Komunikace mezi lékaři a pacienty v ČR stále vázne. Změnit se to snaží první vlaštovky

Cítíte se rozpojení? Může jít o roztroušenou sklerózu, informuje britská společnost pro roztroušenou sklerózu. Ačkoliv jde o chorobu, která postihuje mladé pacienty, jimž obrátí život na ruby, věnuje se způsobu sdělování diagnostiky v ČR jen malá pozornost. Změnit se to pokusil projekt, který lékařům na workshopech umožnil vžít se do role pacienta. Foto: mssociety.org.uk

Sdělit pacientovi během několika minut nevyléčitelnou diagnózu a pak ho nechat, ať se s ní srovná sám. Tak vypadá běžná praxe ve velké části nemocnic. Zkusit tuto situaci změnit se před časem rozhodla společnost Biogen, která uspořádala semináře v několika českých centrech pro roztroušenou sklerózu. Pokusila se při nich lékaře a sestry prakticky naučit, jak ohleduplně jednat s pacientem, jehož život se právě obrátil vzhůru nohama.

 

„Dlouho jsem se starala o maminku, která byla nemocná. Lékařů si velmi vážím – poznala jsem takové, před nimiž jsem byla v uctivém předklonu, ale i takové, kteří měli z lékařské profese jen bílý plášť. Když měla maminka bolesti a bylo nejhůř, měla mne vedle sebe jako člověka, který ji chránil a tvořil most k profesnímu dialogu. Z některých příhod si nedovedu představit, že člověk, který je oslabený a vyděšený, by to mohl zvládnout,“ popisuje herečka Milena Steinmasslová, která se rozhodla na seminářích participovat a podílela se na praktických zkouškách situací.

Lékaři a sestřičky, kteří se akce zúčastnili, si pak při scénkách zkusili jak roli odborníka, tak nemocného – a vyzkoušeli si tak situaci, v níž se za normálních okolností nacházejí jejich protějšky. Inspiraci přitom tvůrci získali ve Francii, kde při podobném projektu nacvičovali zdravotníci spolu s herci.

90 procent stížností je kvůli nedorozumění

Komunikace s pacientem je v Česku kamenem úrazu, s nímž se setkala většina lidí, která měla tu smůlu a musela častěji navštěvovat zdravotnická zařízení. Potvrzuje to také fakt, že přes 90 procent stížností, které dorazí na ČLK, se týká nedorozumění.

„Komunikace se velmi podceňuje. Přitom není jen o tom, co se jak řekne, ale i o tom, jak se naslouchá, jak člověk reaguje a vnímá emoce. Je to empatie. Díky komunikaci by se dalo předejít řadě nedorozumění a konfliktů. Proto jsme si řekli, že kdybychom udělali pro lékaře takovýto projekt, mohlo by to pomoci i jim samotným – tím spíše, že se ČLK problematice začala věnovat teprve nedávno a pozornost se tématu zatím příliš nepřikládá ani na fakultách,“ vysvětluje Michaela Hrdličková, ředitelka české pobočky společnosti Biogen.

Na neuspokojivou situaci poukázal už v roce 2009 průzkum společnosti STEM/MARK, do něhož se zapojily necelé dvě stovky pacientek, jež si právě vyslechly diagnózu rakoviny prsu. Při dotazování se zjistilo, že se velmi liší subjektivní vnímání času lékaře a pacienta. Zatímco lékaři v 55 procentech tvrdili, že s pacientem mluvili přes 15 minut, ve skutečnosti tak učinilo pouze 30 procent. Celých 15 procent pak nemocným nevěnovalo ani pět minut.

Řada lékařů si přitom vůbec neuvědomuje, že by sami měli zachovávat nějaká pravidla. „Překvapilo mě, jak silná je představa lékařů o tom, jak by měli vypadat a chovat se pacienti. Někteří měli větší představu o tom, co by pacienti měli a neměli dělat, případně kdy by to měli dělat, ale sebe z komunikačního procesu zcela vytlačili s tím, že to dělají dobře,“ vypráví zážitky ze seminářů Milena Steinmasslová.

Další mylnou domněnku uvádí Michaela Hrdličková. „Lékaři si myslí, že pacienti hodnotí nemocnici dle toho, jaké dostanou léky, za jak dlouho se dostanou na operaci a tak dále. Ukazuje se ale, že ve skutečnosti hodnotí podle toho, zda je příjemné prostředí, jsou tam šipky, které je zavedou na příslušní oddělení, takže se necítí se ztracení, je tam čisto, sestra na ně nezakřičí, ale hezky je osloví, a místo aby po nich papíry házela, podá jim je. To vše patří ke komunikaci, takže je třeba učit, že to nejsou jen slova,“ říká Hrdličková.

Bez psychoterapeutů to nepůjde

Co je nejhorším dopadem takovéhoto přístupu, je fakt, že se může odrazit i na zdravotním stavu pacienta. Pokud na něj totiž lékař vychrlí diagnózu spolu s informacemi o zdravotním stavu, aniž by mu dal prostor zprávu strávit a nabídl mu další pomoc, může se stát, že nemocný upadne do deprese nebo na terapii a lékaře zanevře.

„Sdělovat diagnózu roztroušené sklerózy (RS) je velmi těžké, protože víte, že člověku sdělujete jeho osud, kdy může během deseti patnácti let skončit na vozíku. Ačkoliv máme mnoho nových skvělých léků, u některých lidí se to stejně nepovede a invalidita je rychlá. Choroba většinou přichází po 20. roce, kdy je člověk na začátku kariéry a má malé děti. Vy mu najednou řeknete, že během několika let možná nebude schopen pracovat, aby rodinu uživil, a za dalších deset let bude sám na někom závislý, takže se jeho partner stane pečovatelem,“ přibližuje těžkou situaci profesorka Eva Havrdová, která vede MS centrum Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.

