Lidé, kteří mají za sebou mrtvici, mají větší problém rozeznat sarkasmus od vážně míněné věty. Podle nové studie je sarkasmus jedním z důvodů problémů s jazykem – jak mluveným, tak vnímaným – a má kořeny v bílé hmotě mozkové.
„Když nepoznáte sarkasmus, může to způsobit mnohá nedorozumění,“ říkají v abstraktu ze své studie autoři z University Johnse Hopkinse. „Předchozí studie ukázaly, že poškození mozku je spojeno s narušeným vnímáním sarkasmu.“
Aby lépe porozuměli problémům v komunikaci s lidmi po mrtvici, pokusili se vědci vyzkoumat, které části mozku utrpěly nejvíce. Jejich poznatky mohou pomoci zejména příbuzným pacientů po mrtvici, aby se svými blízkými mohli snáze komunikovat.
Vědci pod taktovkou profesorky Argye Hillisové, neuroložky z lékařské fakulty Univerzity Johnse Hopkinse, nechali 24 pacientů po mrtvici podstoupit MRI vyšetření. Zaměřili se přitom speciálně na osm oblastí mozku, které ovlivňují lidskou schopnost zachytit změny ve výšce, důrazu a tónu hlasu a vedou tyto signály do dalších částí mozku. Každý člověk si vyslechl čtyřicet vět a musel určit, které jsou sarkastické a které jsou myšleny vážně.
Výsledky studie ukázaly, že poškození zasáhlo jednu konkrétní část mozku. „Jde o bílou hmotu, která spojuje přední a spánkové oblasti thalamu, což je část mozku velmi důležitá pro to, aby se informace ze sluchových vjemů dostaly ke zpracování v mozkové kůře,“ řekla Hillisová pro Medical News Daily.
Lidé, kteří mají poškození v této části mozku, rozeznají pouze zhruba 22 procent sarkastických vět, zatímco lidé bez poškození jich poznají 50 procent. Podle Hillisové pak kolem 90 procent lidí dokáže rozlišit mezi sarkastickými a vážně míněnými větami.
Rodiny pacientů postižených mrtvicí mohou z těchto objevů těžit. Postižení si totiž mohou neškodný vtip vyložit chladně a s kamennou tváří, aniž by ho pochopili – berou ho smrtelně vážně a může je hluboce zasáhnout, což je dáno tím, že spolu jednotlivé části mozku nekomunikují. „Prostě nečekejte, že poznají vaše rozpoložení podle tónu hlasu či výrazu obličeje. Řekněte jim rovnou, jak se cítíte,“ radí profesorka Hillisová. To samé platí pro pacienty, kteří chodí na terapii – pocity pro ně může být velmi těžké vyjádřit. Lidé, kteří se zdají apatičtí nebo na první pohled bez zájmu o okolí se naopak často zajímají velmi intenzivně, jen jim jejich mozek neumožní zájem projevit.
„Vědci se většinou nesnaží tyto poruchy napravit přímo,“ podotýká Hillisová. Až další výzkumy určí směr, díky kterému by se dal obnovit ztracený smysl pro sarkasmus. „Snažíme se zjistit, jestli existuje léčba, která může zlepšit vnímání sarkasmu a porozumění odlišným pocitům z tónu hlasu a výrazu obličeje,“ uzavírá neuroložka.
-mk-
