Lékařské fakulty upozorňují na nedostatek učitelů, noví asistenti berou méně než prodavači v Lidlu

Lékařům po promoci, kteří by chtěli učit mediky, nabízí fakulty nástupní plat kolem 22 tisíc, čímž dnes s rostoucími platy v nemocnicích jen velmi těžko někoho nalákají. Pedagogové na lékařských fakultách tak stárnou a děkani se obávají, že pokud se nic nezmění, brzy nebude mít kdo učit. Foto: Public domain pictures, koláž ZD

Pokud se nezačne řešit situace na lékařských fakultách, brzy nebude mít kdo učit budoucí lékaře. Třetinu nákladů na výuku českých mediků si totiž musí školy hradit samy, obvykle díky financím získaným z programů pro zahraniční studenty. Nedostatek prostředků, jež fakultám posílá stát, přitom vede k nízkým platům nastupujících učitelů, které tak dnes výší odměn strčí do kapsy i prodavačky v Lidlu (ty mají od března nástupní plat 28 tisíc korun). Fakulty už se snažily problém řešit před dvěma lety, sliby ministerstva zdravotnictví a školství ale tehdy vyšly naplano.

 

Čeští lékaři stárnou – a pokud se nezačne pracovat s počty mediků, brzo jich bude citelně ubývat. Problém ale je, že v tuto chvíli mají lékařské fakulty tak tak personální kapacity na to, aby zvládly současné počty studentů. Pokud tak budeme do budoucna chtít zvyšovat počty mediků, bude nejprve třeba poslat školám prostředky, aby měly nastupujícím pedagogům co nabídnout.

„Řešení problému nedostatku lékařů s sebou nese to, že je třeba nové lékaře připravovat. Méně se ale ví, že máme nedostatek učitelů lékařů. Lékař je během pregraduální přípravy vzdělán za šest let, ve specializačním vzdělávání pak za další roky. Nicméně učitelé lékařství, docenti a profesoři, jsou profese, které vznikají za 15 až 20 let po promoci. Pro nás je tedy velmi důležitá kontinuita, v současnosti je ale ohrožena. Lékařské fakulty dostávají na vzdělávání mediků asi dvě třetiny toho, kolik opravdu stojí, zbytek si musí vydělat samy. Jenže se pak učitelé medicíny dostávají v porovnání se svými klinickými kolegy ve srovnatelném věku na poloviční příjmovou úroveň. To je pro budoucnost velmi varující, protože se akademická medicína stává velmi málo cílem studentů medicíny,“ vysvětluje děkan 1. LF UK a předseda Asociace děkanů lékařských fakult profesor Aleksi Šedo. „Naše fakulty se mohou velmi snadno dostat do situace, že budou snižovat počet českých studentů,“ dodává.

O studium na lékařských fakultách je přitom velký zájem – berou jen každého desátého uchazeče. I to ale mají fakulty problém kapacitně a hlavně personálně zvládnout. Zároveň musí svými anglickými programy dotovat českou výuku, na kterou jim stát posílá málo peněz. Pro představu: v roce 2016 vyšlo z českých lékařských fakult 1599 absolventů, z toho 1341 studovalo v českém jazyce a české národnosti bylo 1101 z nich (vývoj v předchozích letech najdete v článku zde). Z tohoto počtu zhruba stovka vůbec nenastoupí do praxe a cca pět procent brzy po nástupu skončí. Vzhledem k tomu, že průměrný úvazek lékaře je 0,9, znamená to, že do systému z výše uvedených počtů nastoupí 850 až 860 lékařských úvazků.

V systému chybí stovky učitelů

Současná situace je tedy taková, že nedostatečné platy učitelů brzdí možnosti lékařských fakult a pedagogové stárnou. Docentům je průměrně 55 let, nad 60 let je 41 procentům a 14 procentům je dokonce nad 70. Průměrný věk profesorů je 63 let, nad 60 let je 60 procentům a nad 70 je téměř 17 procentům. „Je to signál, že se nerekrutuje mladá populace lidí. Neříkám, že profesor má být v juvenilním věku, ale 60 procent kapacit v důchodovém věku není úplně dobře,“ konstatuje ředitel ÚZIS docent Ladislav Dušek, podle kterého v systému scházejí stovky učitelů – u každé jednotlivé fakulty jsou to desítky.

Dostat do systému mladou krev je přitom čím dál těžší. „Velmi, velmi obtížně získáváme adepty budoucí akademické kariéry – ty, kteří by byli ochotni učit. Platy ve zdravotnictví rostou, platy na středních školách také, ale platy učitelů na lékařských fakultách stagnují. Mladí lidé, kteří mají zájem o akademickou práci, raději půjdou do Akademie věd, takže je nemáme pro výuku,“ říká děkan Šedo.

