„Vy jste tady správce? – No, správce se zrovna nedá říct… Já to tady udržuju takhle v tom chátrání. Zkrátka jsem tu jako údržbář.“ Na tuhle pasáž z legendární scénky komika Felixe Holzmana, nazvané Správce hřbitova, si vzpomenu vždycky, když se ohlédnu za vývojem českého zdravotnictví za posledních patnáct let. Navenek míří stále vzhůru, uvnitř ale skřípe porouchaný stroj. Na postu ministra se v něm střídají údržbáři. Kdyby někteří z nich snad nakrásně chtěli vyvinout nějaké větší „správcovské“ úsilí, spolehlivě by je sekl po prstech obecný politický strach, že zdravotnictví je dynamit, který nesmí být odpálen. Jenže rozezlení mladí lékaři už nechtějí čekat a škrtli sirkou.
Z 13 tisíc aktivně sloužících doktorů v českých nemocnicích jich téměř polovina podala výpovědi z přesčasů. Chtějí pracovat méně, za stejné peníze, nebo ještě raději za lepší peníze než dosud. Na svých v průměru více než 80 tisíc korun měsíčně potřebují polovinu pracovní doby sloužit přesčas. Díky tomu nemocnice fungují. Porušuje se přitom zákoník práce, ale lékaři si vydělají na české poměry slušné peníze a manažeři zdravotnických zařízení plní hospodářské plány. Tichá dohoda je ale nyní ze strany lékařů vypovězena. Vydělané peníze si chtějí konečně užít, být se svou rodinou, cestovat a také dělat svou práci bezpečně, to znamená odpočatí. Navíc medicína se stále více feminizuje. Bez práce žen je české zdravotnictví ztraceno. Je třeba se konečně přizpůsobit jejich potřebám a tedy práci v nemocnicích zcela jinak organizovat. Jenže to se dotkne také ambulancí a dál navazujících segmentů a nakonec i pacientů. Výpovědi přesčasů jsou začátkem rozpadu zdravotnictví v současné podobě. První vážnější symptom, jímž se projevuje choroba šířící se zevnitř. A následují symptomy další – nerovnoměrné zásobování léky a jejich výpadky, skrytě rostoucí čekací doby, odsmluvňování péče, čili to, že ambulantní lékaři nechtějí pracovat na pojišťovnu (zatím hlavně zubaři), pololegální platby na dřevo bez pravidel a další.
Peněz víc, potíže stejné
Nekonečná léta téměř nepřetržitého růstu objemu peněz v českém zdravotnictví vyvolala u politiků mylný dojem, že ho nemusí měnit, nebo nedejbože reformovat. Podle údajů statistiků překročily zhruba někdy v roce 2008 výdaje zdravotních pojišťoven na zdravotní péči do té doby nepředstavitelnou hranici 200 miliard korun (v roce 1993 se začínalo na cca 50 miliardách). A teď přeskočme do současnosti. Podle odhadu ministerstva zdravotnictví by měly v příštím roce dosáhnout výdaje zdravotních pojišťoven téměř 500 miliard. Srovnáme-li si dnešek se situací před patnácti lety, zjistíme však, že se zastavil čas – slýcháme stejné nářky a vidíme stejné systémové problémy. Přitom je ve zdravotnictví nyní 2,5x více peněz než před patnácti lety!
Střídání socialistů, údajných pravičáků a čistých populistů vlastně neznamenalo žádný velký rozdíl v praktické zdravotní politice. Drobné kosmetické úpravy, ustupování zájmovým skupinám a hlavně neznepokojovat voliče. To byly imperativy zbabělosti. Vyděšení politici tak dlouho kličkovali před svoji odpovědností, až je jejich nečinnost nyní doběhla. Ministr, který je zrovna teď v úřadě a vybral si černého Petra, se jmenuje Válek, ale mohl to být kdokoliv jiný. Ve stávajícím politickém nastavení nemá moc velké šance cokoliv od základu změnit. Chybí totiž jakákoli elementární politická strategie pro zdravotnictví.
Není to díra, ale stůl
Proto je tak snadné populisticky říci buď, že je skvělé, nebo, že to je černá díra. Ono má samozřejmě svou kladnou stránku. Poslední roky se neuvěřitelně zlepšila dostupnost moderních terapií, máme úžasná centra špičkové medicíny (mimochodem postavená z evropských peněz), zvyšuje se objem výkonů a počty odléčených pacientů. Jistě jsme o parník dopředu oproti jiným zemím střední a východní Evropy. Na druhou stranu, za touhle pěknou fasádou se skrývají hlubší systémové nedostatky. Obecným znakem je vyčerpání. Týká se nejen lékařů, ale vyčerpal se způsob regulace, financování a struktury českého zdravotnictví. Máme pořád příliš mnoho akutních lůžek a 150 nemocnic. Lékaři velkou část pracovní doby tráví administrativními úkony, které by měli dělat méně kvalifikovaní pracovníci. Praktičtí lékaři jsou přestárlí, primární péče pořád není tak atraktivní, jak by si zasloužila. Spousty prováděných výkonů je zbytečných i zbytných. Drahá laboratorní vyšetření se dělají na jednom pacientovi vícekrát. A nad tím se vznáší pacient, který bloudí po systému a bere si z něj plnými hrstmi jako z bezedného švédského stolu. Český člověk navštíví lékaře v průměru více než 8krát ročně (průměr EU v roce 2019 činil 6,7x) a zdravotnická záchranná služba je podle lékařů na urgentních příjmech zneužívána k převozu banalit.
Připojištění omylem
Neznáme ani pořádně výsledky, jakých vlastně dosahujeme, protože je standardně neměříme. Stále se nám nedaří podstatně snížit počet úmrtí na choroby, jejichž příčinám lze předcházet. Lidé nejsou k prevenci nemocí a zdravému životnímu stylu motivováni. Je pro ně vlastně výhodné onemocnět, protože se o ně systém dobře a zdarma postará. Co je takzvaně zadarmo, ale nemá v očích konzumentů žádnou hodnotu. Premiér Fiala, z prý pravicové politické strany, veřejně prohlásil, že o spoluúčasti nemůže být řeč, protože je to politicky citlivé. A tak se napůl ilegálně připravuje připojištění, které je sice zakotveno v programovém prohlášení vlády, ale, jak se zdá, spíše omylem.
Tvrdý dopad na nejslabší
Dlouhá éra útěku politiků před zdravotnictvím musí skončit, nebo celý systém zkolabuje. Zatím to ještě nepochopili. Možná spoléhají na to, že případný kolaps nebude náhlý, ale postupný a že postihne až jejich nástupce v dalším volebním období. Svůj díl na chmurných vyhlídkách mají i samotní lékaři a zdravotní pojišťovny, ale to by si zasloužilo samostatný článek. Zdravotnictví bez nutných změn začne samovolně, neřízeně erodovat přesně tam, kde je v Česku nejsilnější – totiž v dostupnosti péče a finanční bezpečnosti pacientů. To tvrdě dopadne na nejvíce nemocné a nejchudší.
Tomáš Cikrt
šéfredaktor Zdravotnického deníku
Zveřejněno v časopise Reflex
