cizích osob, je o toto právo okrádá.

    Jenže o tohle vůbec nejde. Opravdovým rodičem pochopitelně není ten, kdo poskytne svou buňku, ale ten ten, kdo mu pofouká odřená kolena, vstává k němu uprostřed noci, sdílí jeho sny a raduje se z každého malého úspěchu. Ten, ke kterému má dítě důvěru a cítí jeho lásku, je rodič bez ohledu na biologii. Vztah mezi dítětem a rodičem roste a sílí každým dnem společného života, i když si skupina poslanců usmyslí, že zrovna znalost identity někoho, jehož malinká část byla u zrození dítěte, je něco, co dítě prostě musí vědět. Co na tom, že svým nápadem zničí životy mnoha lidí.

    Smyslem poslaneckého návrhu však není dát dětem toto sporné právo, ale okleštit „nepřirozené“ umělé oplodnění. Aktivní poslanci se nijak netají tím, že se hlásí ke katolické církvi. To ale znamená, že souhlasí i s postojem, že zvolit umělé oplodnění je „nemravné“, „hříšné“ a „odporující opravdovému spojení muže a ženy“. Pro katolickou církev jsou metody asistované reprodukce nepřijatelné hned z několika důvodů. Jednak člověk zasahuje do „božího plánu“ tím, že k početí nedochází „přirozeně“, ale také třeba tím, že je při něm sperma odebíráno „nemravnou“ masturbací. V praxi to věřící páry znamená, že zvolit medicínsky přijatelné řešení v podobě umělého oplodnění je špatné. Nejen, že musí nést bolest samotného faktu neplodnosti, ale ještě se musí potýkat s obrovskou hradbou nepochopení, předsudků a často i nenávisti.

    A právě tuhle nesmyslnou zeď se snaží postavit poslanci svým návrhem. Neplodným párům, kterých rok od roku přibývá, jasně říkají, že neplodnost je jejich vina a mají zapomenout na to, že jim kdokoliv pomůže. Prý mají svou neplodnost vzít jako fakt a nesnažit se „nepřirozeně“ měnit svůj osud. Být neplodný ale není osobní volba nebo chyba, je to nemoc, kterou naštěstí moderní medicína umí léčit a dát neplodným párům naději na vlastní dítě. Každý rok se jen v Česku narodí asi pět až šest tisíc dětí „ze zkumavky“ a část z nich právě díky tomu, že se našel dárce spermie nebo vajíčka. Komplikovat jim už tak složitou cestu na svět poslaneckým návrhem je nesmysl, i když to někomu přijde jako nezbytná prevence „hříchu“.

    Ludmila Hamplová