A není divu. Asistent, který už má PhD., bere necelých 30 tisíc, asistent po promoci pak dostane jen zhruba 22 tisíc. Na zásadnější zvýšení platu si musí hodně dlouho počkat, než získá titul docenta, případně profesora. Jako docent dnes může čekat kolem 45 tisíc a jako profesor 50 až 60 tisíc hrubého. Děkani ovšem upozorňují, že většina pracovníků má pouze částečný úvazek, protože celý není fakulta obvykle schopná zaplatit. Učitelé si tak musí ještě žádat o granty, o získávání PhD. studentů a výuce v cizojazyčných programech vůbec nemluvě. Například u stomatologie, kde absolventi končí po pěti letech a rovnou bez nutnosti atestace nastupují do plného provozu, kde jsou řádově jiné výdělky, tak fakulty s nabídkou 23 až 27 tisíc hrubého nemají šanci.

Pokud přitom školy nedokážou učitele přilákat, bude to znamenat jejich konec. „Jsme pod kontrolou, jak splňujeme akreditace – kolik máme učitelů, kolik jich máme v jakých kategoriích, jak získáváme granty. Nebudou učitelé, nebudou lékařské fakulty, protože nezískáme akreditace,“ nastiňuje profesor Martin Bareš, místopředseda Asociace děkanů lékařských fakult a děkan LF MU.

Ministerstva slibují a diskutují. Zatím nic moc víc

Problém vnímají i ministerstvo zdravotnictví a školství, které slibují řešení. Nutno ale podotknout, že oba resorty slibovaly už na tiskové konferenci před rokem a půl – ale, jak se říká, skutek utek. Nyní tak nezbývá než doufat, že personální krize donutí ministerstvo zdravotnictví, aby na řešení skutečně tlačilo.

„Teoretici na fakultách mají žalostný zdroj příjmů, a pokud s tím něco okamžitě neuděláme, dostaneme se do situace, že na fakultách nebude mít kdo učit. Proto apeluji, abychom se dohodli na schůdném modelu, aby si na sebe lékařské fakulty nemusely vydělávat. Musíme se pokusit to narovnat, jinak se systém řítí do pozice, která nikomu nebude příjemná. Potřebujeme spíše navyšovat prostupnost lékařskými fakultami tak, abychom nesnížili kvalitu, ale přijali více studentů,“ konstatuje náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula.

„Jsem přesvědčen, že shodu na modelu najdeme,“ uvádí náměstek MŠMT Pavel Doleček. „Abychom ale mohli reagovat na definované problémy opatřeními, která budou vhodná, musí být dohoda na úrovni vlády. Ve smyslu, v jakém ministerstvo školství v loňském roce apelovalo na výši rozpočtů vysokých škol, mimo jiné v souvislosti se společenskou potřebností pro určité profese, je třeba, aby synergie pokračovala a překlopilo se to do dodatečných prostředků, ať už do rozpočtu ministerstva zdravotnictví, nebo školství. Páni ministři na úrovni politické komunikují,“ dodává Doleček.

Podle něj je nyní potřeba překlopit poptávku ministerstva zdravotnictví do finančních modelů, které by mohlo MŠMT implementovat. „To je věc, která nás čeká v následujících měsících, paralelně s vyjednáváním o státním rozpočtu a politickou rovinou této věci,“ doplňuje Doleček. V minulém roce přitom byly do vysokého školství poslány tři miliardy, ty se ale rozdělily mezi všech 26 veřejných vysokých škol. Poslat peníze na společenskou potřebnost už se nepodařilo, takže MŠMT bude o tento krok usilovat pro rok 2019.

Zleva děkan 1. LF Aleksi Šedo, děkan LF MU Martin Bareš, náměstek MŠMT Pavel Doleček, náměstek MZ Roman Prymula a šéf ÚZIS Ladislav Dušek na včerejší tiskové konferenci. Foto: MK

Děkani přitom uznávají, že se na řešení problému začalo pracovat. „Jak ministerstvo školství, tak zdravotnictví s námi jedná – dialog byl zahájen, doposud je konstruktivní a těším se, že brzy přejdeme od slov k činům,“ říká Martin Bareš. Zároveň ale zdůrazňuje, že řešení musí být dlouhodobé. „Nemůžeme spoléhat na jednorázové přisypání do rozpočtu, které jednou může být a podruhé být nemusí. Potřebujeme dlouhodobý, jasný plán, ideálně vlády ČR, která řekne ano, chceme mít dostatek zdravotnických pracovníků,“ podtrhuje profesor Bareš s tím, že akční plán musí být na osm až deset let. „V prvním kroku musíme dorovnat stávající deficit. V současné době nejsme připraveni na zásadní navýšení studentů, pokud nedostaneme základní vyrovnání. Pak můžeme začít pracovat s tím, abychom měli na lékařských fakultách více učitelů,“ dodává.