Protože podle ní lékaři nemají v současnosti dostatečný prostor, který by pacient potřeboval, je nutné, aby byla dostupná následná možnost psychoterapeutické péče. „I když na pacienta máme v našem centru vyčleněnou hodinu, většinou to nestačí. Zkrátka to ve stresu nevstřebá, nezapamatuje si ani deset procent, protože mu v hlavě zní jen to, že bude invalidní. Potřeba psychoterapeuta je obrovská, protože přes 50 procent pacientů propadne v prvním roce depresi. Za tu se stydí, protože mají pocit, že by to měli zvládnout sami, a nemají se kam obrátit. Lékař má na pacienta v našem zdravotním systému vyčleněno pár minut, a v takovém čase se nedá nic dělat,“ doplňuje profesorka Havrdová.

Proto by pacienti měli mít možnost domluvit si na následující dny schůzku s psychoterapeutem, který by si s nimi popovídal o životní perspektivě a ideálech, které se jim zhroutily. Měl by jim tak pomoci nemoc přijmout, pochopit léčebný režim a zabránit tomu, aby pacienti vyhledávali na internetu nefunkční alternativní metody.

Místo konzultace léky

„Potřebujeme důvěru ve zdravotnické zařízení, které péči poskytuje. U RS je známo, že dvě třetiny pacientů jsou kuřáci, takže musíme pacienta přesvědčit, aby skutečně léčebný režim přijal a spolupracoval na něm. A to se netýká jen RS – je tu celá řada chorob, které potřebují především režimová opatření, jako je hypertenze, obezita, diabetes – to všechno jsou nemoci, kde by měl pacient pochopit především to, co může udělat sám pro sebe. To se ale sdělit za deset minut nedá, takže to raději lékař nesdělí vůbec – je jednodušší napsat léky. Náš systém za ně vydává spoustu peněz, které by šly ušetřit, pokud by se s pacientem déle komunikovalo,“ zdůrazňuje Eva Havrdová.

U pacientů s RS navíc psychický stav ovlivňuje také jejich onemocnění, respektive imunitní systém, který ho způsobuje. „Depresivní pacient má více zánětů. Pokud je ale na psychoterapii, což je dnes doloženo tvrdými daty, má i lepší výsledky na rezonanci. Často potřebujeme, aby pacient něco udělal se svým životem, a to bez dostatku času nedokážeme. V  rychlém tempu pak máme opět jedinou možnost – nabídnout mu léky,“ konstatuje Havrdová.

Situace by se ale – přinejmenším pro pacienty a lékaře v centrech zaměřujících se na roztroušenou sklerózu – mohla do budoucna změnit. Odborníci totiž na ministerstvu jednají o tom, že by centra získala statut vysoce specializované péče, přičemž nedílnou součástí by byl i psychoterapeut. V současnosti sice centra pracovníka s touto odborností mají, jenže je placený nadačním fondem Impuls a je jeden na čtyři tisíce pacientů. Další pomocí by mohla být specializovaná akreditace RS sestry. Pro tu už je vytvořený výukový program, takže by schválení neměl být problém a sestry by tak dostaly chybějící kompetence, které jsou za hranicemi samozřejmostí.

Základem je slušnost, která v ČR chybí

„Sestry se kvůli časovým presům ocitají v situacích, kdy by měly nahradit lékaře, ale nemají na to pravomoci. Když mi přehrávaly některé komunikační střety, musela jsem uznat, že nemají žádné dobré řešení, protože by k nim vůbec nemělo docházet. Dostávají se tak např. do situace, kdy mají odpovídat na otázky, které jim nepřísluší, a přitom není dostupný nikdo kompetentní, na koho by to mohly přesunout,“ přibližuje Milena Steinmasslová.

Podle ní je zároveň velmi důležitá nejen komunikace mezi lékařem a pacientem, ale i mezi lékařem a sestrou. „Jeden mladý lékař, který byl na stáži ve Velké Británii, si velmi si pochvaloval, jak ho tamní lékaři vedli. Když tam přišel, jako každý normální český lékař pozdravil sestru a šel dál. Oni mu ale okamžitě řekli, že takto ne – sestra je jeho partner, je třeba s ní mluvit a vytvořit platformu, díky níž budou moci řešit krizové situace. To je ale na bedrech celé naší společnosti, protože když se budeme chovat jako hulváti, proč by se z toho měli lékaři vyčleňovat,“ zdůrazňuje Steinmasslová.

A tak zatímco mají pacienti špatné zkušenosti s některými lékaři, mají u nás lékaři a sestry mnoho neblahých zkušeností s nevychovanými a agresivními pacienty. I tady se pak sestry ocitají ve složitých situacích, protože v nemocnicích většinou není nikdo, kdo by takového pacienta vyvedl, než se uklidní. „Je hezké mluvit o vzdělávání lékařů, jak komunikovat, ale důležité je také to, jak slušně a důstojně nevyhovět nesmyslným žádostem. Takovéto změny nakonec mohou systému ušetřit peníze,“ míní profesorka Havrdová.

Téma komunikace, které bylo ještě před nedlouhou dobou u nás neznámé, si tak pomalu získává pozornost. „Jak se šíří pozitivní vazba, že seminář pomáhá, začínají nás oslovovat lékaři z jiných oborů a jiných nemocnic, zda bychom nemohli zprostředkovat kontakt. Lékařské fakulty mají zájem, abychom je inspirovali a takovýto program by chtěly připravit pro studenty i postgraduálně pro lékaře. Snad to tedy bude dostupné všem lékařským oborům,“ uzavírá Michaela Hrdličková.

Michaela Koubová