V tuto chvíli fakulty nechtějí zveřejňovat sumu, která by pro nápravu stavu byla potřeba. „Jeden plán na platformě Asociace děkanů lékařských fakult a obou ministerstev už tu připravován byl v minulé vládě, ale nakonec z toho sešlo,“ připomíná Šedo.

Propad počtu lékařů začne zřejmě v příštím roce

Vyhlídky, které by mohly nastat, pokud se nepodaří realizovat potřebná opatření, jsou přitom nevalné. „Zdravotnictví se nachází v personální krizi. Nedostatek lékařů a sester můžeme řešit určitou redistribucí v systému, ale ne do nekonečna. Máme tu možnosti, jak nedostatek řešit rekrutací ze zahraničních zdrojů, máme tu projekt Ukrajina a řadu dalších. Vždy tu ale narážíme na problémy, které souvisí s tím, že kvalita vzdělání v zahraničí nemusí být optimální. Naprosto podstatné proto pro nás je, abychom tu měli vnitřní rekrutační potenciál,“ říká Roman Prymula.

Do karet nám příliš nehraje ani to, že podobný problém s nedostatkem lékařů řeší i další státy. „Německo dokonce aktuálně zavedlo pro lékaře umístěnky. Roste tak tlak na to vysávat produkci sousedních států. Je to varování, že pokud se u nás něco nestane, tak i ze stávající produkce můžeme něco ztratit,“ upozorňuje Ladislav Dušek.

V tuto chvíli ovšem ještě situace tak dramaticky nevypadá, protože ÚZIS stále ještě zaznamenává mírný nárůst lékařských kapacit v systému, a to o 200 až 300 úvazků ročně (v roce 2016 jsme měli 41 600 lékařských úvazků, což byl meziroční nárůst o 310 úvazků). Stav u lékařů tedy ještě není takový jako u sester, kde se už i stávající kapacity začínají propadat. Problém je ale demografické složení, a to zejména u některých odborností. Průměrný věk lékařů se podle aktuálně dostupných dat pohybuje kolem 48 let, dětským praktikům je ale průměrně 59 let a praktičtí lékaři pro dospělé na tom nejsou o mnoho lépe. „To jsou odbornosti, které se dostaly na hranu své demografické sebeobnovy,“ zdůrazňuje Dušek. Už v příštím roce se tak pomalu začnou počty lékařů propadat.

Ještě hůře pak vypadají vyhlídky dále do budoucna. V roce 2020 bude průměrný věk lékaře 50 let, medián 51 let, a z více než 41 tisíců lékařských úvazků bude 31 procent starších 60 let (nad 65 let bude 18 procentům). Pokud nebudeme jednat, v roce 2025 se pak průměrný věk posune na 51 let (52 let medián), přičemž více než 60 let bude stále 31 procentům z necelých 40 500 lékařských úvazků, 22 procentům už ale bude dokonce víc než 65 let. Během těchto pěti let se také zvedne počet úvazků lékařů nad 70 let téměř o dva tisíce.

Už loni přitom ubylo 94 poskytovatelů zdravotních služeb v oboru praktického lékařství pro dospělé (tj. 1,5 procenta, nejvíce v Jihomoravském kraji, celá polovina byla v obcích s méně než 2000 obyvateli) a 104 poskytovatelů zubního lékařství (1,7 procenta, nejvíce taktéž v Jihomoravském kraji). „Hlavním důvodem je důchodový věk, žádný eRecept ani nic jiného,“ vysvětluje Dušek. Co se týče dětských praktiků, v loňském roce jich ubyla dokonce více než tři procenta, celkem 88 poskytovatelů (nejvíce v Jihomoravském a Středočeském kraji, polovina v obcích do 2000 obyvatel). A spolu s úbytkem ambulancí začíná ubývat také potenciálních školicích míst.

K tomu, aby se systém udržel na současné úrovni, by proto bylo potřeba navýšit kapacity lékařských fakult o 16 procent, ideální by však podle šéfa ÚZIS bylo navýšení o 20 až 25 procent po dobu deseti let. Tím by se povedlo vykrýt demografický propad a zároveň vytvořit potenciál 1500 až 2000 nových lékařských úvazků. „Navyšování nelze dokázat skokem. Bude muset probíhat v kontinuálním provedení. Počítáme, že fakulty budou rok v zahřívacím kole a pak začnou navyšovat počty studentů o čtyři, šest, deset procent,“ dodává Dušek.

Navyšování počtu lékařů je důležité také proto, že za 15 až 20 let přijde demografická vlna lidí, kterým je dnes kolem 40 let, do věku, v němž se u nich začnou objevovat vážná onemocnění jako diabetes či rakovina. Už nyní bychom proto měli myslet na to, abychom si vychovali dostatečné kapacity, které se o tyto pacienty postarají.

Michaela Koubová